Právní rádce č. 1

Výběr dotazů a odpovědí zveřejněných v Právním rádci

Otázka: Jsem vlastníkem akcií na majitele akciové společnosti, jejíž druhou polovinu má můj obchodní partner. V představenstvu jsme jednak my dva a dále jedna osoba, která nám zajišťuje ekonomické a organizační záležitosti. Již několikrát se nám stalo, že jsme potřebovali z různých důvodů urychleně svolat valnou hromadu, která měla rozhodovat o různých záležitostech, přičemž jsme již nebyli schopni zajistit svolání valné hromady uveřejněním v celostátně distribuovaných denících. Jelikož předpokládáme, že se taková situace může celkem snadno v budoucnu opakovat, rádi bychom se zeptali, zda je možné tuto skutečnost nějak obejít (vzhledem k tomu, že mezi sebou nemáme žádné rozpory) a dále, zda nám nehrozí z důvodu případného nedodržení zákona nějaká sankce.

 

Odpověď: Váš problém je celkem častý. Při jeho řešení musíme vycházet z kogentních ustanovení obchodního zákoníku a dále pak z ustanovení stanov, která mohou některé otázky upravovat odlišně či podrobněji.

Především musíme vzít v úvahu ustanovení § 184 a násl. obchodního zákoníku, která upravují základní náležitosti pro svolání a konání valné hromady. Zde se mimo jiné v poslední větě odstavce 4 dočteme, jakým způsobem je představenstvo povinno uveřejnit oznámení o konání valné hromady, přičemž se všeobecně akceptuje, že jiný vhodný způsob by neměl být výrazně méně transparentní a méně veřejný než zákonem předpisované oznámení v „nejméně dvou celostátně distribuovaných denících.“ Tento výklad se mimo jiné dovozuje i z toho, že zákonodárce sice ponechává dispozici, avšak bez jejího využití by stanovy byly neplatné (ust. § 173 odst. 1 písm. f) a proto lze toto ustanovení chápat i jako minimální požadavek pro veřejné oznámení o konání valné hromady. Jakékoliv řešení, kdy by podle stanov postačovalo k řádnému svolání valné hromady například pouze oznámení v regionálním deníku či podobně by nebylo možno přijmout. I ve Vašem případě, kdy jste dva akcionáři, je totiž možné, že jeden z Vás své akcie prodá a noví majitelé pak nebudou mít šanci o konání valné hromady se dozvědět.

Nicméně dále se touto otázkou podrobně zabývat nemusíme; pro nás je podstatné, že může nastat (nebo již nastala) situace, kdy valná hromada řádně svolána nebude. Právní důsledky v takovém případě sám zákon nestanovuje, žádný úřad pak za splněním povinnosti k řádnému svolání valné hromady nestíhá a nelze než dovodit, že právní důsledek může nastat pouze na základě žaloby podané v souladu s ust. § 183 a § 131 obchodního zákoníku, tj. na základě žaloby o neplatnost valné hromady. V takovém případě může soud, pokud jsou splněny podmínky stanovené zákonem, rozhodnout o tom, že valná hromada je neplatná.

Ze shora uvedeného vyplývá, že k tomu, aby za svolání valné hromady v rozporu s ustanoveními nastala sankce, je nutný návrh některé z osob, které jsou uvedeny v ust. § 131 odst. 1 obchodního zákoníku. Tedy kromě Vás a Vašeho „partnera“ – druhého akcionáře – to mohou být členové dozorčí rady a představenstva společnosti, dále správce konkursní podstaty a vyrovnací správce. I přesto, že tyto osoby příslušný návrh podat mohou, je důležité pamatovat na novelizované ustanovení § 183 odst. 2 obchodního zákoníku, které v písmenu a) stanoví, že prohlášení rozhodnutí valné hromady za neplatné se nelze domáhat „pro porušení právních předpisů nebo stanov, jehož důsledkem je jen nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se rozhodnutí … nebo jiných osob …, nebo jestliže podstatné porušení práv nemělo závažné právní následky.“ Nelze si například dobře představit, jak by mohlo pro člena dozorčí rady nebo (jediného) člena představenstva způsobit „podstatné porušení“ jeho práv to, že nebylo řádně uveřejněno oznámení o konání valné hromady. Posledně uvedená věta však vyjadřuje pouze náš názor, který se může lišit s přihlédnutím ke konkrétnímu pořadu jednání valné hromady a především může být jiného názoru soud, který by o příslušné žalobě rozhodoval. Vzhledem k tomu, že jde o poměrně nové ustanovení lze postup soudů v takových situacích jen těžko předvídat.

Návod, jak postupovat v takových případech do budoucna tak, aby se zamezilo uvedenému nebezpečí je jediný – valnou hromadu řádně svolat. Je jasné, že jde o způsob neoperativní a zdlouhavý avšak v případě akcií na majitele nelze oznámení uveřejněné v dostatečné lhůtě předem jej nelze dobře obejít Snad pouze tři možná doporučení.

Lhůta třiceti dnů se v případě dle ust. § 181 (tedy když o svolání mimořádné valné hromady požádá akcionář mající akcie, jejichž jmenovitá hodnota převyšuje 10 % základního jmění) zkracuje na patnáct dnů; můžete se tedy s akcionáři domluvit na tom, že požádáte představenstvo o svolání mimořádné valné hromady a ušetříte alespoň patnáct dní.

Druhou možností je svolávat valné hromady v kratších intervalech i přesto, že nemáte podstatné věci na projednání s tím, že můžete využít již svolané valné hromady a změnit pořad jednání dle své potřeby v souladu s ust. § 185 odst. 4, tedy za účasti a za souhlasu všech akcionářů. V tomto posledně uvedeném případě však musíte mít na paměti, že nadužívání tohoto způsobu (tedy svolávání valné hromady příliš často) by mohlo být kvalifikováno jako jednání představenstva v rozporu s jeho povinnostmi dle stanov a obchodního zákoníku, zejména pokud jde o růst nákladů společnosti souvisejících se zbytečným svoláváním a konáním valných hromad.

Závěrem tedy lze shrnout, že jediné nebezpečí, které Vám může plynout z konání valné hromady, která nebyla řádně svolána, je podání žádosti soudu, aby vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, a to některou z osob, které jsou uvedeny v ustanovení § 131 odst. 1 obchodního zákoníku, ve lhůtě do tří měsíců ode dne, kdy se o konání valné hromady mohla dozvědět a nikoliv v případech, které jsou uvedeny v ustanovení § 183 odst. 2 obchodního zákoníku. I když nyní o druhém akcionáři píšete jako o svém „obchodním partnerovi,“ buďte si prosím vědom toho, že po uvedenou dobu právo požádat soud má a může ho proti Vám využít, stejně jako členové dozorčí rady a zbylý člen představenstva.

 

~

Otázka: Naše společnost, která sestává ze dvou společníků a zároveň jednatelů, se Vás chce dotázat, zda je přípustné, aby se jednatelé společnosti sami zaměstnávali. Názory na tuto problematiku se různí a rádi bychom tedy znali Vaše stanovisko.

 

Odpověď: Pokud rozumíme nepřesné formulaci ve Vašem dotazu, („jednatelé se sami zaměstnávají“) budeme otázce rozumět asi tak, zda je možné aby se uzavřela smlouva mezi společností, za níž podepisuje jednatel a tímto jednatelem jako fyzickou osobou.

Nejčastějším problémem je rozpor mezi postavením statutárního orgánu dle obchodního zákoníku a jeho postavením jako případného pracovníka společnosti. K tomu lze říci, že pokud je člen statutárního orgánu zaměstnán pro druh práce, který nespočívá v řízení společnosti, resp. v naplňování jeho povinností jako statutárního orgánu, problémy nenastanou. Poněkud komplikovanější je situace, kdy se druh práce sjedná co do obsahu právě tímto způsobem.

Předně je podstatné uvědomit si, že soubor povinností, které statutární orgán vůči společnosti má, není zajisté souborem povinností zaměstnance sám o sobě. Vždyť nelze bez dalšího dovozovat, že jen proto, že je právní vztah mezi právnickou a fyzickou osobou intenzivní a spočívá v určitých výkonech za odměnu, jde o vztah pracovněprávní.

Zásadní otázkou tedy je, zda je vůbec možné na základě principu smluvní volnosti právní vztah podřídit zákoníku práce. Jako odpověď existují odlišná stanoviska. První z nich říká, že společnost může ale nemusí se statutárním orgánem uzavřít pracovní smlouvu – argumentem je dispozice daná v ust. § 66 odst. 2 a nepřítomnost příslušného zákazu v zákoníku práce. Naopak druhé stanovisko se ztotožňuje s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze publikovaným pod č. 13/1995 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, které konstatuje, že skutečnost, že fyzická osoba je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným, sama o sobě nebrání pracovnímu poměru k téže společnosti, „pokud jeho náplní není výkon funkce statutárního orgánu.“

Jako protiargument prvního stanoviska lze uvést, že možnost dispozice daná předmětným ustanovením je ohraničena právě normami obchodního práva a mimo tento rámec (tedy ani do oblasti práva pracovního) není možné vztah sjednat (viz ust. § 1 obchodního zákoníku).

Na podporu druhého stanoviska, které možnost pracovní smlouvy mezi členem statutárního orgánu a společností, kde druhem práce by byla např. „činnost člena představenstva“ vylučuje, je možné uvést především citované rozhodnutí, ale i příkrý rozpor, který by nastal při aplikaci zákoníku práce na tento vztah. Nakonec je to i pro praxi argument nejdůležitější. Ať již totiž bude odpověď na shora uvedenou otázku jakákoliv, nelze se zbavit kogentních ustanovení obchodního zákoníku ohledně vzniku a zániku funkce, ani ustanovení týkajících se obsahu (zejména uvedené odpovědnosti) a s přihlédnutím k institutům dobrých mravů resp. zásadě poctivosti v obchodním styku ani nároku na odměnu. To znamená, že vždy budeme muset vycházet z těchto ustanovení, ať už se s pracovněprávním vztahem bude dít cokoliv.

Nakonec i zákon o dani z příjmů odlišuje v ust. § 6 odst. 1 písm. c), resp. v ust. § 25 odst. 1 písm. d) příjem člena statutárního orgánu, který není daňovým nákladem, kdežto naopak mzda takovým nákladem bezpochyby je.

Další pochybnosti pak mohou nastat při prozkoumání ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, který stanoví, že „Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce; to neplatí o plnění běžných úkolů, které fyzická osoba zajišťuje sama nebo s pomocí svého manžela nebo dětí anebo právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo členů.“ Jak vidíme, statutární orgán se mezi výjimkami neobjevil, což však dle našeho názoru ještě neznamená, že by se statutárním orgánem pracovněprávní vztah musel být navázán.

Uvedené ustanovení zákona o zaměstnanosti dále stanovuje, že „Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu činnosti se pro tyto účely rozumí zejména úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.“ Pak bychom ale nutně museli dojít k tomu, že např. valnou část povinností jednatele musí jednatel v pracovním poměru sám vykonávat, což by znamenalo nemožnost najmout si účetní firmu, uklízečku apod.

Chtě nechtě je tedy nutné přijmout pomocné rozlišení na úkony, na které se uvedený „zákaz Švarc systému“ vztahuje a jsou tímto zákazem postiženy a na zbylé, které (i přes nepřesnou dikci zákona) musíme tolerovat (a úřady práce v praxi tolerují). Možným kriteriem je rozdělení na úkony, kterou právnická osoba vykonává „navenek“ a na zbylé, (které právě zakázány nejsou), a to ty, které jsou činěny „dovnitř společnosti.“ Toto rozdělení, které zná i právní literatura, se zdá na rozdíl od zákonné formulace dosti přesné a budeme-li jej aplikovat na známé případy „subdodávek“ dojdeme k závěru, že se tak skutečně naplňuje účel zákona.

Konečně i uvedené rozhodnutí Vrchního soudu konstatuje, že „činnost statutárního orgánu (popř. jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem.“

Jako shrnutí a náš názor k dané otázce tedy uvádíme, že pracovní vztah, kde by se druh výkonu práce kryl s povinnostmi člena statutárního orgánu nelze založit, a to i přes nejasnou dikci ust. § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti.

 

~

Otázka: Jsem v situaci, kdy z určitých důvodů nechci zaplatit za jistý obchod jednomu z mých partnerů. Pokud jde o ostatní dodavatele, snažím se dostát svým závazkům v běžných termínech – nemám velké zpoždění s mými platbami. Předmětný dodavatel však podal návrh na konkurs, ve kterém uvádí ještě další dva věřitele (jejich pohledávka je však sporná!) a dožaduje se prohlášení konkursu. Je vůbec možné, aby na mě byl konkurs prohlášen, když nemám jiné věřitele a ostatním jsem schopen bez problému své závazky hradit?

