Právní rádce č. 2

Výběr dotazů a odpovědí zveřejněných v Právním rádci

Otázka: Poté, co jsme s manželkou koupili zemědělskou usedlost spolu s rozsáhlými přilehlými pozemky jsme zjistili, že na ní stojí rovněž stavba vypadající jako jakýsi bunkr a nevíme, čí je. Jediné, co jsme neoficiálně zjistili, je to, že v souvislosti s prováděním stavby bylo vydáno územní rozhodnutí, nicméně podklady prokazující tuto skutečnost nemáme k dispozici. Co lze v dané situaci dělat?

 

Odpověď: K jakémukoliv dalšímu postupu je prvotně potřeba určit vlastníka předmětné stavby. Za tím účelem lze navrhnout následující kroky:

Je možné učinit dotaz na příslušném Katastrálním úřadu, zda je předmětná stavba zapsána v katastru nemovitostí. Jediným údajem, který můžeme uvádět, je identifikace pozemku, na kterém je stavba umístěna. Nepředpokládáme, že stavba bude v katastru nemovitostí zapsána, nicméně je možné na úřadu alespoň konzultovat, zda tato stavba nepodléhá nějakému zvláštnímu režimu a odlišnému způsobu evidence.

Obecně dle ust. § 88 odst. 4 stavebního zákona platí, že k odstranění stavby, pokud nebylo nařízeno, je třeba povolení stavebního úřadu. Lze tedy učinit podnět vůči příslušnému stavebnímu úřadu, aby nařídil odstranění stavby. Dle ust. § 88 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění závadné stavby ohrožující život nebo zdraví osob, pokud ji nelze hospodárně opravit, stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním, stavby, k níž bylo stavební povolení zrušeno (§ 102 odst. 4), a dočasné stavby, u níž uplynula stanovená doba jejího trvání nebo pominul účel, pro který byla zřízena. Pokud jde o stavbu postavenou bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním, odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.

 

Pokud učiníte podnět stavebnímu úřadu ve shora uvedeném smyslu, nemusí nutně dojít k nařízení odstranění stavby, ovšem lze předpokládat, že se v průběhu řízení podaří alespoň identifikovat stavbu, pokud jde o jejího zhotovitele a vlastníka a případně bude potvrzeno, jakému režimu stavba podléhá.

 

Nelze ani vyloučit, že vlastníkem stavby je některý ze subjektů, jejichž činnost upravuje zvláštní zákon, a kterým může ve stanovených případech vzniknout právo odpovídající věcnému břemeni ze zákona.

 

Závěrem uvádíme, že právnímu řádu České republiky není znám pojem res nullius, tj. označení pro věci, které nikomu nenáležejí. Dle ust. § 135 zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platí, že kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do jednoho roku od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví státu. Toto ustanovení platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.

 

~

Otázka: Je možné aby okresní úřad zjišťoval mezi obyvateli na zvláštních formulářích, jaké je příslušný občan rasy?

 

Odpověď: Listina základních práv a svobod k tomuto tématu říká: „Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Jde o základní lidské právo a meze takového práva lze upravit pouze zákonem. Dále musíme mít na zřeteli jednu ze základních zásad právního státu, kterou obsahuje i naše Listina, totiž že „nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Jak je vidět, pro získávání údajů týkajících se národnosti či rasy je nutná zákonná opora.

Tuto základní zásadu podrobněji upravuje zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanovuje základní práva a povinnosti pro všechny subjekty, které provozují informační systém a provádí výměnu informací. Velice stručně řečeno tedy upravuje činnosti subjektů při shromažďování informací, zpracování, ukládání, likvidace a jejich poskytování, to vše tehdy, kdy jde o informace vztahující se k určité osobě, resp. osobám.

Podstatným ustanovením uvedeného zákona je § 16, který říká zejména toto: Provozovat informační systém, který nakládá s informacemi, které vypovídají o rasovém původu či národnosti dotčené osoby (tedy té, o které informace vypovídá), lze pouze stanoví – li tak zvláštní zákon nebo se souhlasem dotčené osoby.

Jak je vidět, je zapotřebí, aby byl okresní úřad k takové činnosti, jako je shromažďování informací o národnosti občanů, oprávněn zákonem. Pokud by neměl takové oprávnění, může takové informace shromažďovat pouze se svolením každého jednotlivého občana. Zákon nám sice říká, že „nelze – li podmínku souhlasu splnit, lze s informacemi nakládat jen za předpokladu, že bude zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno dobré jméno dotčené osoby“, avšak z dikce tohoto ustanovení plyne, že za splnění příslušných podmínek lze s informacemi nakládat, avšak nikoliv je získávat či jejich získání vynucovat.

Pouze na okraj lze ještě uvést, že ještě před podmínkou zákonné opory při získávání takových informací je nutná registrace příslušného informačního systému příslušným úřadem.

 

Zákon, který opravňuje příslušné orgány ke shromažďování informací, je například zákon o hlášení a evidenci občanů č. 135/1982 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Ohledně tohoto zákona však můžeme okamžitě sdělit následující: ohlašovnou, tedy orgánem, kterému je občan povinen sdělit určité údaje, je místní nebo městský úřad či Policie ČR. Občan však při plnění své povinnosti stanovené zákonem předkládá mimo jiné i občanský průkaz, který může takový údaj obsahovat a dále pak může být za konkrétních okolností povinen předložit i rodný list, který jej také obsahuje.

Dále můžeme poukázat na zákon o státní statistické službě, který umožňuje Českému statistickému úřadu provádět statistická zjišťování u fyzických osob. Tento úřad může v souladu s ust. § 3, přičemž však nemůže být předmětem zjišťování údaj ohledně rasy či národnosti fyzické osoby. Zároveň však ale může statistický úřad tyto informace v rámci využití administrativních zdrojů údajů, tj. od jiných orgánů, které takové údaje shromažďují nebo mají k dispozici, např. od matrik příslušných úřadů.

 

~

Otázka: Dozvěděli jsme se, že naše město uzavřelo s podnikatelem smlouvu, že veškeré plochy vhodné pro vylepování reklamy či pro umístění billboardů, bude přednostně nabízet jemu a pokud bude chtít takovou plochu pronajmout, musí k tomu mít souhlas právě tohoto podnikatele. Je takový postup města možný?

 

Odpověď: Abychom byli schopni odpovědět vyčerpávajícím způsobem, bylo by nutné mít k dispozici předmětnou smlouvu. Takto můžeme vycházet pouze z toho, co je uvedeno ve Vašem dotazu.

 

Z uvedeného vyplývá, že uvedená obec uzavřela s podnikatelem smlouvu, kde jedním z ujednání bylo uvedené ustanovení, které fakticky stanovovalo výhradnost pro podnikatele, resp. možnost obce uzavřít příslušnou smlouvu s třetími osobami toto ustanovení váže na souhlas tohoto podnikatele, která však má na neuzavření takových smluv zájem. Zásadně je třeba konstatovat, že vzhledem k neznalosti celé smlouvy posuzujeme toto ustanovení samostatně, tedy tak, jako by mezi obcí a podnikatelem existovalo v předmětné záležitosti pouze toto ujednání.

Pokud jde o právní hodnocení, je třeba se zabývat právními předpisy, které určitým způsobem omezují Listinou základních práv a svobod předpokládanou smluvní autonomii.

 

Zásadní je v této oblasti zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Z povahy shora uvedeného ustanovení a s přihlédnutím k postavení obce jako samosprávného územního celku plyne, že jde o veřejnou zakázku a je tedy zapotřebí dodržet pravidla zadávání. Nijak není vyloučena či omezena možnost obce takovou zakázku zadat a příslušnou smlouvu vedoucí k jejímu provedení uzavřít.