 

Odpověď: Pokud pomineme morální aspekt Vašeho postupu, který navíc při neznalosti důvodů, které Vás k uvedenému jednání vedou nelze hodnotit (a toto nám ani nepřísluší), zůstane na pořadu pouhé hodnocení podmínek stanovených pro prohlášení konkursu zákonem č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o konkursu a vyrovnání.

Nejprve budeme zkoumat, zda jste nebo nejste v úpadku. Tuto podmínku vymezuje zákon v ust. § 1 odst. 2 zákona, který stanoví, že dlužní je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Druhá věta tohoto ustanovení, pak zní: „Jestliže dlužník zastavil své platby, má se za to, že není schopen plnit své splatné závazky.“ Ve Vašem případě však nedošlo k zastavení plateb. Jak líčíte svojí situaci, zastavil jste jednu platbu – ostatní nesplacené pohledávky jsou dle Vašeho názoru neodůvodněné. Domníváme se tedy, že neuhrazení jedné pohledávky ještě nesvědčí o neschopnosti dlužníka po delší dobu plnit své splatné závazky. Z toho pak plyne, že nejste v úpadku a nelze na Vás konkurs prohlásit. Dlužník se pak může domáhat svého nároku běžnou žalobou na plnění.

Dále pak můžeme poukázat na ustanovení § 4 odst. 1 zákona, který stanoví, že v případě, kdy návrh na konkurs podává věřitel, musí doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, uvést okolnosti, které nasvědčují, že je v úpadku a že má majetek, který postačuje k úhradě nákladů konkursu. Ohledně druhého požadavku (tedy doložení, že je dlužník v úpadku) jsme již uvedli základní informace shora, avšak pro úplnost lze jen doporučit, aby se spornost, resp. neodůvodněnost pohledávek druhých dvou „věřitelů“ co nejlépe prokázala, tedy na základě rozhodnutí soudu. Ani poslední zmíněný požadavek však není bez zajímavosti. Pro navrhovatele je totiž velice obtížné, aby doložil, že máte majetek dostačující alespoň k úhradě nákladů konkursu. Pokud tato skutečnost v návrhu věřitele obsažena není, soud musí návrh na prohlášení konkursu zamítnout.

Vaše úkony by tedy měly směřovat k tomu, aby se soudu prokázala neoprávněnost požadavků dalších dvou věřitelů na plnění ev. k tomu, aby se prokázala Vaše schopnost plnit ostatním věřitelům.

I když Váš dotaz se týkal konkursu, považujeme za vhodné poukázat na ust. § 256a trestního zákona. Při aplikaci takového postupu jako je Váš mějte prosím toto ustanovení na paměti. V zásadě jde o to, aby jste svým postupem nenaplnil někdy v budoucnu skutkovou podstatu následujícího ustanovení: „Kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.“

 

~

Otázka: Prosím o poskytnutí odpovědi na otázku týkající se následujícího problému: Převážná většina smluv v oblasti stavebnictví mezi nepodnikající fyzickou osobou a fyzickou osobou podnikající dle živnostenského zákona je uzavírána na základě společné vůle písemně dle § 536 a násl. Obchodního zákoníku využívaje § 262 obchodního zákoníku. Lze smlouvu o dílo výše uvedených smluvních stran (tj. jiné osoby než podnikatele a podnikatele) dle obchodního zákoníku uzavřít a za jakých podmínek? Splňuje úvodní ustanovení příslušné smlouvy o dílo ve znění „Smlouva o dílo č. … uzavřená ve smyslu § 536 obchodního zákoníku mezi těmito smluvními stranami …“ písemnou formu, kterou vyžaduje § 262 odst. 2 obchodního zákoníku?

 

Odpověď: Vaše otázka je poměrně častá a dá se říci že je docela podstatné si tuto problematiku vyjasnit. Náš názor se shoduje s některými výklady obchodního zákoníku (I. Pelikánová, L. Kopáč a S. Plíva), které shodně konstatují, že ustanovení § 262 odst. 1 umožňuje uzavřít smlouvu podle obchodního zákoníku jakýmkoliv jiným subjektům než jsou podnikatelé – musí se pouze jednat o závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v ust. § 261 obchodního zákoníku. Domníváme se navíc, že není důvodu, proč omezovat smluvní volnost stran při uzavírání smluv.

Na druhé straně však stojí kromě některých výkladů i rozhodnutí 15 Co 323/1996 Krajského obchodního soudu v Ostravě, které zní následovně: „Pokud účastník smlouvy nebyl ke dni jejího uzavření podnikatelem podle ust. § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, pak obchodní zákoník se na něho, resp. na jeho jednání, nevztahuje a nemohl proto ani právně relevantním způsobem uzavřít písemnou smlouvu o volbě práva podle ust. § 262 obchodního zákoníku.“ S tímto rozhodnutím sice lze polemizovat, avšak obáváme se, že soud se bude v nových kauzách vždy raději přiklánět k tomuto rozhodnutí než k sebelépe zdůvodněným námitkám jedné ze stran řízení. V každém případě se však přikláníme k tomu, aby se případné soudní spory vedly a uvedl se v právní praxi názor, že není omezení pro občany při volbě obchodního zákoníku jako kodexu, kterým se mají jejich závazkové právní vztahy řídit. Domníváme se, že nebudeme daleci pravdy pokud konstatujeme, že stejný názor má i většina právnické veřejnosti.

Pokud jde o druhou část otázky, narazíme na stejný problém. Stejné rozhodnutí soudu totiž konstatuje: „ …, neboť dohoda dle ust. § 262 obchodního zákoníku vyžaduje výslovné vyjádření, že se strany dohodly na tom, že jejich konkrétní závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obchodního zákoníku se bude přesto tímto zákoníkem řídit, což pouhý nadpis předmětné smlouvy pochopitelně nesplňuje.“ Náš názor je takový, že nadpis požadavek § 262 na písemnou dohodu splňuje – je zde totiž písemnou formou projevena vůle smluvních stran uzavřít smlouvu podle určitých ustanovení určitého zákona. Navíc nelze dobře pochopit extenzivní výklad soudu, který tvrdí potřebu „výslovného vyjádření“ – takový požadavek zákon neobsahuje.

Závěrem tedy lze shrnout, že stejně jako množství autorit v oblasti obchodního práva i my zastáváme názory odlišné od uvedeného rozhodnutí soudu a považujeme za vhodné činit vše možné proto, aby se judikatura příslušným způsobem upravila.

 

~

Otázka: Jsme nájemci části nemovitostí, a to smlouvou uzavřenou v roce 1994. V průběhu nájmu se změnil vlastník nemovitosti, což nám bylo novým vlastníkem oznámeno spolu se zápisem v evidenci nemovitostí a nájemné jsme pak platili tomuto novému vlastníkovi. V následujícím období však došlo na základě soudních rozhodnutí k navrácení vlastnictví do původního stavu. Nový (původní) vlastník nám napsal, abychom (již splatné) nájemné uhradili jemu a ne předchozímu pronajímateli. Než nám však doručil soudní rozhodnutí, na jehož základě se určuje jako vlastník nemovitostí, zaplatili jsme nájemné (z obav před přílišnými sankcemi) „starému pronajímateli.“ Náš nový (původní) pronajímatel po nás nyní ono nájemné požaduje a podal i příslušný návrh soudu. Je jeho nárok oprávněný?

 

Odpověď: Pro jednoduchost situace si označíme původního pronajímatele jako pronajímatele A a nového (chronologicky následujícího) vlastníka jako pronajímatele B. Váš právní vztah byl založeno nájemní smlouvou a byli jste tedy na základě této nájemní smlouvy povinni platit nájemné způsobem v této smlouvě stanoveným. Poté, co došlo ke změně vlastníka pronajímané nemovitosti a stal se jím subjekt B, byla naplněna skutková podstata předvídaná ust. § 680 z.č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, občanského zákoníku. Došlo totiž ke změně vlastnictví k pronajaté věci a nabyvatel (B) tak vstupuje do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána. Jak uvádíte, nový vlastník B Vám tuto změnu oznámil a dále i prokázal výpisem z evidence nemovitostí (viz uvedené ustanovení) a Vy jako nájemci jste se tak zprostili svých závazků (i pokud jde o placení nájemného) vůči původnímu pronajímateli (A) a nastala povinnost platit nájemné subjektu B.

Situace však byla dle Vašeho popisu jiná při „zpětné“ změně pronajímatelů. Jak uvádíte, pronajímatel A vám sice oznámil, že došlo ke změně vlastnictví, avšak doložil Vám tuto skutečnost později. Z uvedeného ustanovení zákona však jasně vyplývá, že nabyvatel (kterým je subjekt A) je povinen Vám skutečnost změny prokázat. Do doby, než se tak stane se nemůžete zprostit svých závazků vůči předchozímu pronajímateli (B) a jste tedy povinni platit mu i nájemné. Váš postup byl tedy správný.

 

~

Otázka: Uzavřel jsem v roce 1993 s pojišťovnou smlouvu na pojištění majetku. Ve smlouvě jsem byl povinen k placení pojistného ve čtvrtletních splátkách a byl rovněž stanoven poplatek z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. V případě nezaplacení pojistného do 31.12 příslušného roku smlouva dle příslušných ujednání zaniká.Letos jsem však uzavřel dohodu, na jejímž základě se odložila splatnost pojistného (stanovená na 31.3) o tři měsíce, tedy do 30.6. V případě nezaplacení v této lhůtě smlouva dle tohoto dodatku zaniká. Za tři měsíce, o které se smlouva prodlužuje jsem povinen platit úrok z prodlení ve výši 26 %. Jednak se mi zdá tento nově sjednaný úrok příliš vysoký a jednak nevím, zda je možné dohodnout, že smlouva zanikne pro neplacení již v polovině roku, když původně bylo dohodnuto období do konce kalendářního roku.

 

Odpověď: Na úvod se pokusím shrnout Vámi předané informace. Uzavřel jste v roce 1993 pojistnou smlouvu s možností placení pojistného ve splátkách ke konci každého čtvrtletí. Pokud jde o zánik pojištění, smlouva stanovuje, že pojištění zanikne k 31.12. daného kalendářního roku, pokud roční pojistné nebylo zaplaceno do tohoto data. Poplatek z prodlení je ve smlouvě sjednán ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dohoda uzavřená později pak stanoví, že pojištění zaniká nezaplacením pojistného ve lhůtě do 30.6.1998. Úrok z prodlení je v této dohodě stanoven ve výši 26 % za dobu, o kterou se prodlužuje splatnost.

Smluvní stanovení zániku pojištění k 31.12.1998 je využitím dispozice dané v ust. § 801 občanského zákoníku. V tomto ustanovení jde o lhůty, po které je pojištěný v prodlení s placením pojistného a na které zákon váže zánik pojištění. Jsou stanoveny jako lhůta tří měsíců (pro jednorázové pojistné anebo pojistné za první pojistné období) a dále jako lhůta šesti měsíců (pro pojistné za další pojistné období). Dále v tomto ustanovení formulace „… tyto lhůty lze dohodou prodloužit“ zakládá uvedenou dispozitivnost této části ustanovení a smlouva jí využila. Protichůdně však upravuje tuto lhůtu Vámi uváděná dohoda uzavřená pro první letošní splátku, která nejen že zkracuje lhůtu smluvní (což zásadně možné je), ale i lhůtu zákonnou, tedy lhůtu šesti měsíců od jeho splatnosti. Takový postup však již možný není (viz dispozice k prodloužení a nikoliv ke zkrácení či obecně ke změně).

Proto již pouze nastává otázka, zda tato část Dohody jako neplatná (z důvodu odporování zákonu dle ust. § 39 občanského zákoníku) ponechává v platnosti ustanovení smlouvy o zániku pojištění k 31.12. daného roku, nebo jej zkracuje až k zákonné mezi šesti měsíců od splatnosti (tedy 30.6.1998). Z povahy věci však dle našeho názoru plyne prvně uvedená varianta, tedy 31.12. (v daném případě tohoto roku).

Ujednání ohledně poplatku z prodlení bylo učiněno za účinnosti vyhl. č. 45/1964 Sb., která jej tehdy stanovovala skutečně jako 1/2 promile dlužné částky, avšak současně byla smlouva uzavírána za účinnosti občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tedy v době, kdy ust. § 517 občanského zákoníku uvádělo pro případ plnění dlužníka s peněžitým závazkem povinnost platit pouze úrok z prodlení a poplatek z prodlení pouze v případě, že tak stanoví zákon. Ten však povinnost platby poplatku z prodlení v části týkající se pojistné smlouvy povinnost k placení poplatku z prodlení nestanovil, z čehož plyne neplatnost takového ujednání.