Dohled nad dodržováním zákona vykonává Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, kterému sice lze podat podnět (obsahující např. podezření, že nebyla vypsána veřejná obchodní soutěž apod.), avšak na přezkoumání napadaného případu nemá ten, kdo podnět učinil, právní nárok.

 

Zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů stanovuje v ust. § 2 odst. 1, že se zákon vztahuje i na orgány obcí, pokud jde o jejich působnost, která přímo nebo nepřímo souvisí s hospodářskou soutěží. Dále pak jako nedovolené (a tedy dle zákona sankcionované) narušování hospodářské soutěže stanovuje mimo jiné v ust. § 3 odst. 2 písm. f) zákona „závazek omezit přístup na trh soutěžitelům, kteří nejsou členy dohody“. Jakkoliv by případná námitka pro porušení uvedeného ustanovení byla neobvyklá (z důvodu, že na jedné straně dohody stojí obec), domníváme se, že zde skutková podstata nedovoleného jednání byla naplněna. Jde o to, že pokud se jeden subjekt dohodne s druhým, že veškeré nemovitosti bude za účelem instalace reklamních zařízení pronajímat pouze jemu, a to na relevantním území, dojde skutečně k omezení přístupu na trh ostatním soutěžitelům, bez ohledu na to, že obec není v dané oblasti přímým soutěžitelem. Dle našeho názoru je podstatná otázka, zda v daném případě jde o relevantní trh ve smyslu zákona.

Dohled nad dodržováním tohoto zákona vykonává Ministerstvo pro hospodářskou soutěž, které za porušení zákona sankcionuje. K podnětu platí to, co uvedeno shora. Dále je pak dána možnost těch, jejichž práva byla nedovoleným omezením soutěže porušena, aby se prostřednictvím občanskoprávního sporu domáhali nápravy, zejména se domáhali zdržení se jednání, odstranění závadného stavu, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, náhrady škody a vydání neoprávněného majetkového prospěchu.

 

Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů obsahuje mj. ustanovení § 36a odst. 4, které stanoví, že „záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky.“ Pokud jde o pronájem reklamních ploch, resp. ploch na nemovitém majetku určených pro umístění reklamních zařízení, je uvedené ustanovení zřejmě aplikovatelné. Pro případ jeho porušení však nelze dovozovat neplatnost případné nájemní smlouvy; starosta je „pouze“ obecně odpovědný zastupitelstvu, které jej volí a může jej (avšak nemusí) např. i pro porušení této povinnosti odvolat. Pokud však jde o předmětné ustanovení týkající se výhradnosti, nelze shora uvedené zákonné ustanovení aplikovat. Obecně platí, že hospodaření s majetkem obce náleží do samostatné působnosti obce.

 

~

Otázka: Při soudním sporu s jedním neplatičem jsme byli vyzváni, abychom prokázali plnění. Konkrétně jde o to, že jsme našemu dlužníkovi dodali zboží, předali fakturu (tu jsme soudu rovněž předložili) a kupující faktury nezaplatil. Domnívali jsme se, že postačuje předání faktury, avšak nyní se zřejmě dostáváme do situace, kdy budeme mít problémy dokázat, že kupující zboží převzal. Rádi bychom se Vás zeptali, jaké jsou v této situaci vůbec možnosti.

 

Odpověď: Jakkoliv praxe soudů přikládá značný význam daňovým dokladům – fakturám, nelze se divit tomu, že je nepovažuje za dostatečný právní základ pro požadavek plnění.

Nejvhodnější jsou důkazy listinné, kde nejkvalitnějším listinným důkazem by byl předávací protokol. Příslušný subjekt může též vydat potvrzení o tom, že plnění přijal. V praxi se oba uvedené dokumenty často objevují pod názvem „dodací list.“ V případě, že se zboží předávalo přepravci, je listinným důkazem i příslušné potvrzení o převzetí takového zboží přepravcem, na něž pak může navázat další listinný důkaz tvořený potvrzením předání takového zboží přepravcem konečnému subjektu nebo eventuelně výslech příslušného pracovníka přepravce svědkem. Praxe je však taková, že všichni přepravci si nechávají stvrdit převzetí zásilky přijímajícím.

 

Jako další důkazní prostředek mohou sloužit výslechy osob. Zde půjde zejména o výslech osoby, která zboží předávala, avšak lze vyslechnout i osoby, které se účastnili předávání příslušného zboží. Dalším okruhem osob jsou takové, které jsou schopny vypovědět o tom, že přijímající s předmětným zbožím nakládal po době, kdy mělo dle tvrzení žalobce k předání dojít. Zde se z procesního hlediska dále rozlišuje i výslech účastníků, avšak z praktického hlediska se pro Vás jedná o výslech jakékoliv osoby bez ohledu na její procesní postavení.

 

Mezi ostatní důkazy, které však budou mít povahu jakéhosi nepřímého důkazu, patří zejména listinné důkazy dokládající, že přijímající měl předmětnou věc u sebe, v lepším případě pak důkazy, že se žalovaný při dispozici s takovou věcí odvolával na předávajícího, např. při uplatňování vad zboží, požadavku příslušné dokumentace apod. Půjde i o výslech svědků, kteří byli přítomni nakládání s předmětem předání před jeho předáním (např. balení a nakládání ze strany prodávajícího) či z toho vyplývající manipulace s předmětem předání ze strany přijímajícího.

 

~

Otázka: Poté, co jsme s manželkou koupili zemědělskou usedlost spolu s rozsáhlými přilehlými pozemky jsme zjistili, že na ní stojí rovněž stavba vypadající jako jakýsi bunkr a nevíme, čí je. Jediné, co jsme neoficiálně zjistili, je to, že v souvislosti s prováděním stavby bylo vydáno územní rozhodnutí, nicméně podklady prokazující tuto skutečnost nemáme k dispozici. Co lze v dané situaci dělat?

 

Odpověď: K jakémukoliv dalšímu postupu je prvotně potřeba určit vlastníka předmětné stavby. Za tím účelem lze navrhnout následující kroky:

Je možné učinit dotaz na příslušném Katastrálním úřadu, zda je předmětná stavba zapsána v katastru nemovitostí. Jediným údajem, který můžeme uvádět, je identifikace pozemku, na kterém je stavba umístěna. Nepředpokládáme, že stavba bude v katastru nemovitostí zapsána, nicméně je možné na úřadu alespoň konzultovat, zda tato stavba nepodléhá nějakému zvláštnímu režimu a odlišnému způsobu evidence.

Obecně dle ust. § 88 odst. 4 stavebního zákona platí, že k odstranění stavby, pokud nebylo nařízeno, je třeba povolení stavebního úřadu. Lze tedy učinit podnět vůči příslušnému stavebnímu úřadu, aby nařídil odstranění stavby. Dle ust. § 88 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění závadné stavby ohrožující život nebo zdraví osob, pokud ji nelze hospodárně opravit, stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním, stavby, k níž bylo stavební povolení zrušeno (§ 102 odst. 4), a dočasné stavby, u níž uplynula stanovená doba jejího trvání nebo pominul účel, pro který byla zřízena. Pokud jde o stavbu postavenou bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním, odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.

 

Pokud učiníte podnět stavebnímu úřadu ve shora uvedeném smyslu, nemusí nutně dojít k nařízení odstranění stavby, ovšem lze předpokládat, že se v průběhu řízení podaří alespoň identifikovat stavbu, pokud jde o jejího zhotovitele a vlastníka a případně bude potvrzeno, jakému režimu stavba podléhá.

 

Nelze ani vyloučit, že vlastníkem stavby je některý ze subjektů, jejichž činnost upravuje zvláštní zákon, a kterým může ve stanovených případech vzniknout právo odpovídající věcnému břemeni ze zákona.

 

Závěrem uvádíme, že právnímu řádu České republiky není znám pojem res nullius, tj. označení pro věci, které nikomu nenáležejí. Dle ust. § 135 zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platí, že kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do jednoho roku od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví státu. Toto ustanovení platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.