V případě prodlení pojištěného s úhradou pojistného tak platí právo věřitele požadovat pouze úrok z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem (dnes jde o ust. § 1 vyhl. čl. 142/1994 Sb.), tj. ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené ČNB platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Úrok z prodlení pokud jde o právní vztah upravený občanským zákoníkem není možné zvýšit, tedy ani předmětnou dohodou, která jej stanovuje ve výši 26 %. Kromě toho je toto dle Vašeho popisu ujednání neurčité, neboť není jisté, za jaké období je tento úrok stanoven.

V neposlední řadě pak uvádíme, že pokud dohoda prodlužuje lhůtu stanovenou k zaplacení pojistného a zároveň dohoda předjímá, že i přesto je pojištěný v prodlení, jde o zřejmý rozporu. Podle ustanovení § 517 odst. 1 občanského zákoníku je dlužník v prodlení, pokud nesplní svůj dluh řádně a včas. Slovo včas je nutno vykládat s ohledem na uzavřený závazek ve smyslu „do dohodnuté nebo zákonem stanovené doby.“ Dohodnutá doba však činí nyní 30.6.1998 a proto nemůže být do této doby v prodlení a ani tak být povinen k placení úroků z prodlení, natož pak ve výši převyšující mez stanovenou prováděcí vyhláškou.

 

~

Otázka: Naše obchodní společnost si pronajala nebytové prostory na dobu určitou. Zhruba v polovině doby nájmu jsme však zjistili, že pronajímatel neobstaral svolení obce s provozem služeb v nebytových prostorách a údajně to způsobuje neplatnost smlouvy. Kromě toho jsme vyhledali jiné nebytové prostory, které nám vyhovují více. Je tedy nyní právní důvod předmětné prostory opustit anebo to lze učinit pouze pomocí výpovědi? Pronajímatel tvrdí, že jsme se domlouvali na tom, že souhlas národního výboru zajistíme my.

 

Odpověď: Základní právní informace, které lze vyčíst z Vašeho dotazu jsou taková, že máte uzavřenou smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu určitou s tím, že jde o místnosti určené k provozování obchodu a služeb a obec neudělila předchozí souhlas.

Při posuzování tohoto problému vyjdeme především z příslušných ust. z.č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně jde o ust. § 3, který stanovuje podstatné náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a sankci za jejich nesjednání. Obecně platí, že pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu obce, je neplatná, a to absolutně. O relativní neplatnost (tj. neplatnost, která nastává pouze tehdy, pokud se jí ten, kdo je předmětným právním úkonem dotčen, dovolá) v daném případě nejde, neboť nejde o právní úkon uvedený v ust. § 40a z.č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, občanského zákoníku. Toto ustanovení občanského zákoníku dále stanoví, že „Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.“ To, že se toto ustanovení použije pouze pro případy neplatnosti relativní a nikoliv i pro neplatnost absolutní (tedy pro náš případ), vyplývá jednak ze systematického výkladu (tj. ze skutečnosti, kde je příslušná právní norma zařazena v kontextu s ostatnímu ustanoveními) a jednak i z povahy absolutní neplatnosti, které není třeba se dovolávat a proto se toto ustanovení ani nemůže použít. V této situaci se nemůžeme nechat zmást možností žaloby na určení, která však nemá povahu „dovolání se“ platnosti či neplatnosti určitého ustanovení a rozhodnutí ex nunc, ale rozhodnutí „ex tunc“, a tedy rozhodnutí o jiné otázce. Nelze tedy dát za pravdu pronajímateli a spojit případné porušení Vaší povinnosti s jakýmikoliv důsledku ohledně neplatnosti právního úkonu - smlouvy o nájmu nebytových prostor.

Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor nestanoví, kdo je povinen či oprávněn vyžádat od obce souhlas ve smyslu shora uvedeném. Z doslovného výkladu lze sice usoudit, že o takový souhlas je legitimován požádat pronajímatel (viz dikce „místnosti … lze pronajímat“ – tedy ze strany pronajímatele), avšak dle našeho názoru s přihlédnutím k ust. § 14 z.č. 71/1967, ve znění pozdějších předpisů, o správním řízení zřejmě nelze vyloučit, aby se účastníkem správního řízení, jehož výsledkem má být rozhodnutí o souhlasu obce, stal i nájemce. Pokud by jste se dohodli, že žádat budete Vy a svou povinnost porušili, museli bychom posuzovat tři skutečnosti. Za prvé možnost, že by pronajímatel takovou Vaší povinnost prokázal (např. dohodou). Dále pak to, zda by porušení takové povinnosti vůbec způsobilo pronajímateli škodu (především pak nutnou příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody) a nakonec to, jak by pronajímatel vyčíslil vzniklou škodu. Domníváme se však, že zde by šance pronajímatele na úspěch (např. při vymáhání náhrady škody) byla malá.

Lze tedy uzavřít s tím, že dle Vámi předložených informací je smlouva absolutně neplatná, tedy neplatná od samého počátku a Vaše vzájemná plnění byla plněními bez právního důvodu. Z příslušných ustanovení občanského zákoníku (ust. § 451 a násl.) pak plyne i způsob vypořádání, resp. povinnost k vydání toho, co bylo bezdůvodným obohacením získáno. Praktickou otázkou dále zůstává již pouze předání prostor zpět pronajímateli.

 

~

Otázka: Vedeme soudní spor týkající se ochrany osobnosti. V průběhu řízení se ukázalo, že jsme byli špatně informováni a žalobu jsme směřovali proti nesprávné osobě, resp. nežalovali jsme všechny povinné osoby. Nyní jde o to tento stav napravit, ovšem lze tak učinit aniž bychom tuto změnu oznamovali nesprávně žalované osobě ? Je nutno, aby se nesprávně žalovaná osoba k věci vyjadřovala a pokud ano, jak postupovat, pokud neuzná za vhodné se k věci souhlasně či nesouhlasně vyjadřovat ?

Odpověď: Pokud jde o okruh účastníků, lze jejich počet resp. složení v průběhu řízení měnit. Pokud tazatel, v našem případě žalobce, označil jako žalovaného nesprávnou osobu, lze tento stav napravit tzv. záměnou účastníka v souladu s ust. § 92 odst. 2 občanského soudního řádu. Jde o to, že soud může připustit, aby navrhovatel nebo odpůrce z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupil někdo jiný. Je k tomu ovšem potřeba souhlasu účastníků a pokud má být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit. Pokud tazatel „nežaloval všechny povinné osoby“ jak uvádí, popř. se domníval, že v jeho předchozích úkonech byl určitý subjekt označen jako účastník řízení, ale nebylo tomu tak, je odpovídajícím procesním postupem v takovém případě přistoupení účastníka. Soud může na návrh účastníka připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně navrhovatele. Pokud jde o případnou nečinnost účastníka, který se má ke změnám vyjadřovat, dle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu platí, že pokud vyzve soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může soud připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Pokud tedy soud uvedenou doložku k žádosti o vyjádření připojí a účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádří, předpokládá soud, že účastník s postupem souhlasí.

 

~

Otázka: Máme v úmyslu zvýšit základní jmění obchodní společnosti. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků tak hodláme učinit prostřednictvím vkladu, který tvoří tzv. know-how. Pokud jde o ocenění vkladu, toto již bylo znalcem provedeno, a hodnota vkladu dle posudku odpovídá zamýšlenému zvýšení. Je obsah posudku dostatečný, pokud znalec uvedl, kdo si posudek objednal, k jakému účelu, o jakou jde společnost, v čem know-how spočívá, jakou metodou dospěl k jeho hodnotě a v jaké konkrétní výši know-how ocenil ?

 

Odpověď: Hodnota nepeněžitého vkladu - kterým je i know-how - do společnosti s ručením omezeným a do akciové společnosti se stanoví na základě posudku zpracovaného znalcem. Kromě skutečností, které uvedl tazatel, je obsahovou náležitostí znaleckého posudku rovněž údaj o tom, zda hodnota vkladu odpovídá emisnímu kursu upsaných akcií splácených tímto vkladem (v případě akciové společnosti) nebo hodnotě převzatého vkladu do společnosti s ručením omezeným s případným příplatkem nad hodnotu vkladu. Pokud znalec uvedl „v čem know-how spočívá“, lze to zřejmě považovat za popis nepeněžitého vkladu, což je další obsahová náležitost posudku. Připomínáme, že pokud hodnota nepeněžitého vkladu přesahuje částku 1,000.000,- Kč nebo je předmětem vkladu podnik, jeho část nebo know-how, vyžadují se posudky dvou znalců.

 

~

Otázka: Vedeme soudní spor týkající se ochrany osobnosti. V průběhu řízení se ukázalo, že jsme byli špatně informováni a žalobu jsme směřovali proti nesprávné osobě, resp. nežalovali jsme všechny povinné osoby. Nyní jde o to tento stav napravit, ovšem lze tak učinit aniž bychom tuto změnu oznamovali nesprávně žalované osobě ? Je nutno, aby se nesprávně žalovaná osoba k věci vyjadřovala a pokud ano, jak postupovat, pokud neuzná za vhodné se k věci souhlasně či nesouhlasně vyjadřovat ?

Odpověď: Pokud jde o okruh účastníků, lze jejich počet resp. složení v průběhu řízení měnit. Pokud tazatel, v našem případě žalobce, označil jako žalovaného nesprávnou osobu, lze tento stav napravit tzv. záměnou účastníka v souladu s ust. § 92 odst. 2 občanského soudního řádu. Jde o to, že soud může připustit, aby navrhovatel nebo odpůrce z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupil někdo jiný. Je k tomu ovšem potřeba souhlasu účastníků a pokud má být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit. Pokud tazatel „nežaloval všechny povinné osoby“ jak uvádí, popř. se domníval, že v jeho předchozích úkonech byl určitý subjekt označen jako účastník řízení, ale nebylo tomu tak, je odpovídajícím procesním postupem v takovém případě přistoupení účastníka. Soud může na návrh účastníka připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně navrhovatele. Pokud jde o případnou nečinnost účastníka, který se má ke změnám vyjadřovat, dle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu platí, že pokud vyzve soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může soud připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Pokud tedy soud uvedenou doložku k žádosti o vyjádření připojí a účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádří, předpokládá soud, že účastník s postupem souhlasí.

 

~

Otázka: Máme v úmyslu zvýšit základní jmění obchodní společnosti. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků tak hodláme učinit prostřednictvím vkladu, který tvoří tzv. know-how. Pokud jde o ocenění vkladu, toto již bylo znalcem provedeno, a hodnota vkladu dle posudku odpovídá zamýšlenému zvýšení. Je obsah posudku dostatečný, pokud znalec uvedl, kdo si posudek objednal, k jakému účelu, o jakou jde společnost, v čem know-how spočívá, jakou metodou dospěl k jeho hodnotě a v jaké konkrétní výši know-how ocenil ?

 

Odpověď: Hodnota nepeněžitého vkladu - kterým je i know-how - do společnosti s ručením omezeným a do akciové společnosti se stanoví na základě posudku zpracovaného znalcem. Kromě skutečností, které uvedl tazatel, je obsahovou náležitostí znaleckého posudku rovněž údaj o tom, zda hodnota vkladu odpovídá emisnímu kursu upsaných akcií splácených tímto vkladem (v případě akciové společnosti) nebo hodnotě převzatého vkladu do společnosti s ručením omezeným s případným příplatkem nad hodnotu vkladu. Pokud znalec uvedl „v čem know-how spočívá“, lze to zřejmě považovat za popis nepeněžitého vkladu, což je další obsahová náležitost posudku. Připomínáme, že pokud hodnota nepeněžitého vkladu přesahuje částku 1,000.000,- Kč nebo je předmětem vkladu podnik, jeho část nebo know-how, vyžadují se posudky dvou znalců.

 

~

Otázka: Uzavřel jsem se svým obchodním partnerem – stavební společností smlouvu o dílo, na jejímž základě jsem jako zhotovitel byl povinen k předání drobné části stavby do určité lhůty. Tuto lhůtu jsem nedodržel a stavbu předal o dva týdny později. Mezi tím mi druhá smluvní strana oznámila, že od smlouvy odstupuje a požaduje tedy likvidaci rozestavěné části stavby a vrácení zálohy. Je takový postup možný? Navíc je zarážející, že oznámení o odstoupení jsem dostal (a je i datováno) teprve poté, co jsem vyzval k předání díla, které však neproběhlo z důvodu na straně objednatele.

 

Odpověď: Z kontextu Vašeho dopisu plyne, že jako podnikatel provádíte stavební činnost jako podnikání a pokud jste stavbu prováděl pro „stavební společnost“, lze se rovněž domnívat, že i v jejím případě se příslušný právní vztah týká jejího podnikání. I přes uvedenou spekulativnost (která by se proměnila v jistotu po prostudování předmětné smlouvy) a s přihlédnutím k ust. § 261 odst. 1 z.č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, obchodního zákoníku tedy budeme vycházet z předpokladu, že Váš právní vztah se řídí ustanoveními obchodního zákoníku.

Je obtížné posuzovat oprávněnost odstoupení, pokud není znám obsah smlouvy a tak budeme vycházet z toho, že podmínka pro odstoupení ve smlouvě stanovena není a platí obecná zákonná ustanovení upravující tento institut. Píšete, že jste oznámení o odstoupení dostal teprve poté, co jste vyzval k předání, tedy nikoliv po dni (okamžiku), kdy jste předání navrhoval. Nabízí se proto řešení, kdy za použití ust. § 349 odst. 2 obchodního zákoníku druhá strana (Váš obchodní partner) již nemohl od smlouvy odstoupit, neboť tak učinil poté, co mu byla doručena zpráva, že již byla splněna povinnost, jejíž porušení bylo důvodem k odstoupení.

Je věcí zvyklostí v daném odvětví podnikání, jak se bude posuzovat Vaše prodlení. Píšete o době čtrnácti dnů, avšak pokud uvádíte, že z důvodů na straně objednatele se nemohlo dílo předat dříve, pak v souladu s ust. § … obchodního zákoníku platí, že jste nebyl se splněním svého závazku v (dalším) prodlení. Domnívám se, že za situace, která panuje v oblasti plnění závazků a prodlení s takovým plněním, zejména pak ve stavebnictví, by se ani prodlení čtrnácti dnů nepovažovalo za podstatné poručení smluvní povinnosti a tedy důvod k odstoupení. Je však nutno podotknout, že takové hodnocení přísluší nakonec pouze soudu. Ze shora uvedeného tedy považujeme za vhodné předat především tu informaci, že na základě shora uvedeného s přihlédnutím ke skutečnostem a právní úpravě nám neznámým lze důvodně pochybovat o oprávněnosti odstoupení.

Pokud by se odstoupení ukázalo jako oprávněné, je nutné se pozastavit nad jeho důsledky s přihlédnutím k požadavku Vašeho obchodního partnera. Platí totiž, že odstoupením smlouva zaniká a na základě ust. § 451 odst. 2 z.č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, občanského zákoníku tak na obou stranách vznikla práva na vydání bezdůvodného obohacení. To spočívá jednak v zaplacené záloze a jednak v postavené části díla. Zaplacenou zálohu lze technicky vydat bez větších potíží, avšak poněkud komplikovanější je problém likvidace rozestavěné stavby. Podle ust. § 458 občanského zákoníku není – li to dobře možné vydat to, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Dle našeho názoru je část stavby přesně tím předmětem, který není možné vydat právě v případě, kdy stojí např. na cizím pozemku. Proto podle citovaného ustanovení platí, že je (objednatel) povinen poskytnout peněžitou náhradu. Proti sobě tedy stojí dvě pohledávky – přiměřená náhrada za postavenou stavbu a pohledávka na vydání zaplacená zálohy. Pohledávky se mohou započíst a tím bude problém vyřešen, avšak je nutné upozornit, že k započtení nedochází automaticky, avšak pouze na základě projevu vůle. V případě, že by přiměřená náhrada byla vyšší, než je zaplacená záloha, bude objednatel povinen poskytnout Vám ještě příslušnou částku nad rámec zaplacené zálohy. Požadavek objednatele na zaplacení díla je tedy neoprávněný.

 

~

Otázka: Byl jsem před několika lety zvolen jednatelem společnosti s ručením omezeným a dohodl se s ostatními společníky na mém odměňování tak, že budu dostávat jistou částku (jako zálohu) a zbylou část pak dle výsledku hospodaření společnosti určitým procentem ze zisku. Společnost však zisk nevytvářela a proto jsem kromě zálohy nic nedostával. Ještě předtím jsem však za společnost uzavřel se mnou pracovní smlouvu, kde mzda byla stanovena ve výši inkasovaných záloh. Nyní však situace pokročila tak, že společníci tvrdí, že jsem nebyl bez jejich souhlasu oprávněn takovou smlouvu sám se sebou uzavřít a že bych správně měl vrátit to, co mi bylo vypláceno, neboť společnost neměla zisk a proto jsou i zálohy na zisk vratné. Druhým problémem pak je mé ukončení funkce jednatele, neboť jsem svolal valnou hromadu za účelem projednání mého odstoupení a na této valné hromadě odmítli společníci podepsat zápis a tvrdí, že mé odstoupení musí nejdříve schválit a proto musím neustále plnit své povinnosti jednatele. Můžete k uvedenému problému zaujmout stanovisko?

 

Odpověď: Rozdělme si Vámi přednesenou tematiku do dvou okruhů. Prvním je Vaše odměňování a druhou ukončení výkonu funkce jednatele.

Pokud jde o Vámi zhruba nastíněnou první otázku, je nutné podotknout, že k přesnějšímu posouzení by bylo vhodné nahlédnout do dohody (pokud je v písemné formě) uzavřené s ostatními společníky, avšak tehdy by asi odpověď překročila rámec dotazů v této rubrice zodpovídaných. Zarážející je však už ta skutečnost, že jste údajně dohodu uzavřel s „ostatními společníky.“ Jednoznačně totiž jde o právní vztah mezi Vámi, jako jednatelem, tedy fyzickou osobou a společností. Jakkoliv se může zdát, že fakticky jde o vztah mezi osobami, tvořícími vrcholný orgán společnosti – valnou hromadu, nelze pominout, že s těmito osobami Váš právní vztah nevzniká – to nelze dovodit ani z úmyslu stran uzavírajících smlouvu. Konečně i obchodní zákoník koncipuje vztah mezi statutárním orgánem a společností a nikoliv jejím vrcholným orgánem. Je tedy třeba zhodnotit tento aspekt právního vztahu, a můžeme dojít (při znalosti konkrétních okolností) k závěru neplatnosti takové dohody, eventuelně její nepřípadnosti pro úpravu předmětného právního vztahu. Pokud budeme posuzovat obsah dohody, zjistíme rozpor mezi pravidlem, které ač nedoznalo explicitního vyjádření v zákoně, je obecně respektováno, a totiž zákazem vyplácení zálohy na podíl na zisku společnosti. Toto pravidlo se vyvozuje především z povahy zisku určeného k rozdělení a dále z ustanovení zakládajících proceduru k takovému rozdělení vedoucí. Přistoupíme-li tedy na takový výklad, dojdeme k tomu, že taková dohoda je neplatná.

Na druhé straně však musíme nepochybně dojít k závěru, že jednatel za výkon své funkce odměnu dostávat musí. Vede nás k tomu ust. § 66 odst. 2, které stanoví, že se vztah mezi jednatelem a společností řídí přiměřeně ustanovením o mandátní smlouvě, jejímž podstatným rysem je úplatnost. Konkrétní ujednání může sice takový vztah upravit odlišně (dispozici nalezneme v tomtéž ustanovení), avšak ve Vašem dotazu nelze takové jiné ujednání vypozorovat a to ani s přihlédnutím k uváděné dohodě, která je zřejmě neplatná. Jako další argument pro úplatnost právního vztahu lze použít i ustanovení § 3 občanského zákoníku týkající se dobrých mravů.

Námitky společníků ohledně pracovní smlouvy, kterou jste (jak v zásadě správně píšete) uzavřel za společnost se sebou, nemohou obstát. Jednak nejde o uzavření smlouvy „sám se sebou.“ Je sice pochopitelné, že se laikovi může zdát taková smlouva absurdní, neboť vidí jako podepisující jeden a tentýž subjekt, avšak ten, kdo podepisuje není shodný s tím, kdo smlouvu uzavírá – tím je na jedné straně společnost. Pokud jde o souhlas ostatních společníků s takovou smlouvou, musela by si pravomoc k udělení souhlasu s takovým právním úkonem vyhradit valná hromada. Obecně pak platí, že nelze uzavřít jménem společnosti smlouvu takovou, která by ji poškozovala (tedy s nepřiměřeně vysokým plněním ve prospěch třetí osoby).

Druhým problémem je pak ukončení funkce jednatele společnosti. Na pomoc si můžeme vzít již jednou zmíněné ustanovení § 66 odst. 1 obchodního zákoníku. To nám říká, že osoby, kterou jsou členy statutárních orgánů (tedy i jednatel), mohou ze své funkce odstoupit, jsou však povinny oznámit to orgánu, který je zvolil nebo jmenoval a výkon jejich funkce končí dnem, kdy jejich odstoupení projednal nebo měl projednat orgán, který je zvolil nebo jmenoval. Z Vašeho dotazu není možné vyčíst, zda jste orgán, který Vás jmenoval (tedy valnou hromadu) informoval o odstoupení z funkce, avšak i pokud by jste tak neučinil, je dostačující, pokud takové oznámení učiníte až na předmětné valné hromadě. Pokud jde o projednání na valné hromadě, zákon nestanovuje, že projednání musí mít určitý obsah či výsledek a v praxi se sestává většinou z jakéhosi „vzetí na vědomí“ anebo z (poněkud zvláštní) zvyklosti spočívající z vyslovení absolutoria odstupujícímu členovi statutárního orgánu. Aby se zabránilo šikanóznímu postupu společnosti vůči osobě, která hodlá odstoupit, stanovil zákon, že namísto projednání postačí rovněž možnost projednání. Takovou možnost valná hromada měla, a to na svém jednání, které jste svolal. To, že společníci odmítli podepsat zápis nic nemění na tom, že se valná hromada konala a Vaše odstoupení projednávala (nebo projednat měla). Domníváme se navíc, že i pokud by se nepodařilo existenci konání valné hromady prokázat, postačí prokázat, že valná hromada byla řádně svolána a to, že se na ni společníci nedostaví nelze vykládat v neprospěch odstupujícího jednatele. Tedy i v takovém případě jde dle našeho názoru o případ, kdy valná hromada odstoupení jednatele projednat měla a dnem jejího konání končí výkon funkce jendatele.

 

~

Otázka: Mám v úmyslu převést svůj obchodní podíl na společnosti s ručením omezeným, ve které jsem jediným společníkem. V majetku společnosti je nemovitost, kterou mám v úmyslu prodat, a jako jeden z možných způsobů, kterým lze realizovat můj záměr, mi byl doporučen právě převod obchodního podílu. Podstatnou roli při rozhodování hraje samozřejmě daňové hledisko. Vztahuje se na mne skutečně osvobození od daně, pokud obchodní podíl na společnosti prodávám po 5-ti letech ?

 

Odpověď: Převod obchodního podílu, při respektování příslušných ustanovení obchodního zákoníku týkajících se převodu podílu, je skutečně jedním z případů osvobození od daně z příjmu, za splnění podmínek stanovených zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Dle ust. § 4 odst. 1 písm. r) tohoto zákona platí, že od daně jsou osvobozeny příjmy z převodu členských práv družstva, z převodu majetkových podílů na transformovaném družstvu nebo z převodu účasti na obchodních společnostech, nejde-li o prodej cenných papírů, přesahuje-li doba mezi nabytím a převodem dobu pěti let. Osvobození se nevztahuje na příjmy z převodu účasti na obchodních společnostech, pokud byla pořízena z obchodního majetku poplatníka, a to do pěti let po ukončení jeho podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti.

Obchodním majetkem se pro účely daně z příjmů fyzických osob rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), které jsou ve vlastnictví daňového poplatníka a o kterých bylo nebo je účtováno; dnem vyřazení majetku z obchodního majetku poplatníka se rozumí den, kdy poplatník o tomto majetku naposledy účtoval, v souladu se zákonem o účetnictví.

Osvobození se dále nevztahuje na příjmy, které plynou poplatníkovi z budoucího převodu účasti na obchodních společnostech v době do pěti let od nabytí a z budoucího převodu účasti na obchodních společnostech pořízených z jeho obchodního majetku, pokud příjmy z tohoto převodu plynou v době do pěti let od ukončení podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti poplatníka, i když smlouva o převodu bude uzavřena až po pěti letech od nabytí nebo od ukončení podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti.

Pokud jde o počítání rozhodné lhůty 5-ti let, rovněž v souladu s příslušnými pokyny Ministerstva financí rozumíme dnem nabytí u podílu společníka na společnosti s ručením omezením den vzniku společnosti s ručením omezeným, tj. den zápisu společnosti do obchodního rejstříku v případě zakládajícího účastníka společnosti, den zápisu zvýšení základního jmění společnosti do obchodního rejstříku v případě nového společníka, který přebírá závazek k novému vkladu do již existující společnosti, den doručení smlouvy o převodu obchodního podílu v případě nabytí podílu převodem od jiného společníka, den nabytí původního podílu v případě, že společník zvýší svůj obchodní podíl převodem podílu od jiného společníka, a den úmrtí zůstavitele v případě zděděného podílu na společnosti. Při počítání lhůt je tedy vždy nutné posuzovat okolnosti konkrétního případu.