 

~

Otázka: Je možné aby okresní úřad zjišťoval mezi obyvateli na zvláštních formulářích, jaké je příslušný občan rasy?

 

Odpověď: Listina základních práv a svobod k tomuto tématu říká: “Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.” Jde o základní lidské právo a meze takového práva lze upravit pouze zákonem. Dále musíme mít na zřeteli jednu ze základních zásad právního státu, kterou obsahuje i naše Listina, totiž že “nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.” Jak je vidět, pro získávání údajů týkajících se národnosti či rasy je nutná zákonná opora.

Tuto základní zásadu podrobněji upravuje zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanovuje základní práva a povinnosti pro všechny subjekty, které provozují informační systém a provádí výměnu informací. Velice stručně řečeno tedy upravuje činnosti subjektů při shromažďování informací, zpracování, ukládání, likvidace a jejich poskytování, to vše tehdy, kdy jde o informace vztahující se k určité osobě, resp. osobám.

Podstatným ustanovením uvedeného zákona je § 16, který říká zejména toto: Provozovat informační systém, který nakládá s informacemi, které vypovídají o rasovém původu či národnosti dotčené osoby (tedy té, o které informace vypovídá), lze pouze stanoví – li tak zvláštní zákon nebo se souhlasem dotčené osoby.

Jak je vidět, je zapotřebí, aby byl okresní úřad k takové činnosti, jako je shromažďování informací o národnosti občanů, oprávněn zákonem. Pokud by neměl takové oprávnění, může takové informace shromažďovat pouze se svolením každého jednotlivého občana. Zákon nám sice říká, že “nelze – li podmínku souhlasu splnit, lze s informacemi nakládat jen za předpokladu, že bude zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno dobré jméno dotčené osoby”, avšak z dikce tohoto ustanovení plyne, že za splnění příslušných podmínek lze s informacemi nakládat, avšak nikoliv je získávat či jejich získání vynucovat.

Pouze na okraj lze ještě uvést, že ještě před podmínkou zákonné opory při získávání takových informací je nutná registrace příslušného informačního systému příslušným úřadem.

 

Zákon, který opravňuje příslušné orgány ke shromažďování informací, je například zákon o hlášení a evidenci občanů č. 135/1982 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Ohledně tohoto zákona však můžeme okamžitě sdělit následující: ohlašovnou, tedy orgánem, kterému je občan povinen sdělit určité údaje, je místní nebo městský úřad či Policie ČR. Občan však při plnění své povinnosti stanovené zákonem předkládá mimo jiné i občanský průkaz, který může takový údaj obsahovat a dále pak může být za konkrétních okolností povinen předložit i rodný list, který jej také obsahuje.

Dále můžeme poukázat na zákon o státní statistické službě, který umožňuje Českému statistickému úřadu provádět statistická zjišťování u fyzických osob. Tento úřad může v souladu s ust. § 3, přičemž však nemůže být předmětem zjišťování údaj ohledně rasy či národnosti fyzické osoby. Zároveň však ale může statistický úřad tyto informace v rámci využití administrativních zdrojů údajů, tj. od jiných orgánů, které takové údaje shromažďují nebo mají k dispozici, např. od matrik příslušných úřadů.

 

~

Otázka: Dozvěděli jsme se, že naše město uzavřelo s podnikatelem smlouvu, že veškeré plochy vhodné pro vylepování reklamy či pro umístění billboardů, bude přednostně nabízet jemu a pokud bude chtít takovou plochu pronajmout, musí k tomu mít souhlas právě tohoto podnikatele. Je takový postup města možný?

 

Odpověď: Abychom byli schopni odpovědět vyčerpávajícím způsobem, bylo by nutné mít k dispozici předmětnou smlouvu. Takto můžeme vycházet pouze z toho, co je uvedeno ve Vašem dotazu.

 

Z uvedeného vyplývá, že uvedená obec uzavřela s podnikatelem smlouvu, kde jedním z ujednání bylo uvedené ustanovení, které fakticky stanovovalo výhradnost pro podnikatele, resp. možnost obce uzavřít příslušnou smlouvu s třetími osobami toto ustanovení váže na souhlas tohoto podnikatele, která však má na neuzavření takových smluv zájem. Zásadně je třeba konstatovat, že vzhledem k neznalosti celé smlouvy posuzujeme toto ustanovení samostatně, tedy tak, jako by mezi obcí a podnikatelem existovalo v předmětné záležitosti pouze toto ujednání.

Pokud jde o právní hodnocení, je třeba se zabývat právními předpisy, které určitým způsobem omezují Listinou základních práv a svobod předpokládanou smluvní autonomii.

 

Zásadní je v této oblasti zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů. Z povahy shora uvedeného ustanovení a s přihlédnutím k postavení obce jako samosprávného územního celku plyne, že jde o veřejnou zakázku a je tedy zapotřebí dodržet pravidla zadávání. Nijak není vyloučena či omezena možnost obce takovou zakázku zadat a příslušnou smlouvu vedoucí k jejímu provedení uzavřít.

Dohled nad dodržováním zákona vykonává Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, kterému sice lze podat podnět (obsahující např. podezření, že nebyla vypsána veřejná obchodní soutěž apod.), avšak na přezkoumání napadaného případu nemá ten, kdo podnět učinil, právní nárok.

 

Zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů stanovuje v ust. § 2 odst. 1, že se zákon vztahuje i na orgány obcí, pokud jde o jejich působnost, která přímo nebo nepřímo souvisí s hospodářskou soutěží. Dále pak jako nedovolené (a tedy dle zákona sankcionované) narušování hospodářské soutěže stanovuje mimo jiné v ust. § 3 odst. 2 písm. f) zákona “závazek omezit přístup na trh soutěžitelům, kteří nejsou členy dohody”. Jakkoliv by případná námitka pro porušení uvedeného ustanovení byla neobvyklá (z důvodu, že na jedné straně dohody stojí obec), domníváme se, že zde skutková podstata nedovoleného jednání byla naplněna. Jde o to, že pokud se jeden subjekt dohodne s druhým, že veškeré nemovitosti bude za účelem instalace reklamních zařízení pronajímat pouze jemu, a to na relevantním území, dojde skutečně k omezení přístupu na trh ostatním soutěžitelům, bez ohledu na to, že obec není v dané oblasti přímým soutěžitelem. Dle našeho názoru je podstatná otázka, zda v daném případě jde o relevantní trh ve smyslu zákona.

Dohled nad dodržováním tohoto zákona vykonává Ministerstvo pro hospodářskou soutěž, které za porušení zákona sankcionuje. K podnětu platí to, co uvedeno shora. Dále je pak dána možnost těch, jejichž práva byla nedovoleným omezením soutěže porušena, aby se prostřednictvím občanskoprávního sporu domáhali nápravy, zejména se domáhali zdržení se jednání, odstranění závadného stavu, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, náhrady škody a vydání neoprávněného majetkového prospěchu.

 

Zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů obsahuje mj. ustanovení § 36a odst. 4, které stanoví, že “záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky.” Pokud jde o pronájem reklamních ploch, resp. ploch na nemovitém majetku určených pro umístění reklamních zařízení, je uvedené ustanovení zřejmě aplikovatelné. Pro případ jeho porušení však nelze dovozovat neplatnost případné nájemní smlouvy; starosta je “pouze” obecně odpovědný zastupitelstvu, které jej volí a může jej (avšak nemusí) např. i pro porušení této povinnosti odvolat. Pokud však jde o předmětné ustanovení týkající se výhradnosti, nelze shora uvedené zákonné ustanovení aplikovat. Obecně platí, že hospodaření s majetkem obce náleží do samostatné působnosti obce.