Za splnění výše uvedených podmínek platí, že příjem z převodu obchodního podílu na společnosti s ručením omezeným je osvobozen od daně z příjmu. Pokud nelze osvobození od daně uplatnit, podléhá příjem z převodu podílu zdanění dle ust. § 10 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů.

 

~

Dotaz: Koupil jsem všechny obchodní podíly ve společnosti s ručením omezeným o třech společníků, kteří tuto společnost založili. Ve velmi vysokém základním jmění této společnosti byla kromě peněžitých vkladů vložena i koncese jednoho ze společníků znějící na činnost provozování střelnic. Podle společenské smlouvy bylo do základního jmění vloženo právo podnikat na základě této koncese, které bylo dohodou společníků oceněno na značkou částku. Při registraci změn souvisejících s koupí obchodních podílů mě však soudkyně soudu, který vede obchodní rejstřík, upozornila, že tento zápis je neplatný.

 

Vložení práva podnikat na základě koncesní listiny do základního jmění kapitálové společnost je skutečně neplatné a je s podivem, že obchodní rejstřík zápis takové společnosti povolil, neboť judikatura je v této problematice celkem jednoznačná. Přesto je však tento případ zajímavý a zasluhuje si podrobnější výklad. Pro pochopení celé složité problematiky je rozhodující rozbor znění společenské smlouvy výše uvedené společnosti, a to znění týkající se vkladu koncese jakožto nepeněžitého vkladu do základního jmění společnosti. Je nutno zdůraznit, že jak uvádí tazatel dle společenské smlouvy společnosti nevložil společníka do základního jmění této společnosti koncesi, ale „právo podnikat na základě této koncese“. Do základního jmění společnosti nebyla tedy vložena koncese, ale právo, které má ke koncesi určitý vztah. Z tohoto důvodu je nutno prozkoumat právní charakter institutu koncese. Na tuto problematiku existují následující názory. První z nich považuje koncesi za správní akt. Správní akty jsou veřejně mocenské akty vydávané v souladu se zákony a zpravidla také na základě zákonů orgány veřejné správy. Správní akty představují rozhodnutí správních orgánů, jimiž dochází k realizaci jejich pravomocí. Koncese má tedy bezesporu jevovou stránku správního aktu, ale její podstata spočívá dle mého soudu v něčem jiném. Dalším názorem na povahu koncese je názor, který tvrdí, že koncese je veřejnoprávním oprávněním, a to oprávněním k podnikání. S tímto názorem se ztotožňuje též autor této odpovědi. Autoři společenské smlouvy výše uvedené společnosti však zřejmě vycházeli z názoru, že koncese je specifickou majetkovou hodnotou, která může být předmětem práv a povinnosti. I tento názor má své opodstatnění. Ačkoli náš právní řád pojem jiné majetkové hodnoty nevymezuje, právní doktrína stanoví jako hlavní rysy jiné majetkové hodnoty, že se musí jednat o hodnotu majetkovou, a že tedy předmětem občanskoprávních vztahů nemůže být ideální (nemajetková) hodnota, a že se musí jednat o jiný předmět než o věc v právním smyslu, o byt či nebytový prostor nebo o právo. Druhá podmínka, že se nejedná o věc, byt či nebytový prostor je očividně u koncese splněna. Koncese má též určitou majetkovou hodnotu a proto má názor, že koncese je jinou majetkovou hodnotou racionální základ. Autoři společenské smlouvy této společnosti dále zřejmě per analogiam s institutem vlastnictví analyticky vymezili majitelství koncese jako soubor dílčích práv, a to oprávnění koncesi držet, koncesi užívat a požívat a oprávnění s koncesí disponovat, jehož nejvýznamnější složkou je oprávnění koncesi úplatně či bezúplatně zcizit. Vzhledem k tomu, že posledně jmenované oprávnění s koncesí disponovat je z povahy věci vyloučeno, bylo jako nepeněžitý vklad do základního jmění společnosti vloženo oprávnění podnikat na základě koncese, což znamená koncesi užívat a požívat, tedy brát z ní plody. Z tohoto důvodu není možno tvrdit, že došlo k převodu koncese (jakým by bylo i vložení koncese do základního jmění společnosti jakožto nepeněžitého vkladu). Výše uvedená právní konstrukce má ovšem dle mého názoru a názoru současné judikatury jednu slabinu, a to že autoři společenské smlouvy citované společnosti opomněli skutečnost, že koncese je právem, a to veřejnoprávním oprávněním k podnikání, což vylučuje možnost vymezit koncesi jako specifickou majetkovou hodnotu. Z tohoto důvodu se domnívám, že vložení koncese, ale i práva podnikat na základě koncese, je neplatné.

 

~

Dotaz: Můj syn hodlá uzavřít manželství a rodina, která mu chce darovat rozsáhlé pozemky podmiňuje takový dar skutečností, že jeho manželka by v případě jeho úmrtí nedědila tyto nemovitosti. Prý lze tyto vztahy upravit v předsvatební smlouvě.

 

Odpověď: Novela občanského zákoníku - zák. č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů nově zařadila do ust. § 143a občanského zákoníku odstavec 3., který zní takto: "Muž a žena, kteří chtějí uzavřít manželství, mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu upravit své budoucí majetkové vztahy v manželství obdobně." Jedná se o tzv. předmanželskou smlouvu, kterou uzavírají budoucí manželé mající v úmyslu uzavřít manželství a znění odst. 3. odkazuje na analogii uvedenou v předchozích odstavcích.

Z Vašeho dotazu není patrné, zda Váš syn bude obdarován před nebo po uzavření manželství. V každém případě se majetek pocházející z darování stává výlučným vlastnictvím obdarovaného a netvoří součást společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů), v souladu s ust. § 143 odst. 1. písm. a) obč. zák. Okamžik darování je významný z hlediska rozhodnutí jakou z dohod uváděných v ust. § 143a obč. zák. sepsat:

pokud by účinky vkladu v katastru nemovitostí zápisem vlastnického práva obdarovaného k předmětným nemovitostem vznikly před uzavřením manželství, připadalo by úvahu sepsání tzv. předmanželské smlouvy, ale pokud by z jakéhokoli důvodu sepsána nebyla, není vyloučeno kdykoli v budoucnu za trvání manželství uzavřít opět ve formě notářského zápisu dohodu manželů o zúžení rozsahu společného jmění manželů (ovšem ve věci předmětných pozemků by se pouze deklarovalo výlučné vlastnické právo manžela k nemovitostem, neboť de iure by v takovém okamžiku již v jeho výlučném vlastnictví byly),

vznikly-li by účinky po uzavření manželství, mohlo by se opět postupovat jak je uvedeno u uzavření smlouvy zužující rozsah společného jmění manželů.

Skutečností však zůstává, že uzavření ani jedné z uvedených dohod neřeší přání či podmínku dárců tak, jak ji uvádíte ve svém dotazu. V případě úmrtí jednoho z manželů přicházejí v úvahu jako dědici ze zákona (opomíjím zde možnost dědění ze závěti) pozůstalý manžel a zůstavitelovy děti, kteří dědí stejným dílem (dle ust. § 473 obč. zák.). Váš příklad aplikovaný v praxi by znamenal, že předmětné nemovitosti by nebyly předmětem vypořádání společného jmění manželů v rámci řízení podle ust. § 175l o.s.ř., nýbrž by v souladu s ust. § 175m o.s.ř. byly zařazeny do soupisu aktiv (tj. majetku patřícího do dědictví). Dědici (tj. pozůst. manželka a děti zůstavitele) by pak uzavíraly dohodu o vypořádání dědictví, tj. kdo v jakém poměru převezme který majetek, ale i dluhy (tj. pasiva) zůstavitele.

Je-li v zájmu vyloučit možnost, aby pozůstalý manžel mohl dědit určitý majetek nebo jeho část, je právem každé způsobilé osoby pořídit závěť (viz ust. § 476 a násl. obč. zák.). Vzhledem ke skutečnosti, že pozůst. manžel není neopomenutelným dědicem, může pořizovatel závěti kohokoli vyjma dětí (které jsou neopomenutelnými dědici dle ust. § 479 obč. zák.) v závěti opomenout, resp. odkázat svůj majetek nebo jeho část osobám podle svého přání. Tímto úkonem by pak druhý manžel mohl být vyloučen z dědění té které konkrétní části majetku zůstavitele o níž by bylo v závěti pořízeno.

 

~

Otázka: Při činnosti naší realitní kanceláře se setkáváme s problémem, kterým je účinnost smlouvy o převodu nemovitosti. Tradiční formulace, kterými se účinnost zakládala teprve vkladem do katastru nemovitostí je prý nevyhovující, avšak nemůžeme se nikde dočíst, jaká formulace a jaký právní výklad je správný. Můžete nám v tomto problému poradit?

 

Odpověď: Jde skutečně o problematiku, která není zcela jednoznačně vykládána ani právnickou veřejností. Přitom dle našeho názoru lze dikci zákona vyložit jednoznačně a pochybnosti způsobují pouze tradované nesprávné názory, které však právního odůvodnění nemají.

Právní teorie se shoduje v tom, že převod vlastnictví je dvoufázový. Rozlišujeme právní důvod (kterým je v našem případě smlouva) a právní způsob (kterým je vklad do katastru nemovitostí). Pokud jde o právní důvodu, ten má dle právní teorie jednak svou platnost a účinnost. Pojednání o těchto termínech by bylo značně rozsáhlé a navíc jim náš právní řád nevěnuje adekvátní pozornost. Zjednodušeně však můžeme konstatovat, že platnost smlouvy je spojena s jejím vznikem a účastníci ji musí dodržet, avšak účinností smlouvy vznikají smluvním stranám příslušná práva a povinnosti, resp. možnost domáhat se plnění ze smlouvy. Z uvedeného plyne, že účinnost smlouvy nemusí nutně nastat shodně s její platností (i když je to nejčastější), ale rozhodně nemůže nastat dříve.

Dále si shrňme zákonná ustanovení, která se této problematiky týkají. Ust. § 133 z.č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, občanského zákoníku stanoví, že „převádí – li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Toto ustanovení dále obsahuje odkaz na zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Tento pak mimo jiné ve svém ustanovení § 2 odst. 3 stanoví, že „právní účinky vkladu nastávají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.“ Z toho lze pak snadno dovodit, že vlastnictví k nemovitosti převáděné smlouvou se nabývá ke dni, ke kterému byl katastrálnímu úřadu doručen návrh na povolení vkladu dle předmětné smlouvy a o kterémžto návrhu katastrální úřad pozitivně rozhodl. Tím je tedy zodpovězena otázka, kdy se nabývá vlastnictví k nemovitosti.

Pokud uvedené skutečnosti shrneme, dojdeme k závěru, že vlastnické právo k nemovitostem se na základě smluv převádí na prostřednictvím právního titulu, kterým je právě smlouva, která musí být platná a účinná a právním způsobem, kterým je vklad do katastru nemovitostí. Vždyť i dle ust. § 5 odst. 1 písm. a) zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí katastrální úřad před svým rozhodnutím zkoumá, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin. Vklad (a tedy převod vlastnického práva) nemůže být přeci odůvodněn smlouvou, dle které účastníci nejsou povinni vklad převést, resp. dle které ještě nevznikla pohledávka na převod vlastnického práva.

Občanský zákoník tento výklad v uvedeném ustanovení nijak nezpochybňuje, avšak obsahuje rezidua předchozí koncepce. Ta byla opřena o ust. § 133 občanského zákoníku, který stanovil, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím. Pozůstatek nalezneme dnes v ust. § 143a, dle kterého smlouva manželů o rozšíření či zúžení společného jmění manželů pokud jde o nemovitost již náležející do společného jmění manželů, nabývá účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Jde o nedbalou práci zákonodárců, kteří nebyli schopni důsledky změn zákona aplikovat v plném rozsahu do celé normy.

Správně tedy smlouva např. může obsahovat ustanovení, že nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu, a kupující vlastnictví nabývá vkladem do katastru nemovitostí.

 

~

Dotaz: Stavební odbor obecního úřadu mi vydal stavební povolení, kterým mi bylo povoleno postavit rodinný domek na mojí parcele. Proti tomuto rozhodnutí podala majitelka sousedního pozemku odvolání. O tomto odvolání rozhodl nadřízený stavební úřad tak, že se stavební povolení potvrzuje. Rodinný dům jsem postavil a byl zkolaudován. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podala majitelka sousedního pozemku v průběhu stavby žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, o níž jsem vůbec nebyl informován. Soud této žalobě vyhověl, rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací orgán – stavební úřad následně rozhodl, že žádost o stavební povolení se zamítá a prvoinstanční orgán – stavební odbor zahájil řízení o odstranění stavby dle ustanovení § 88 odst. 1) písm. b) stavebního zákona. Jsem povinen skutečně odstranit svůj rodinný dům a kdo ponese náklady spojené s odstraněním domu?