 

~

Otázka: Při soudním sporu s jedním neplatičem jsme byli vyzváni, abychom prokázali plnění. Konkrétně jde o to, že jsme našemu dlužníkovi dodali zboží, předali fakturu (tu jsme soudu rovněž předložili) a kupující faktury nezaplatil. Domnívali jsme se, že postačuje předání faktury, avšak nyní se zřejmě dostáváme do situace, kdy budeme mít problémy dokázat, že kupující zboží převzal. Rádi bychom se Vás zeptali, jaké jsou v této situaci vůbec možnosti.

 

Odpověď: Jakkoliv praxe soudů přikládá značný význam daňovým dokladům – fakturám, nelze se divit tomu, že je nepovažuje za dostatečný právní základ pro požadavek plnění.

Nejvhodnější jsou důkazy listinné, kde nejkvalitnějším listinným důkazem by byl předávací protokol. Příslušný subjekt může též vydat potvrzení o tom, že plnění přijal. V praxi se oba uvedené dokumenty často objevují pod názvem “dodací list.” V případě, že se zboží předávalo přepravci, je listinným důkazem i příslušné potvrzení o převzetí takového zboží přepravcem, na něž pak může navázat další listinný důkaz tvořený potvrzením předání takového zboží přepravcem konečnému subjektu nebo eventuelně výslech příslušného pracovníka přepravce svědkem. Praxe je však taková, že všichni přepravci si nechávají stvrdit převzetí zásilky přijímajícím.

 

Jako další důkazní prostředek mohou sloužit výslechy osob. Zde půjde zejména o výslech osoby, která zboží předávala, avšak lze vyslechnout i osoby, které se účastnili předávání příslušného zboží. Dalším okruhem osob jsou takové, které jsou schopny vypovědět o tom, že přijímající s předmětným zbožím nakládal po době, kdy mělo dle tvrzení žalobce k předání dojít. Zde se z procesního hlediska dále rozlišuje i výslech účastníků, avšak z praktického hlediska se pro Vás jedná o výslech jakékoliv osoby bez ohledu na její procesní postavení.

 

Mezi ostatní důkazy, které však budou mít povahu jakéhosi nepřímého důkazu, patří zejména listinné důkazy dokládající, že přijímající měl předmětnou věc u sebe, v lepším případě pak důkazy, že se žalovaný při dispozici s takovou věcí odvolával na předávajícího, např. při uplatňování vad zboží, požadavku příslušné dokumentace apod. Půjde i o výslech svědků, kteří byli přítomni nakládání s předmětem předání před jeho předáním (např. balení a nakládání ze strany prodávajícího) či z toho vyplývající manipulace s předmětem předání ze strany přijímajícího.

 

~

Otázka: Pro účely propagace obchodní společnosti mám v úmyslu v reklamní akci použít bankovky a šeky, resp. napodobeniny bankovek a šeků. Samozřejmě nebudu žádným způsobem znehodnocovat skutečné bankovky, poruším ovšem nějaký právní předpis, pokud budu používat napodobeniny uvedených platebních dokumentů ?

 

Odpověď: Dle ust. § 22 písm. e) zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, stanoví Česká národní banka právním předpisem podmínky, za kterých lze reprodukovat symboly peněz nebo vyrábět předměty, které je úpravou napodobují. Tímto prováděcím právním předpisem je vyhláška České národní banky č. 36/1994 Sb., o podmínkách, za kterých lze reprodukovat bankovky, mince, šeky, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou napodobují.

 

Dle vyhlášky platí, že bankovky, mince, šeky, cenné papíry a platební karty (dále jen "symboly peněz") lze reprodukovat pouze se souhlasem České národní banky. Reprodukovat bankovky lze bez souhlasu, jde-li o:

a) jednostranné černobílé reprodukce, jestliže jejich délka při zachování poměru stran nepřesahuje polovinu délky reprodukované bankovky nebo je nejméně o polovinu větší než délka reprodukované bankovky;

b) jednostranné barevné reprodukce,

1. jejichž délka při zachování poměru stran nepřesahuje třetinu délky reprodukované bankovky nebo je nejméně dvojnásobná než délka reprodukované bankovky,

2. jestliže jsou reprodukovány části bankovek nepřesahující polovinu plochy obrazce reprodukované bankovky tak, aby z jednotlivých částí nebylo možné složit bankovku celou,

3. na kterých delší a kratší strana reprodukované bankovky svírají úhel nejméně o 20 stupňů odlišný od pravého úhlu.

Bez souhlasu lze dále pořizovat grafické vyobrazení mincí a platebních karet.

 

Šeky, s výjimkou cestovních, a cenné papíry lze reprodukovat se souhlasem vydávající banky nebo jiné vydávající osoby. Tohoto souhlasu není třeba, jsou-li reprodukce zřetelně označeny nápisem "OPIS", "KOPIE" nebo "REPRODUKCE". Cestovní šeky lze bez souhlasu reprodukovat za stejných podmínek jako bankovky. Jiné reprodukce cestovních šeků lze zhotovovat jen za podmínek uvedených v předchozí větě. Šekem se pro účely této vyhlášky rozumí nevyplněný i vyplněný tiskopis šeku.

 

Předměty napodobující symboly peněz lze vyrábět bez souhlasu, jsou-li vyráběny z materiálu, který je jiný než materiál původní, a který je s původním materiálem nezaměnitelný. Souhlas k výrobě předmětů napodobujících bankovky a mince z materiálu původního nebo z materiálu, který je s původním materiálem zaměnitelný, uděluje Česká národní banka. Souhlas k výrobě předmětů napodobujících šeky, cenné papíry a platební karty z původních nebo zaměnitelných materiálů uděluje vydávající banka nebo jiná vydávající osoba. Reprodukce symbolů peněz nebo výroba předmětů, které je úpravou napodobují, v rozporu s touto vyhláškou se považuje za výrobu neoprávněnou a posuzuje se podle zvláštního předpisu (zákon o přestupcích). Ustanoveními vyhlášky nejsou dotčeny právní předpisy o autorských právech, ochranných známkách a průmyslových vzorech, ani mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, pokud reprodukované nebo napodobované symboly peněz požívají ochrany z titulu práv v těchto právních předpisech a mezinárodních smlouvách upravených.

 

~

Otázka: Na základě chybné výzvy stavebního úřadu k zaplacení poplatku za povolení změny v užívání jsem zřejmě zaplatil poplatek v nesprávné výši, bohužel více než jsem měl. Pokud příslušný úřad vyměří vyšší poplatek, než ukládá zákon, nebo je vyšší poplatek zaplacen v důsledku jiných okolností, je úřad povinen nám poplatek vrátit ?

 

Odpověď: Dle zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou předmětem poplatků úkony spojené s činností správních orgánů, které jsou vymezeny v sazebníku správních poplatků, který je uveden v příloze k zákonu o správních poplatcích. Pokud jde o vracení poplatků, platí, že správní orgán, který poplatek vybral, jej vrátí v plné výši, nedošlo-li vůbec k provedení úkonu bez viny poplatníka anebo poplatek byl zaplacen, aniž byl k tomu poplatník povinen, anebo byl-li poplatek na žádost prominut. Pokud poplatník zaplatil na poplatek více, než byl povinen nebo mu byl poplatek na žádost snížen nebo prominut, správní orgán vrátí poplatek v částce, o kterou bylo zaplaceno více nebo v částce, o kterou byl poplatek snížen. Neprovede-li správní orgán úkon vinou poplatníka nebo správní orgán zastaví řízení anebo neuzná zaplacení poplatku po lhůtách uvedených v zákoně, rozhodne k žádosti poplatníka o částečném vrácení poplatku. Vrátit lze nejvýše 50 % ze zaplaceného poplatku. Rozhodnutí o vrácení poplatku vykonává správní orgán, který poplatek vyměřil a vybral. Nevyhovění žádosti, návrhu, přihlášce, podnětu, oznámení nebo jejich zpětvzetí není důvodem pro vrácení poplatku, je-li poplatek splatný již při podání.

 

Při řízení ve věcech poplatků se postupuje podle zvláštního předpisu, kterým je zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, pokud není zákonem o správních poplatcích stanoveno jinak.

 

~

Otázka: Při naší činnosti využíváme nájmu nemovitostí za účelem umísťování reklamních zařízení. Již několikrát se stalo, že na nás bylo ze strany vlastníků nemovitostí požadováno zaplacení určité částky jako náhrady za to, že jsme s nimi neměli prodlouženou smlouvu a reklamní zařízení jsme přesto neodstranili. Částky, které však takto požadují, jsou vyšší než by bylo nájemné, které bychom v daném případě hradili a není jasné, do jaké míry jsou takové nároky oprávněné. Je někde stanoveno, jak jsou vysoké úhrady v případech, kdy není sjednána smlouva a nemovitosti vlastníků přesto užíváme?

 

Odpověď: Ve Vašem případě je nutno uvedené jednání posuzovat ze dvou pohledů. Jedním z nich je aplikace institutu bezdůvodného obohacení a dále pak institut škody způsobené porušením právní povinnosti.

Bezdůvodné obohacení (dříve též „neoprávněný majetkový prospěch“) je upraveno v ust. § 451 – 459 a násl. z.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Jeho podstatou je princip vyjádřený hned v ust. § 451 odst. 1 větou: „Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Toto zdánlivě samozřejmé pravidlo však pokrývá celou řadu společenských vztahů, při kterých nastala jedna z následujících situací:

a) bylo plněno bez právního důvodu,

b) bylo plněno z neplatného právního úkonu,

c) bylo plněno z právního úkonu, který odpadl,

d) nastal majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů,

e) bylo plněno za někoho, kdo měl plnit sám.

 

Případ uvedený pod písm. d) lze vztahovat nejčastěji k důsledkům trestné činnosti, avšak ostatní uvedené důvody bezdůvodného obohacení mohou nastat i ve Vaší činnosti a dovolím si je ilustrovat na následujících případech:

ad a) je umístěno reklamní zařízení bez smlouvy s majitelem nemovitosti, na kterou je umisťováno, ev. na základě smlouvy s jiným subjektem, který nemá právo s takovým užitím svolovat,

ad b) je umístěno reklamní zařízení na základě neplatné smlouvy, např. pro nedostatek určitosti, pro rozpor s dobrými mravy (např. nepřiměřeně nízké nájemné) apod.,

ad c) reklamní zařízení zůstane umístěno i poté, co skončí doba, na kterou je smlouva uzavřena, poté, co je smlouva vypovězena, poté, co některá ze smluvních stran odstoupí apod.

 

Jak je vidět, vždy by v uvedených případech nastalo bezdůvodné obohacení, a to na Vaší straně. Toto bezdůvodné obohacení by spočívalo ve Vašem neplacení za právo věc užívat, když za normálních okolnosti jinak by jste k určitému plnění povinni byli. Bezdůvodné obohacení je v daném případě vyjádřeno jakousi úsporou, která vznikne na Vaší straně. Nelze však vyloučit vznik bezdůvodného obohacení i na straně jiného subjektu, který v předmětném vztahu vystupuje. Např. v případě ad a) se může stát, že „nájemné“ bude placeno někomu, kdo není vůbec vlastníkem předmětné nemovitosti.

 

V uvedeném případě (který zvolíme jako nejpravděpodobnější) však nastane situace, kdy nelze vrátit „užívání nemovitosti“. Na takový případ pamatuje ust. § 458 odst. 1 věta druhá, která zní: „Není – li to dobře možné (vydat bezdůvodné obohacení), zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“ V našem případě sice nejde o výkony (jak by tomu např. bylo u poradenství, zhotovení díla spočívajícího v zhodnocení věci) ale uvedené ustanovení uvádí „výkony“ jen příkladmo a je naprosto zřejmé, že se vztahuje i na náš případ. Dle příslušné úvahy tedy dojdeme k závěru, že v určitém případě sice o bezdůvodné obohacení jde, avšak nelze dost dobře vrátit užívání věci, proto bude poskytnuta peněžitá náhrada a otázkou zůstane pouze, v jaké bude tato náhrada výši. Dosavadní soudní praxe oscilovala mezi dvěma názory. Jeden byl presentován pojmem „cena plnění“ a v dnešní podobě (rozhodnutí jsou z doby socialismu, kdy byly ceny jednotné) by byl vyložen jako obvyklá cena. Druhým z nich je újma, která vznikla druhému účastníkovi, tedy termín dosti obtížně měřitelný, snad pouze za pomůcky úvahy, „co by účastník obdržel, kdyby nebylo bezdůvodného obohacení, čili kdy by za stejné situace existoval právní důvod.“ Jak vidíme, oba principy dnes směřují k v podstatě stejné výši plnění a pokud existují dohody, je nutné vždy posoudit, zda je ekonomické se o předmětnou částku spořit.

Konkrétní částky nikde stanovy nejsou a soud by v daném případě s největší pravděpodobností využil znalce, který by byl znalý příslušného prostředí a oblasti trhu tak, aby mohl stanovit cenu odpovídající danému místu a době.

Pokud jde o náhradu škody, platí zde základní pravidlo stanovené v ust. § 420 odst. 1 pro případy obecné odpovědnosti a to zní: „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.“ V daném případě porušujete práva vlastníka věci (nemovitosti), spočívající v tom, že pouze on je oprávněn věc užívat, tedy i tak, že na ni bude umísťovat reklamní zařízení (ust. § 123 občanského zákoníku). Další ustanovení § 126 pak stanovuje vlastníkovi právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Aby byl zásah oprávněný, vyžaduje se svolení vlastníka, vyjádřené nejčastěji právě nájemní smlouvou.

Ustanovení § 422 občanského zákoníku stanoví, že se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Skutečná škoda by v daném případě spočívala zejména v poškození nemovitosti uchycením reklamního zařízení, ale i v placení náhrady škody jinému subjektu, a to škody způsobenou např. tím, že mu přislíbil instalaci jeho reklamního zařízení. Pokud jde o ušlý zisk, musel by vlastník nemovitosti např. prokazovat, že měl sjednanou smlouvu s jiným subjektem, který mu za pronájem měl plnit určitou částku a z důvodu neplnění jeho povinnosti ze smlouvy (tedy umožnění předmětnou nemovitost nebo její část užívat) tak neobdržel ani nájemné.

Celá problematika je poněkud složitější a vždy by bylo nutné postupovat podle konkrétních okolností, rozhodně je však v uvedených případech velice snadné obstarat si řádný titul k užití nemovitostí tak, aby se případným problémům předešlo.

 

~

Otázka: Hodlám se s manželem rozvést a má přítelkyně mě varovala, že nyní již nepostačuje žádost soudu, ale je třeba se dohodnout na všech otázkách spojených s dítětem a majetkem. Jaké jsou tedy nyní možnosti?

 

Odpověď: Otázka je velice obecná a stejně obecná bude i odpověď. Samozřejmě nelze vyjmenovat všechny možné varianty a proto tuto odpověď považujte pouze za orientační a obraťte se na advokáta, který Vám poskytne podrobné rady a návod, jak postupovat.

Vycházíme z toho, že předmětné manželství je platně uzavřeno a dále pak ze skutečnosti, že se z něj narodilo dítě, v současnosti nezletilé. Dále pak budeme uvažovat nejčastější případ, že nebyla uzavřena dohoda ohledně majetku tvořícího společné jmění manželů.