 

Ve správním soudnictví přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí správního orgánu, kterým je též stavební úřad. Účastníky řízení jsou žalobce – v našem případě majitelka sousedního pozemku, která se cítila rozhodnutím stavebního úřadu poškozena, a žalovaný, kterým byl příslušný orgán veřejné správy. Účastníkem řízení tedy není nutně ten, vůči komu rozhodnutí správního orgánu směřovalo, což byl v našem případě tazatel. U rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním řízení je předpokladem možnosti podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, aby šlo o rozhodnutí, jež po vyčerpání řádných opravných prostředků, které jsou pro ně připuštěny, nabylo právní moci. Stavební povolení tedy nabylo právní moci a tazatel byl oprávněn dle tohoto stavebního povolení provádět stavbu, avšak i po nabytí právní moci může být toto stavební povolení zrušeno soudem a věc vrácena k dalšímu řízení správnímu orgánu, který jej vydal. Žaloba sama nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu. Dojde-li soud k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně nebo že zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisů nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, jak soud rozhodl ve výše uvedeném případě, zruší napadené rozhodnutí správního orgánu a vrátí věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Správní orgán je pak vázán právním názorem soudu. Proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není přípustný opravný prostředek. Stavební úřad tedy jsa vázán právním názorem soudu, rozhodnutí o tom, že se stavba povoluje změnil tak, že žádost o vydání stavebního povolení se zamítá. Stavební odbor obecního úřadu je oprávněn nařídit vlastníku stavby odstranění, jestliže se jedná o:

 

závadné stavby ohrožující život nebo zdraví osob, pokud ji nelze hospodárně opravit,

stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním,

stavby, k níž bylo stavební povolení zrušeno,

dočasné stavby, u níž uplynula stanovená doba jejího trvání nebo pominul účel, pro který byla zřízena.

 

Náklady na odstranění stavby nese její vlastník. Stavební úřad může rozhodnout, že část skutečných nákladů na odstranění stavby uhradí vlastník podle míry své odpovědnosti za stav stavby, a zbylá část se uhradí z prostředků na státní stavební příspěvek. Vlastník odstraňované stavby odpovídá za škodu vzniklou na sousedních stavbách nebo pozemku, pokud nebyla vyvolána jejich závadným stavem. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Je tedy důležité analyzovat, pod který z důvodů pro nařízení odstranění stavby uvedených výše patří případ, kdy stavební povolení bylo vydáno, nabylo právní moci a poté bylo zrušeno. Okamžitě je možno vyloučit důvody uvedené ad a) a ad d). Otázkou zůstává, zda je nutno považovat náš případ jako stavbu postavenou bez stavebního povolení nebo stavbu, k níž bylo stavební povolení zrušeno.

Stavební úřad ve svém rozhodnutí, kterým mění původní stavební povolení tak, že se žádost o stavební povolení zamítá, dospívá k závěru, že se jedná o důvod uvedený ad b), tedy že jde o stavbu postavenou bez stavebního povolení. Tento závěr je ovšem nesprávný. Je-li stavba povolena postupem podle stavebního zákona, nelze o odstranění takové stavby rozhodovat jako o stavbě zřízené bez stavebního povolení nebo ohlášení nebo v rozporu s ním (§88 odst. 1) písm. b) stavebního zákona) poté, co povolení opravňující stavebníka ke stavbě bylo zrušeno. Na danou věc nelze aplikovat § 88 odst. 1) písm. b) stavebního zákona, podle kterého stavební úřad nařídí vlastníku stavby odstranění stavby postavené bez stavebního povolení, tak jak to učinil výše uvedený stavební úřad. Z dikce uvedené právní normy totiž jednoznačně vyplývá, že zákon umožňuje stavebnímu úřadu nařídit odstranění pouze takové stavby, která je stavbou zřízenou bez povolení nebo v rozporu s povolením, což znamená, že tak lze postupovat je v těch případech, kdy povolení nebylo vydáno vůbec nebo nebylo stavebníkem respektováno. Druhou možností, kdy by stavební úřad mohl nařídit odstranění stavby je ten, kdy stavební povolení bylo zrušeno. Na první pohled by se zdálo, že se jedná přesně o náš případ. Dle ustanovení § 102 odst. 4) stavebního zákona však lze platné stavební povolení zrušit (vyjma případů zrušení stavebního povolení na základě soudního rozhodnutí) jen u stavby nedokončené. Vzhledem k tomu, že u možnosti nařídit odstranění stavby tehdy, když stavební povolení bylo zrušeno, ustanovení § 88 odst. 1) písm. c) stavebního zákona výslovně uvádí odkaz na ustanovení § 102 odst. 4) stavebního zákona, přichází zrušení pravomocného stavebního povolení ve smyslu citované normy v úvahu pouze v průběhu stavby. Nařídit odstranění stavby již dokončené může stavební úřad, jak již bylo výše uvedeno, jen postupem podle § 88 odst. 1) písm. b) stavebního zákona, tj. byla-li stavba postavena bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním, což však není náš případ.

 

V našem případě tedy není stavební odbor obecního úřadu oprávněn nařídit odstranění stavby. Je přípustné dodatečné povolení stavby již provedené, přičemž přípustnost určité stavby se posuzuje podle toho, zda dotčená stavba vyhovuje věcným požadavkům stavebního zákona. Při dodatečném povolování stavby stavební úřad pouze zkoumá, zda by další trvání stavby nepředstavovalo rozpor se zásadami uspořádání území vyjádřenými v územně plánovací dokumentaci, územně plánovacích podkladech a pod., zda je v souladu s veřejným zájmem, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby, popř. zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Dále je třeba uvést, že též rozhodnutí stavebního úřadu, kterým bylo stavební povolení změno tak, že se žádost o stavební povolení zamítá, je možno napadnout soudně v rámci správního soudnictví, a to do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí.

 

~

Otázka: Můj manžel před svým úmrtím uzavřel smlouvu o stavebním spoření. Dědické řízení není ještě skončeno a spořitelna, která vede stavební spoření se mnou odmítá jednat dokud jim nepředložím rozhodnutí o ukončení dědického řízení. Notář mně však upozornil, že uspořená částka vůbec nebude do dědictví zahrnuta. Jak mám postupovat?

 

Odpověď: Stavební spoření je upraveno zvláštním zákonem, a to zákonem číslo 96/1993 Sb., ze dne 25. února 1993, o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění zák. č. 83/1995.

Ustanovení § 8 shora uvedeného zákona pak obsahuje úpravu vztahů při úmrtí účastníka stavebního spoření. Ust. § 8 odst. 1 pak stanoví, že „V případě úmrtí účastníka přecházejí práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření na pozůstalého manžela. K tomu soud přihlédne v řízení o dědictví.“

Ve vztahu k Vašemu případu se tedy domnívám, že:

a) banka nebo stavební spořitelna, která vede stavební spoření Vašeho zesnulého manžela má ex lege pokračovat ve stavebním spoření s Vámi, jakožto pozůstalou manželkou účastníka stavebního spoření (přičemž jednoznačnými důkazy pro tento postup jsou úmrtí list účastníka stavebního spoření, oddací list a průkaz totožnosti pozůst. manžela - tzv. statusové doklady),

b) názor notáře, že „uspořená částka“ stavebního spoření nebude do aktiv dědictví (resp. nebude zahrnuta do majetku v bezpodílovém spoluvlastnictvím manželů či společného jmění manželů za účelem jejího vypořádání) je správná, neboť ze zákona vyplývá, že na pozůstalého manžela „přecházejí práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření“,

c) otázkou je výklad druhé věty předmětného ustanovení, podle které soud přihlédne k přechodu práv a povinnosti v řízení o dědictví. Rozhodně nemůže být součástí dědictví ani uspořená částka (tedy ani její příslušenství nebo poměrná část státní podpory) ani práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o stavebním spoření (i kdyby se tato práva a povinnosti neoceňovaly). Svoje tvrzení opírám o ust. § 8 odst. 2, ve kterém se hovoří o situaci: „není-li pozůstalý manžel, jsou práva a povinnosti vyplývající ze stavebního spoření předmětem dědění ...“. Z toho vyplývá, že je-li pozůstalý manžel nejsou práva a povinnosti vyplývají ze stavebního spoření předmětem dědění.

Osobně se přikláním k názoru, že notář, resp. soud skutečně přihlédne, v užším slova smyslu, k přechodu práv a povinnosti vyplývajících ze stavebního spoření na pozůst. manžela a žádným způsobem nezahrne do dědictví žádná práva, nároky či dokonce uspořenou částku týkající se předmětného spoření. Domnívám se, že usnesení soudu, které by bylo v rozporu s ust. § 8 odst. 1 citovaného zákona by v takové části nemohlo být pro účastníky ani pro dotčenou stavební spořitelnu závazné.

 

~

Otázka: Vzhledem k tomu, že jsme jako manželé oba podnikatelé, rozhodli jsme se pro zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nyní po novele občanského zákoníku jsme se domluvili na dalším zúžení, ale jeden z právních názorů, které jsme se dozvěděli, tvrdí, že zúžit BSM lze pouze jedenkrát. Zajímala by nás Vaše úvaha nad tímto problémem.

 

Odpověď: Ustanovení § 143a odst. 1 občanského zákoníku v platném znění hovoří o tom, že „Manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.“

Při výlučném použití jazykového výkladu shora uvedeného ustanovení bychom museli dát za pravdu tomu, kdo tvrdí, že upravit rozsah společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) lze pouze jedenkrát, neboť v ustanovení se hovoří o „smlouvě“ a slovesa „rozšířit“ a „zúžit“ jsou v dokonavém tvaru.

Při výkladu právních předpisů však nelze vycházet pouze z jazykového významu toho konkrétního ustanovení, ale je třeba vzít do úvahy i jeho logický význam a v neposlední řadě i úmysl zákonodárce. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nebo souvisejícího předpisu nevyplývá zákaz uzavření více smluv podle § 143a o.z. Navíc jakákoli diskriminace tohoto charakteru by neměla vůbec žádný smysl a účel a občanský zákoník vychází ze smluvní volnosti (dispozice) smluvních stran. Můj právní názor v této věci tedy je ten, že manželé v průběhu manželství mohou uzavírat nekonečné množství smluv (dohod), kterými budou zužovat nebo rozšiřovat svoje společné jmění, přičemž opět není důvodu proč by nemohli jak zužovat tak rozšiřovat (a to dokonce jednou smlouvou ve formě notářského zápisu - v jedné smlouvě mohou zúžit společné jmění o položku), která ze zákona do společného jmění manželů patří a naopak rozšířit o položku, která zákonem do SJM zahrnuta není). (Položkou nebo majetkovou hodnotu se zde rozumí jakákoli součást SJM podle § 143 odst. 1 písm. a) a b)).

Jediné kritérium omezující smluvní volnost účastníků však plyne z právě jazykového výkladu pojmu „zúžení“ a manželé tedy nemohou smluvním instrumentem (podle § 143a) zúžit rozsah SJM do takové míry, že by se ve společném jmění poté již nic nenacházelo. Zúžit tedy znamená ponechat v SJM alespoň určitou majetkovou hodnotu, která tam náleží podle § 143a. Podle mého názoru však není ani vyloučen postup, kterým by manželé rozšířili SJM o položku, která do SJM ex lege nepatří a poté zúžili SJM do té míry, že by v něm zůstala pouze ta hodnota o níž předtím SJM rozšířili (tak by v SJM nezůstala žádná majetková hodnota o níž hovoří ust. § 143 odst. 1 o.z.).

 

~

Otázka: Získal jsem v dědictví činžovní dům, kde jsou všechny byty obsazeny nájemníky. Hned poté, co byl zapsán do katastru nemovitostí jsem podepsal se všemi nájemníky nové nájemní smlouvy, kde jsem již uveden jako pronajímatel já. Nyní jsem však zjistil, že jeden z nájemníků byl v bytě přihlášen, avšak neměl s předchozí majitelkou nájemní smlouvu a hodlám jej z bytu vypovědět. Jaký mám zvolit postup?

 

Odpověď: V úvodu svého dotazu uvádíte skutečnost, která je z právního hlediska zásadní, a totiž podpis „nových“ nájemních smluv. Jde o rozšířenou pověru mezi laickou veřejností, dle které se vždy při změně nájemce či pronajímatele bytu (či nemovitosti) musí uzavírat nová nájemní smlouvy. Jde samozřejmě o nesmysl, neboť obecně taková zásada neplatí. Dle ust. § 680 odst. 2 z.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů platí, že „Dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele.“ Z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že postačuje změna vlastnictví k tomu, aby na straně pronajímatele namísto předchozího vlastníka pronajaté věci stanul vlastník nový a nevyžaduje se žádný další právní úkon. Nelze se nechat zmást skutečností, že v nájemní smlouvě je formálně uveden stále předchozí vlastník – na změně subjektu závazkového vztahu to nic nemění. Z citovaného ustanovení pak jasně vyplývá, že nový pronajímatel vstupuje do všech práv i povinností vůči nájemci, tj. získává např. nárok na splatné nájemné, je povinen plnit své povinnosti pronajímatele jako např. odstranit závady bránící řádnému užívání bytu apod.

Abychom mohli analyzovat důsledek podpisu nové nájemní smlouvy na Váš vztah s osobou, která dle Vašeho sdělení neměla uzavřenou nájemní smlouvu, je třeba alespoň zběžně vysvětlit, jak její právo k bytu zkoumat. Jedna věc totiž je, zda je v bytě „přihlášena“ či nikoliv. Zde totiž mezi veřejností panují opět pověry, které dávají „přihlášení“ větší právní sílu, než skutečně má. Právní režim je v tomto případě upraven zákonem č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, který stanovuje povinnost občanů, kterou mají vůči státu a obcím. Místem, kde je někdo „trvale hlášen“ je ve smyslu citovaného zákona tzv. trvalý pobyt v místě stálého bydliště občana. Jakkoliv lze dovodit, že trvalý pobyt má občan v místě, ke kterému mu svědčí právo takové místo (např. byt) užívat, nelze dovodit opačně, že ze splnění povinnosti ohlásit trvalý pobyt vyplývá právo stálé bydliště užívat. Samotná skutečnost, že Vámi uváděná osoba má v bytě trvalý pobyt tedy nic nevypovídá o jejím právu k bytu. Takové právo je nejčastěji právem nájemním, avšak může jít i o právo podnájemní, právo vlastnické, či právo vyplývající z existence společné domácnosti mezi např. nájemcem a jeho družkou. Je tedy nutno zkoumat, zda zde neexistuje např. některé z uvedených práv a v tomto případě musíme poukázat na ust. § 706 a násl. občanského zákoníku, které stanoví případ singulární sukcese při přechodu nájmu k bytu. Je totiž možné, že uváděná osoba nemá nájemní smlouvu, ve které by byla výslovně jako nájemce uvedena, avšak na základě předmětných ustanovení na ní nájem bytu přešel.

V každém případě je však nutno konstatovat, že podpisem nájemní smlouvy jste založil nový nájemní vztah nebo jste Váš nájemní vztah upravil za pomocí ustanovení uvedených v nové nájemní smlouvě a ten, s kým jste novou nájemní smlouvu uzavřel má nyní (samozřejmě za předpokladu, že je taková smlouva platná) k bytu nájemní právo.

 

~

Otázka: Uzavřel jsem s realitní kanceláří smlouvu, dle které jsem měl získat pozemek od majitele, kterého tato kancelář zastupovala a měl jsem této realitní kanceláři složit zálohu na kupní cenu a její služby. Asi týden po uzavření smlouvy mi realitní kancelář sdělila, že bohužel prodej pozemku nezprostředkuje, neboť jí majitel vypověděl smlouvu a plnou moc. Naši smlouvu však oficielně nezrušila (neboť tak ani dle smlouvy nyní učinit nemůže) a tak tedy platí i má povinnost zaplatit peníze. Nevím, co mám učinit proto, abych se nedostal do prodlení.

 

Odpověď: Ve Vašem případu je řada nejasností, jako je např. smluvní typ, kterým se vztah Váš a realitní kanceláře řídí, či chování této realitní kanceláře, která zřejmě vykonává činnost v téže věci jak pro zájemce tak pro zprostředkovatele. Není ani jasné, zda se Váš právní vztah řídí občanským či obchodním zákoníkem. Domnívám se však, že lze Vaši otázku zodpovědět následovně.

Sdělení realitní kanceláře je možno považovat za oznámení dlužníka věřiteli, že jeho plnění se stalo nemožným ve smyslu ust. § 575 a násl. občanského zákoníku. Ustanovení § 577 odst. 1 občanského zákoníku, které upravuje právě povinnost oznámit to, že se dozvěděl o skutečnostech, jež činí plnění nemožným, je aplikovatelné na právní vztahy bez rozdílu toho, zda se řídí ustanoveními zákoníku občanského či obchodního. Dále je třeba si uvědomit, že nemožnost plnění je důvodem k zániku závazku. Jelikož závazek zanikl, zanikla i Vaše povinnost k plnění.

Zdánlivě jednoduchý shora uvedený výklad je však nutno doplnit o poznámku, že vhodnější bude mít vyjádření realitní kanceláře v písemné formě. Dále je pak třeba si uvědomit, že nemožnost plnění nenastává, lze – li jej uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Domníváme se však, že ani o jeden z těchto případů ve Vašem případě nejde.

 

~

Otázka: Spíše náhodou jsem zjistil, že jeden z mých bývalých obchodních partnerů má v úmyslu zaregistrovat si ochrannou známku. Ovšem jako ochrannou známku chce údajně použít název mojí společnosti, resp. společnosti, ve které mám 100 % obchodní podíl. Společnost podniká již několik let, a v oboru, ve kterém podniká (potravinářství) si již získala jak pevně věřím dobré jméno. Ochrannou známku jsem si ovšem doposud nepřihlásil, i když se to nyní ukazuje jako chyba. Jakým způsobem se mohu bránit, když ochrannou známku nemám přihlášenou, ale nezdá se mi v pořádku, aby někdo další jako ochrannou známku používal název společnosti, ve které jsem společníkem ?

 

Odpověď: Z dotazu není zcela zřejmé, zda-li bývalý obchodní partner tazatele již přihláškou požádal o zápis označení jako ochranné známky do rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví, či nikoliv. Budeme tedy vycházet z toho, že tak již učinil. Rovněž tak není jasné, zda již byla přihláška zveřejněna ve Věstníku Úřadu. Pokud by přihláška ještě nebyla zveřejněna, nemůže se tazatel aktivně účastnit řízení prostřednictvím námitek proti zápisu do rejstříku. Pokud ovšem má již v této fázi pochyby o oprávněnosti přihlášky, nic mu nebrání v tom, aby učinil „podnět“ vůči Úřadu průmyslového vlastnictví a na možné nesrovnalosti upozornil. Dle ust. § 8 odst. 3) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách totiž platí, že pokud Úřad zjistí, že přihlášené označení nesplňuje podmínky stanovené zákonem pro zápis do rejstříku, přihlášku zamítne. Jednou z podmínek dle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o ochranných známkách je, že přihlášku může podat fyzická nebo právnická osoba (přihlašovatel) pro výrobky nebo služby, které jsou k datu podání přihlášky předmětem jejího podnikání. Lze si představit situaci, že obchodní partner tazatele nemá živnostenská či jiná oprávnění odpovídající všem službám, pro které přihlášku ochranné známky podal, a že tedy tyto činnosti nejsou předmětem jeho podnikání (obdobně pokud by šlo výrobky). Není zcela neobvyklé, že se společník obchodní společnosti pokusí podáním přihlášky ochranné známky těžit z obchodního jména společnosti ve stejné oblasti podnikání, ale mnohdy si neuvědomí, že příslušná podnikatelská oprávnění nesvědčí jemu ale společnosti. Rovněž se může stát, že přihlašovatel je oprávněn podnikat v některých oborech, nicméně seznam služeb, pro které ochrannou známku přihlašuje, přesahuje rozsah jeho předmětu podnikání v mezích právních předpisů. Dále je třeba zvážit, zda přihlášená ochranná známka v podané podobě není způsobilá klamat spotřebitelskou veřejnost zejména o povaze a jakosti služeb poskytovaných přihlašovatelem. Pokud je přihlašované označení dle tvrzení tazatele shodné, resp. zaměnitelné s obchodním jménem společnosti, ve které je jediným společníkem, mohou být splněny podmínky obsažené v ust. § 2 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách a označení by dle našeho názoru mělo být ze zápisu do rejstříku ochranných známek vyloučeno, pokud odpovídá skutečnosti, že společnost tazatele je subjektem, který v České republice poskytuje služby specifické povahy, a s těmito službami je společnost také všeobecně spojována. Pokud by činnost společnosti byla všeobecně známa, používání ochranné známky shodné či zaměnitelné s obchodním jménem společnosti by vedlo k matení a klamání veřejnosti, neboť by mohl být vytvářen dojem, že služby případně poskytované přihlašovatelem jsou poskytovány společností, ve které je jediným společníkem tazatel.

Pokud již přihláška byla zveřejněna ve Věstníku Úřadu, je možné uplatnit u Úřadu ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění námitky ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zákona o ochranných známkách, a to v našem případě nejspíše námitku jako držitel shodného nebo zaměnitelného označení, které v České republice v uplynulých dvou letech před podáním přihlášky získalo rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby tohoto držitele, nebo jako podnikatel, zapsaný před datem podání přihlášky do obchodního nebo obdobného rejstříku, jestliže jeho obchodní jméno, nebo jeho podstatná část, je shodné nebo zaměnitelné se zveřejněným označením a jestliže vyrábí stejné nebo podobné výrobky nebo poskytuje stejné nebo podobné služby, pro které je zveřejněné označení přihlášeno, nebo jsou takové výrobky předmětem jeho obchodní činnosti. V souladu s ust. § 3 odst. 3 zákona Úřad na základě řádně a důvodně uplatněných námitek podle § 9 zákona nezapíše do rejstříku označení, které zasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob.

 

~

Dotaz: Nastoupila jsem jako servírka do baru, ve kterém se provozují hrací automaty. Při nástupu do práce jsem podepsala pracovní smlouvu, ve které není dne nástupu do práce uveden, a dohodu o hmotné odpovědnosti. Hned první den jsem vyplatila hostovi výhru ve výši 8.000,- Kč. Majitel baru po mě nyní tuto částku vymáhá, neboť jsem jí prý vyplatila neoprávněně.

 

Dle ustanovení § 29 odst. 1) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy určení druhu práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Vzhledem k tomu, že výše uvedená pracovní smlouva neobsahuje údaj o dni nástupu do práce, je tato smlouva neplatná a pracovní poměr tedy nevznikl. V tomto případě se jedná o tzv. „faktický pracovní poměr“, který je však rovněž pracovněprávním institutem. I když tento faktický pracovní poměr není právně upraven, lze dovodit, že i z tohoto vztahu mohou vzniknout určité pracovněprávní nároky. Nároky z tohoto „faktického pracovního poměru“ jsou pak upraveny rovněž zákoníkem práce, a to ustanovením § 243. Nároky na náhrady škody se u „faktického pracovního poměru“ posuzují jako nároky na náhradu škody z pracovního poměru, tedy jako nároky pracovněprávní. Z výše uvedených důvodů je relevantní zabývat se uzavřenou dohodou o hmotné odpovědnosti. Je-li uzavřena taková dohoda, zavinění zaměstnance se předpokládá a zaměstnavatel je tedy nemusí dokazovat. Zaměstnanec se může odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostit, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, tj. že jej způsobil zcela nebo zčásti někdo jiný (např. zaměstnavatel tím, že mu nevytvořil přiměřené pracovní podmínky), nebo že vznikl tzv. vyšší mocí. Okolnost, že zaměstnavatel nevytvořil hmotně odpovědným zaměstnancům řádné pracovní podmínky, považují soudy za důvod úplného nebo částečného zbavení se odpovědnosti zaměstnance ve smyslu § 176 odst. 3) zákoníku práce. Jestliže zaměstnavatel neplní svoji povinnost zabezpečit svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní povinnosti bez ohrožení majetku, a povinnost soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své povinnosti tak, aby nevznikla škoda, má se za to, že schodek vznikl celkem nebo zčásti bez zavinění hmotně odpovědného zaměstnance.

Pro posouzení otázky, jestli požaduje zaměstnavatel předmětnou částku po tazatelce oprávněně, je zapotřebí zjistit, zda zaměstnavatel vytvořil hmotně odpovědným zaměstnancům řádné pracovní podmínky a kontroloval, zda zaměstnanci plní své povinnosti tak, aby nevznikla škoda. Z tohoto důvodu by bylo vhodné zjistit, jestli se obdobný případ u stejného zaměstnavatele již nevyskytl dříve a jestli je předmětný hrací automat spolehlivě fungující.

 

~

Dotaz: Finanční úřad přistoupil na návrh naší společnosti a po přihlédnutí k okolnostem obchodní povahy, které jsme uvedli v žádosti, přistoupil na platbu dlužné částky daně na základě splátkového kalendáře. Nicméně po určité době jsme zjistili, že jsou nám účtovány úroky, a že tyto úroky bude po nás finanční úřad rovněž vymáhat. Je možné, aby finanční úřad takto postupoval, když byla uzavřena dohoda o zaplacení daně na základě splátkového kalendáře, a dohodnuté termíny dodržujeme ?