 

K rozvodu manželství dochází zásadně na základě rozhodnutí soudu. Ten své řízení zahajuje na návrh, který je třeba opatřit kolkovou známkou v hodnotě 600,- Kč. Dále pak je třeba vylíčit skutečnosti, na základě kterých došlo k uzavření manželství, příčiny, které vedly k jeho rozvratu a především to, čeho se navrhovatel domáhá. Tato posledně uvedená náležitost (tzv. žalobní petit) obsahuje požadavek:

a) rozvodu manželství,

b) určení, komu z manželů se nezletilé dítě svěřuje po dobu pro rozvodu a

c) stanovení výše výživného pro toho z manželů, kterému bylo svěřeno dítě.

Soud pak v rámci řízení (zejména výslechy účastníků – manželů) zjistí, zda došlo skutečně k hlubokému rozvratu manželství a nelze očekávat obnovení manželského soužití. Pokud je tato podmínka splněna, manželství rozvede.

 

Dnešní právní úprava účinná od 1. srpna 1998 rozšiřuje možnost dohod manželů (rodičů) ohledně uvedených otázek a stanovuje dále určitý způsob vypořádání v případech jednoznačného zavinění rozvratu manželství jedním z nich. Zejména je zde dána možnost „vyhnout“ se soudnímu řízení ohledně zjišťování soudu uvedenému v předchozím odstavci. To lze za splnění následujících pěti podmínek:

a) jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok,

b) manželé spolu nežijí nejméně šest měsíců,

c) k návrhu na rozvod se připojí druhý manžel,

d) manželé předloží soudu dohodu ohledně vypořádání vzájemných majetkových vztahů, bydlení a vyživovací povinnosti,

e) manželé předloží soudu rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu; tato však může být nahrazena dohodou rodičů, která je „pouze“ schválena soudem.

Jak je vidět z uvedeného výčtu, je zapotřebí tak jako tak předchozího rozhodnutí soudu ohledně písm. e), avšak v ostatních věcech již soud nezjišťuje a „nejedná“ a pouze vychází z návrhů manželů. Obecně lze konstatovat, že je samozřejmě nejvýhodnější takový postup, kdy se rodiče na všech důležitých otázkách dohodnou.

V případě, že rozvod navrhuje ten z manželů, který převážně rozvrat manželství nezavinil a druhý manžel s rozvodem nesouhlasí a byla by mu rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, soud manželství nerozvede. Pokud však spolu manželé déle než tři roky nežijí, soud manželství rozvede.

Pokud nedojde k dohodě ohledně práv k dítěti, soud rozhodne na základě vlastních zjištění. Přitom se řídí zejména: zájmy dítěte, životními poměry rodičů, výchovné schopnosti rodičů, citové vazbě dítěte na sourozence, schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem a v neposlední řadě pak tím, kdo se o děti doposud staral.

Dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu, avšak soud může příslušná práva a povinnosti rodičů na návrh sám stanovit. Vycházíme tedy ze zásady, že platí to, co je mezi rodiči dohodnuto, pokud soud nestanoví jinak.

 

Výčet obsahu společného jmění manželů je dnes poměrně obsáhlý, zásadně jde však společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství s výjimkou

a) majetku získaného dědictvím nebo darem,

b) majetku nabytého některým z manželů za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví (tedy např. za to, co již vlastnil před uzavřením manželství),

c) majetku, který podle své povahy slouží k osobní potřebě jen jednoho z manželů,

d) věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku.

Ohledně uvedeného majetku platí, že společné jmění manželů zaniká zánikem manželství a je pak třeba učinit vypořádání. I zde platí, že je vhodná dohoda manželů, která musí mít písemnou formu. Pokud takové dohody není, rozhodne o vypořádání na návrh jednoho z bývalých manželů soud (již v jiném řízení než je uvedeno shora!) a drží se zejména těchto základních pravidel: podíly obou manželů na majetku jsou stejné, každý je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno to, co ze svého vynaložil na společný majetek, závazky vzniklé za trvání manželství manželé plní rovným dílem, přihlédne k potřebám nezletilých dětí. Jako samozřejmost pouze konstatuji, že se rozvod jakkoliv nedotýká věcí, které do společného jmění manželů nespadají, tedy zejména věcí, které vlastnili manželé již před uzavřením manželství.

 

Pokud není bydlení manželů zabezpečeno nemovitostí, která je v jejich vlastnictví (společném jmění manželů) a postupuje se pak podle shora uvedených pravidel pro vypořádání společného jmění manželů, jde nejčastěji o nájem bytu či bytu družstevního. V prvním případě (tedy i laicky nazývaných bytů „státních“, bytů s „dekretem“, bytů s „majitelem“) i v druhém případě bytu družstevních existuje institut společného nájmu bytů manžely.

a) V případě společného nájmu družstevního bytu, ke kterému získal právo na uzavření nájemní smlouvy jeden z manželů před vznikem manželství, rozvodem společný nájem družstevního bytu zaniká a právo byt užívat zůstane právě uvedenému manželovi.

b) V ostatních případech společného nájmu družstevních bytů (nedohodnou – li se rozvedení manželé na tom, jak budou – či případně kdo bude – byt užívat), rozhodne na návrh jednoho z nich soud. Ten stanoví i kdo bude nadále členem družstva a přihlédne zejména k zájmům nezletilých dětí a stanovisku pronajímatele.

c) Ve zbylých případech, resp. v případě společného nájmu „nedružstevního“ bytu soud (při absenci dohody) rozhodne, že se zrušuje společný nájem bytu manžely a stanoví, kdo z nich bude byt nadále užívat jako nájemce.

 

~

Otázka: Pro účely propagace obchodní společnosti mám v úmyslu v reklamní akci použít bankovky a šeky, resp. napodobeniny bankovek a šeků. Samozřejmě nebudu žádným způsobem znehodnocovat skutečné bankovky, poruším ovšem nějaký právní předpis, pokud budu používat napodobeniny uvedených platebních dokumentů ?

 

Odpověď: Dle ust. § 22 písm. e) zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, stanoví Česká národní banka právním předpisem podmínky, za kterých lze reprodukovat symboly peněz nebo vyrábět předměty, které je úpravou napodobují. Tímto prováděcím právním předpisem je vyhláška České národní banky č. 36/1994 Sb., o podmínkách, za kterých lze reprodukovat bankovky, mince, šeky, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou napodobují.

 

Dle vyhlášky platí, že bankovky, mince, šeky, cenné papíry a platební karty (dále jen "symboly peněz") lze reprodukovat pouze se souhlasem České národní banky. Reprodukovat bankovky lze bez souhlasu, jde-li o:

a) jednostranné černobílé reprodukce, jestliže jejich délka při zachování poměru stran nepřesahuje polovinu délky reprodukované bankovky nebo je nejméně o polovinu větší než délka reprodukované bankovky;

b) jednostranné barevné reprodukce,

1. jejichž délka při zachování poměru stran nepřesahuje třetinu délky reprodukované bankovky nebo je nejméně dvojnásobná než délka reprodukované bankovky,

2. jestliže jsou reprodukovány části bankovek nepřesahující polovinu plochy obrazce reprodukované bankovky tak, aby z jednotlivých částí nebylo možné složit bankovku celou,

3. na kterých delší a kratší strana reprodukované bankovky svírají úhel nejméně o 20 stupňů odlišný od pravého úhlu.

Bez souhlasu lze dále pořizovat grafické vyobrazení mincí a platebních karet.

 

Šeky, s výjimkou cestovních, a cenné papíry lze reprodukovat se souhlasem vydávající banky nebo jiné vydávající osoby. Tohoto souhlasu není třeba, jsou-li reprodukce zřetelně označeny nápisem "OPIS", "KOPIE" nebo "REPRODUKCE". Cestovní šeky lze bez souhlasu reprodukovat za stejných podmínek jako bankovky. Jiné reprodukce cestovních šeků lze zhotovovat jen za podmínek uvedených v předchozí větě. Šekem se pro účely této vyhlášky rozumí nevyplněný i vyplněný tiskopis šeku.

 

Předměty napodobující symboly peněz lze vyrábět bez souhlasu, jsou-li vyráběny z materiálu, který je jiný než materiál původní, a který je s původním materiálem nezaměnitelný. Souhlas k výrobě předmětů napodobujících bankovky a mince z materiálu původního nebo z materiálu, který je s původním materiálem zaměnitelný, uděluje Česká národní banka. Souhlas k výrobě předmětů napodobujících šeky, cenné papíry a platební karty z původních nebo zaměnitelných materiálů uděluje vydávající banka nebo jiná vydávající osoba. Reprodukce symbolů peněz nebo výroba předmětů, které je úpravou napodobují, v rozporu s touto vyhláškou se považuje za výrobu neoprávněnou a posuzuje se podle zvláštního předpisu (zákon o přestupcích). Ustanoveními vyhlášky nejsou dotčeny právní předpisy o autorských právech, ochranných známkách a průmyslových vzorech, ani mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, pokud reprodukované nebo napodobované symboly peněz požívají ochrany z titulu práv v těchto právních předpisech a mezinárodních smlouvách upravených.

 

~

Otázka: Na základě chybné výzvy stavebního úřadu k zaplacení poplatku za povolení změny v užívání jsem zřejmě zaplatil poplatek v nesprávné výši, bohužel více než jsem měl. Pokud příslušný úřad vyměří vyšší poplatek, než ukládá zákon, nebo je vyšší poplatek zaplacen v důsledku jiných okolností, je úřad povinen nám poplatek vrátit ?

 

Odpověď: Dle zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou předmětem poplatků úkony spojené s činností správních orgánů, které jsou vymezeny v sazebníku správních poplatků, který je uveden v příloze k zákonu o správních poplatcích. Pokud jde o vracení poplatků, platí, že správní orgán, který poplatek vybral, jej vrátí v plné výši, nedošlo-li vůbec k provedení úkonu bez viny poplatníka anebo poplatek byl zaplacen, aniž byl k tomu poplatník povinen, anebo byl-li poplatek na žádost prominut. Pokud poplatník zaplatil na poplatek více, než byl povinen nebo mu byl poplatek na žádost snížen nebo prominut, správní orgán vrátí poplatek v částce, o kterou bylo zaplaceno více nebo v částce, o kterou byl poplatek snížen. Neprovede-li správní orgán úkon vinou poplatníka nebo správní orgán zastaví řízení anebo neuzná zaplacení poplatku po lhůtách uvedených v zákoně, rozhodne k žádosti poplatníka o částečném vrácení poplatku. Vrátit lze nejvýše 50 % ze zaplaceného poplatku. Rozhodnutí o vrácení poplatku vykonává správní orgán, který poplatek vyměřil a vybral. Nevyhovění žádosti, návrhu, přihlášce, podnětu, oznámení nebo jejich zpětvzetí není důvodem pro vrácení poplatku, je-li poplatek splatný již při podání.

 

Při řízení ve věcech poplatků se postupuje podle zvláštního předpisu, kterým je zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, pokud není zákonem o správních poplatcích stanoveno jinak.

 

~

Otázka: Rozvedla jsem se a hodlám změnit své příjmení i příjmení mého dítěte podle příjmení mého nastávajícího manžela. Můžete mi poradit, co proto mohu udělat?

 

Odpověď: Tuto oblast společenských vztahů upravuje jednak č. 55/1950 Sb. o užívání a změně jména a příjmení a dále pak zákon o rodině, č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Zásadně dle ust. § 8 zákona o rodině platí, že snoubenci jsou povinni při uzavírání manželství před matričním úřadem nebo oprávněným orgánem církve souhlasně prohlásit, zda příjmení jednoho z nich bude jejich příjmením společným, či zda si ponechají svá dosavadní příjmení nebo zda spolu s příjmením společným bude jeden z nich užívat a na druhém místě uvádět příjmení předchozí. Ve Vašem případě zřejmě nastala nejtypičtější situace, kdy jste přijala příjmení Vašeho manžela.

Pokud jde o děti, platí, že ponechají-li si snoubenci svá dosavadní příjmení, prohlásí, které z jejich příjmení bude příjmením společných dětí. Podle ust. § 38 zákona o rodině dále platí, že děti mají společné příjmení rodičů nebo příjmení jednoho z nich, určené dohodou při uzavření manželství nebo dohodou pozdější, kterou oznámí matričnímu úřadu. Pokud se rodiče nedohodnou o jménu nebo příjmení dítěte, určí jméno nebo příjmení soud. Zde zřejmě opět nastal nejčastější případ, kdy příjmení Vašeho dítěte je shodné s Vaším společným příjmením.

Ze shora uvedeného celkem jednoznačně vyplývá, že v případě dalšího sňatku není problémem souhlasně prohlásit, že příjmení Vašeho nového manžela bude i Vaším příjmením, je k tomu však zjevně zapotřebí souhlasu Vašeho nového manžela. Jakkoliv se zdá absurdní situace, kdy by jste sice hodlali manželství uzavřít avšak nenalezli by jste shody v otázce příjmení, bylo by asi možné dovodit, že by jste manželství uzavřít nemohli.

Poněkud složitější je situace v případě Vašeho dítěte. Vycházíme předně z toho, že otcem Vašeho dítěte je Váš bývalý manžel. K tomu, aby dítě neslo příjmení Vašeho nového manžela by bylo vhodné využít institutu osvojení. Váš nový manžel jako osvojitel by tedy musel podat návrh soudu na osvojení, a v případě vyhovění jeho návrhu by pak mezi ním a dítětem nastal poměr shodný s poměrem mezi otcem a dítětem. Kromě základních předpokladů, kterými jsou např. způsobilost k právním úkonům, řádný způsob života, přiměřený věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem, souhlas manželky osvojitele je ke kladnému rozhodnutí soudu o osvojení třeba i souhlas zákonného zástupce osvojovaného dítěte a i souhlasu osvojovaného dítěte, pokud je schopno posoudit dosah osvojení. I zde však platí výjimka pro případ souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. Tím jsou totiž zásadně rodiče, tedy i otec dítěte, jehož příjmení doposud nese. Souhlasu otce dítěte tedy není třeba v případě, kdy po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevoval opravdový zájem o dítě, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvoval, neplnil pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevuje snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohl osobně ujmout péče o dítě, nebo tehdy kdy po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevil o dítě žádný zájem, ačkoliv mu v projevení zájmu nebránila závažná překážka. O splnění uvedených podmínek rozhoduje soud. Dalším předpokladem je, aby dítě bylo před rozhodnutím soudu o osvojení nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklad. Konečně lze uvést, že soud mimo jiné zkoumá na základě lékařského vyšetření a dalších potřebných vyšetření zdravotní stav osvojitelů, jejich osobnostní dispozice a motivaci k osvojení a posoudit, zda se nepříčí účelům osvojení, a s výsledky svého šetření seznámit osvojitele i zákonného zástupce osvojence.

Považovali jsme za vhodné se poněkud šířeji zabývat uvedenou problematikou jednak proto, že (jak bude dále uvedeno) úzce souvisí s příjmením dítěte a dále proto, že je třeba v případě tak závažného životního rozhodnutí znát všechny související aspekty. Základní zásada, která by měla ze shora uvedeného textu vyplynout je ta, že pouhým rozvodem neztrácí rodič, jemuž dítě nebylo svěřeno pro dobu po rozvodu svá rodičovská práva a povinnosti. Jakkoliv může rodič, kterému dítě svěřeno bylo, nalézt nového životního partnera, neodrazí se tato skutečnost sama o sobě na rodičovském poměru k dítěti. Je tedy naprosto zřejmé, že by bylo absurdní dítě „přejmenovat“ dle nového manžela rodiče dítěte bez toho, aniž by takový nový manžel získal k dítěti rodičovský poměr ve smyslu zákona.