 

Odpověď: Dle ust. § 60 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, může správce daně na žádost povolit daňovému dlužníkovi posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách, bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový nedoplatek od daňového dlužníka najednou. Neznáme konkrétní okolnosti případu, nicméně konstatujeme, že povolení zaplacení daně ve splátkách může být vázáno na určité podmínky. Za dobu po kterou platí splátky daně zaplatí daňový dlužník úrok z odložené částky ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí. Správce daně úrok předepíše za celou dobu posečkání a o výši úroku daňového dlužníka vyrozumí. Tento úrok je splatný do osmi dnů ode dne doručení platebního výměru. Zákon tedy povinnost daňového dlužníka platit úroky z odložené částky výslovně uvádí.

Jinak je tomu u penále, které se, není-li v rozhodnutí stanoveno jinak, po dobu povolených splátek daně nepočítá, dodrží-li daňový dlužník stanovené podmínky. Není přípustné uplatňovat současně penále podle ust. § 63 zákona o správě daní a poplatků a výše uvedený úrok z odložené částky. Při povolení splátek u daňového penále a zvýšení daně může správce daně od úročení upustit.

 

~

Dotaz: Je možné podle nové právní úpravy, aby nadaci založila jediná osoba, a pokud ano, jaké skutečnosti musí být v základní listině nadace vyřešeny; zejména je pro mne podstatné, zda je u nadace nutné před jejím založením prokázat, že má nějaké finanční prostředky ?

 

Odpověď: Dle zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů platí, že nadace nebo nadační fond se zřizuje písemnou smlouvou uzavřenou mezi zřizovateli nebo zakládací listinou, je-li zřizovatel jediný – z toho je zřejmé, že nadace může mít jediného zřizovatele. Zřizuje-li se nadace zakládací listinou, musí být nadační listina pořízena ve formě notářského zápisu.

 

Nadační listina musí obsahovat:

- název a sídlo nadace,

- název, popřípadě obchodní jméno, sídlo a identifikační číslo zřizovatele, popřípadě doklad o právní subjektivitě zahraničního zřizovatele, jde-li o právnickou osobu, nebo jméno, příjmení, popřípadě obchodní jméno, rodné číslo, popřípadě datum narození, a trvalý pobyt zřizovatele, jde-li o fyzickou osobu,

- vymezení účelu, pro který se nadace zřizuje (účel musí být v souladu s obecně prospěšným cílem - tím se rozumí zejména rozvoj duchovních hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárních hodnot, ochrana přírodního prostředí, kulturních památek a tradic a rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu),

- výši, popřípadě hodnotu majetkového vkladu, který se každý zřizovatel zavazuje vložit do nadace; jde-li o vklad nepeněžitý, musí být určen předmět vkladu a oceněn znalcem,

- počet členů správní rady, jména, příjmení, rodná čísla, popřípadě datum narození, a trvalý pobyt členů první správní rady s uvedením způsobu jejich jednání jménem nadace,

- počet členů dozorčí rady, jména, příjmení, rodná čísla, popřípadě datum narození, a trvalý pobyt členů první dozorčí rady anebo jméno, příjmení, rodné číslo, popřípadě datum narození, a trvalý pobyt prvního revizora, vykonává-li působnost dozorčí rady revizor,

- stanovení pravidla pro omezení nákladů nadace nebo určení, že pravidlo má být stanoveno statutem nadace,

- určení osoby, která spravuje majetkové vklady zřizovatele do vzniku nadace,

- podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, popřípadě okruh osob, kterým je lze poskytnout, nebo určení, že tyto náležitosti mají být stanoveny statutem nadace.

 

K podstatné části otázky uvádíme, že celková hodnota nadačního jmění nesmí být nižší než 500 000 Kč a po dobu trvání nadace se nesmí snížit pod tuto hodnotu. Nadační jmění může být tvořeno pouze peněžními prostředky, cennými papíry, nemovitými a movitými věcmi, jakož i jinými majetkovými právy a jinými majetkovými hodnotami, které splňují předpoklad trvalého výnosu a neváznou na nich zástavní práva. K návrhu na zápis nadace do nadačního rejstříku se přikládá mj. nadační listina a doklad o splacení peněžitého vkladu, popřípadě doklad o převzetí nepeněžitého vkladu vystavený osobou spravující vklady. Do vzniku nadace spravuje majetkové vklady osoba určená v nadační listině.

 

~

Dotaz: V průběhu pracovního poměru jsem změnil zdravotní pojišťovnu. Tuto skutečnost jsem však zapomněl oznámit zaměstnavateli, který zasílal pojistné na zdravotní pojištění stále mé staré pojišťovně. Přibližně za dva roky přišla mému zaměstnavateli upomínka od mé nové pojišťovny na zaplacení pojistného na zdravotní pojištění a penále ve výšce několika desítek tisíc. Zaměstnavatel toto penále zdravotní pojišťovně uhradil a mě přinutil podepsat dohodu o srážkách ze mzdy, na základě které mi zaplacené penále sráží ze mzdy po splátkách. Je postup zaměstnavatele oprávněný?

 

Dopověď: Dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), se pojistné platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn. Povinnost platit pojistné vzniká pojištěnci, který je zaměstnancem v pracovním poměru, dnem nástupu do zaměstnání. Povinnost zaměstnavatele platit část pojistného za zaměstnance vzniká dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání. Tato povinnost zaniká dnem skončení zaměstnání. Nezaplatí-li plátce pojistného pojistné ve stanovené výši a včas, je příslušná zdravotní pojišťovna povinna vymáhat na dlužníkovi jeho zaplacení včetně penále.

 

Dle ustanovení § 9 zákona je zaměstnavatel povinen nejpozději do osmi dnů od vzniku skutečnosti, která se oznamuje, provést u příslušné zdravotní pojišťovny mj. oznámení o nástupu zaměstnance do zaměstnání a jeho ukončení, a o změně zdravotní pojišťovny zaměstnancem, pokud mu tuto skutečnost sdělil; oznámení se provede odhlášením od placení pojistného u původní zdravotní pojišťovny a přihlášením k placení pojistného u zdravotní pojišťovny, kterou si zaměstnanec zvolil.

Zaměstnanec je povinen oznámit příslušné zdravotní pojišťovně změnu zdravotní pojišťovny neprodleně, zjistí-li, že jeho zaměstnavatel tuto povinnost nesplnil, nebo pokud tento údaj svému zaměstnavateli nesdělil.

Dle ustanovení § 11 zákona je pojištěnec povinen sdělit v den nástupu do zaměstnání svému zaměstnavateli, u které zdravotní pojišťovny je pojištěn, a stejnou povinnost má i tehdy, stane-li se pojištěncem jiné zdravotní pojišťovny v době trvání zaměstnání; tuto povinnost splní do osmi dnů ode dne změny zdravotní pojišťovny. Zaměstnavatel má právo požadovat na zaměstnanci nebo bývalém zaměstnanci úhradu penále, které zaplatil v souvislosti s neoznámením nebo opožděným oznámením změny zdravotní pojišťovny pojištěncem (stejně ustanovení § 12 písm. b) zák.č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění).

Z výše uvedeného tedy dle našeho názoru vyplývá, že nárok zaměstnavatele tazatele na zaplacení částky odpovídající zaplacenému penále je oprávněný, neboť tazatel porušil povinnost uloženou zákonem. Dále je třeba konstatovat, že za nesplnění výše uvedených oznamovacích povinností může příslušná zdravotní pojišťovna uložit pojištěnci pokutu až do výše 10.000 Kč a zaměstnavateli až do výše 200.000 Kč. Při nesplnění oznamovací povinnosti zaměstnavatelem uloží pokutu pouze zaměstnavateli.

 

~

Dotaz: Jednomu ze svých odběratelů jsem půjčil větší částku peněz a obdržel jsem jako krytí směnku. Poté, co uplynula doba splatnosti jsem ho požádal, aby mně zastavil část svých nemovitostí a uzavřeli jsme zástavní smlouvu. Dnes je na některých jeho nemovitostech moje zástavní právo, ale teprve nyní jsem si všiml, že kromě mně je tam zapsána i jedna banka, která mu poskytla hypotéku. Dozvěděl jsem se, že pokud mně můj partner nezaplatí dluh, mohu prodat nemovitosti jen v dražbě a o zisk se budu dělit s dalšími věřiteli. Jaký je skutečný a správný postup?

 

Odpověď: Jako první otázku je nutné posoudit v jakém postavení je Váš partner jako dlužník ze smlouvy o půjčce (byla-li uzavřena), jako směnečníka (ze směnečného závazku) a jako zástavce (ze smlouvy zástavní). Z Vašeho dotazu totiž není zřejmé, zda v těchto právních vztazích vystupuje odběratel jako právnická osoba (společnost) nebo fyzická osoba podnikající na základě živnostenského (nebo jiného) oprávnění, respektive zda ve všech třech vztazích se objevuje jako osoba - právnická nebo podnikatel - fyzická.

Vzhledem k možné obšírnosti výkladu při různých kombinacích postavení Vašeho odběratele, budeme vycházet při odpovědi dotazu z předpokladu, že se jedná o fyzickou osobu -podnikatele, který tímto způsobem vystupuje ve všech vztazích, včetně vlastnictví k předmětným nemovitostem.

Komplexně je zástavní právo upraveno v ust. § 151a - § 151m zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění. Obchodní zákoník (z.č. 513/1991 Sb.) pak tuto občanskoprávní úpravu doplňuje, dnes již prakticky pouze ustanovením § 299. Výběr právní úpravy vztahů vznikajících při zástavním právu podléhá skutečnosti, zda hlavní závazek (zástavní právo je akcesorické, odvozené od hlavního závazku - zde smlouvy o půjčce) vznikl mezi Vámi a Vaším obchodním partnerem jako mezi podnikateli či nikoli. S ohledem na formulaci dotazu budeme předpokládat, že vznikl mezi podnikateli.

Pro případnou exekuci, tedy výkon rozhodnutí prodejem dlužníkových nemovitostí, není rozhodné v jakém pořadí vznikla Vaše pohledávka a pohledávka hypotéční banky. Ani pořadí zástavního práva není rozhodující:

a) hypotéční zástavní právo nemůže být zřízeno vedle již existujícího (nehypotéčního) zástavního práva, jak je uvedeno v ust. § 15 odst. 3 zák. č. 530/1990 Sb., o dluhopisech v platném znění,

b) v souladu s ust. § 337 odst. 1 zák. č. 90/1964 Sb., občanský soudní řád v platném znění (hlava čtvrtá o.s.ř. upravuje výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí), se uspokojí z podstaty pohledávky podle výsledků rozvrhového jednání tak, že přednostně se uspokojují pohledávky z hypotéčních úvěrů sloužící ke krytí jmenovité hodnoty hypotéčních zástavních listů, a teprve až ve čtvrtém pořadí se uspokojují pohledávky vymáhajícího věřitele, pohledávky zajištěné zástavním právem atd.

Z uvedeného vyplývá, že zástavní právo hypotéční banky k předmětným nemovitostem vzniklo (tedy vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí) dříve než Vaše zástavní právo (v opačném případě by banka hypotéku neposkytla - vyjma zákonem stanovených výjimek, které nemají na tento případ vliv). Okamžik vzniku hlavního závazku - tedy uzavření smlouvy o půjčce mezi Vámi a odběratelem není také významný, byť by předcházel vzniku závazku odběratele, resp. dlužníka ve vztahu z hypotéčního úvěru poskytnutého bankou.

Lze tedy konstatovat, že nebude-li dlužník řádným způsobem plnit závazky vyplývající z hypotéčního úvěru a rozhodne-li se v důsledku porušení smlouvy banka uspokojit se prodejem předmětu zástavy, není vůbec jasné, dojde-li alespoň k Vašemu částečnému uspokojení.

Obecně je na místě konstatovat, že:

a) touto odpovědí nelze postihnout veškeré okolnosti, které jsou specifické pro každý jednotlivý případ,

b) věřitel, který se rozhodl zajistit svoji pohledávku zřízením zástavního práva by se měl přesvědčit, že u příslušného Katastrálního úřadu není nejen zapsáno zástavní právo či jiné omezení práv k nemovitosti, ale ani podán návrh na vklad nebo záznam takových práv,

c) je vhodné včasným opatřením předejít exekuci (například zák. č. 165/1998, kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony s účinností od 1.9.1998 napravil absenci soudní realizace zástavního práva zástavními věřiteli a zejména podrobnou smluvní úpravou mimosoudního způsobu realizaci zástavního práva podle ust. § 299 odst. 2 fine obch. zák., ovšem s ohledem na ust. § 265 obch. zák. a ust. § 3 obč. zák.).