Nyní se dostáváme k otázce příjmení. Ustanovení § 71 zákona o rodině říká následující: „Osvojenec bude mít příjmení osvojitele. Společný osvojenec manželů bude mít příjmení určené pro ostatní jejich děti; to platí i v případě, že osvojitelem je manžel matky osvojence.“ Našeho problému se dotýká část věty za středníkem a říká nám, že dítě, o kterém je v tomto dotaze řeč, bude mít příjmení určené pro ostatní děti Vaše a Vašeho manžela. Jak je již shora řečeno, takové příjmení je společným příjmením Vaším a Vašeho nového manžela.

Pro úplnost dodáváme, že zákon č. 55/1950 Sb. o užívání a změně jména a příjmení stanovuje v ust. § 2, že změnu jména nebo příjmení může povolit na žádost pověřený obecní úřad, nebrání-li tomu zájem společnosti a jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Zde se tedy jeví jako použitelné podání příslušné žádosti za dítě jeho zákonným zástupcem, avšak jsou zde rovněž dva argumenty, na jejichž základě by dle našeho názoru bylo nutné takové žádosti nevyhovět. Prvním z nich by bylo obcházení zákona o rodině ve shora uvedených ustanoveních a dále pak dle § 37 zákona o rodině nemůže žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů.

Ze shora uvedeného lze učinit závěr, že jediným způsobem, jak změnit dítěti příjmení na příjmení nového manžela je prostřednictvím osvojení.

 

~

Otázka: Rád bych se zeptal, jakým způsobem je možné odvolat starostu nebo celé zastupitelstvo, pokud je to možné, neboť mám pocit, že se starosta obklopil rodinnými příslušníky a lidmi, kteří jsou mu zavázáni, a všichni žijí na úkor ostatních občanů. Starosta nepodává úplné a pravdivé informace, a domnívám se, že často jedná v rozporu se zákonem nebo nejméně v rozporu se základními etickými pravidly.

 

Odpověď: Dle ust. § 30 zákona č. o obcích, ve znění pozdějších předpisů, končí funkční období člena obecního zastupitelstva dnem uplynutí volebního období. Funkční období zastupitelstev je čtyřleté. Dle ust. § 55 zákona o volbách do zastupitelstev v obcích platí, že mandát členům zastupitelstva zaniká mimo jiné okamžikem, kdy starosta obdrží písemnou rezignaci člena zastupitelstva na jeho mandát s tím, že starosta podává rezignaci na zasedání zastupitelstva, dále úmrtím člena zastupitelstva v obci a dnem nových voleb do zastupitelstva v obci. Kromě těchto případů zaniká mandát člena zastupitelstva v obci okamžikem, kdy to vysloví zastupitelstvo z důvodů pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byl člen zastupitelstva odsouzen za úmyslný trestný čin, z důvodu, že člen zastupitelstva v obci přestal být volitelný, a z důvodu neslučitelnosti funkcí. Z těchto důvodů zaniká samozřejmě i mandát starosty, který je ze své činnosti odpovědný obecnímu zastupitelstvu a kterého proto může zastupitelstvo odvolat podle ust. § 36 odst. 1 písm. g) zákona o obcích.

 

K pochybnostem tazatele o hodnotě informací podávaných starostou je možno uvést, že zasedání obecního zastupitelstva jsou veřejná a starosta informuje občany o místě, době a navrženém pořadu připravovaného zasedání obecního zastupitelstva způsobem v místě obvyklým. Zápis o průběhu zasedání obecního zastupitelstva je nutno pořídit do 7 dnů po skončení zasedání, a musí být uložen na obecním úřadě k nahlédnutí.

 

~

Otázka: Je možné, aby ředitelka školy na malé obci současně jako podnikatelka vedla restauraci ? Nejedná se zde o střet zájmů ? Mám pocit, že na její podnikatelské aktivity doplácejí děti.

 

Odpověď: Pokud jde o potencionální střet zájmů, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, na takové situace pamatuje nejprve ustanovením § 73 odst. 4, které se ovšem týká pouze určitých kategorií zaměstnanců. Dle tohoto ustanovení platí, že zaměstnanci orgánů státní správy, soudů a státních zastupitelství, Policie České republiky, Bezpečnostní informační služby, Vězeňské služby, Kanceláře prezidenta republiky, kanceláře Parlamentu, Úřadu vlády, Nejvyššího kontrolního úřadu, Úřadu pro legislativu a veřejnou správu, České národní banky a státních fondů, zaměstnanci chráněných krajinných oblastí a národních parků mohou vykonávat podnikatelskou činnost jen s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni. Takové omezení se nevztahuje na činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou a na správu vlastního majetku.

 

Obecnou platnost má ust. § 75 odst. 1 zákoníku práce, dle kterého o výkonu jiné výdělečné činnosti platí, že zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. Důvodem tohoto omezení je zamezit jevu, kdy zaměstnanci využívali poznatků a informací nebo výsledků své práce, dosažených při výkonu práce v pracovněprávním vztahu k zaměstnavateli, i při své podnikatelské činnosti. Toto omezení se opět nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti.

 

Uvedená omezení se na náš případ nevztahují, nicméně teoreticky si lze představit např. situaci, že ředitelka školy v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti, zejména v souvislosti s pracovním vytížením, poruší některou z obecných povinností stanovených zaměstnancům, např. povinnost plně využívat pracovní doby k vykonávání svěřených prací, nebo povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

 

Zákon č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti některých funkcí (zákon o střetu zájmů), ve znění pozdějších předpisů, se na náš případ rovněž nevztahuje, neboť tento zákon postihuje pouze určitý okruh osob považovaných za veřejné funkcionáře.

 

~

Otázka: Dozvěděli jsme se, že dnes je již jednoduší takzvaná superlegalizace. Můžete nám k tomu říci něco podrobnějšího?

 

Odpověď: Vaše informace je v podstatě správná. Dne 23.6.1998 totiž Česká republika přistoupila k mezinárodní Úmluvě o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin (haagská Úmluva o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin ze dne 5. října 1961). Tato úmluva byla publikována ve sbírce zákonů pod číslem 45/1999 Sb. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR a vstoupila v platnost dnem 16. března 1999.

Doposud se předepisovala při předkládání zahraničních veřejných listin vydaných ve státech, se kterými Česká republika neměla uzavřenou smlouvu takzvaná legalizace. V takovém případě bylo nutné ověření příslušné veřejné listiny zastupitelským úřadem České republiky v zemi, kde byla předmětná veřejná listina vydána.

Nyní je již postup jednodušší v tom smyslu, že země, které jsou účastníky uvedené Úmluvy, mohou požadovat maximálně doložku „apostile“. To v praxi znamená, že takovou doložku vyznačí na veřejné listině příslušný úřad státu, kde byla listina vydána a kterýžto úřad musí stát – účastník dohody vždy určit. Seznam úřadů každého smluvního státu je uložen u depozitáře Úmluvy, jímž je ministerstvo zahraničních věcí Nizozemského království.

Pokud jde o obsah doložky, je uveden v citované vyhlášce, avšak pro praxi postačí vědomí, že úřady, které tuto doložku poskytují její obsah jistě znají.

Pro úplnost dodáváme, že pro určitý druh veřejných listin jsou určeny určité úřady, které doložku připojují. Například v České republice jsou těmito úřady oprávněnými vydávat ověřovací doložky na listiny, které mají být předloženy v zahraničí pro listiny vydávané justičními orgány zahraniční odbor ministerstva spravedlnosti a pro ostatní veřejné listiny konzulární odbor ministerstva zahraničních věcí.

 

~

Otázka: Zaměstnavatel mi předal výpověď z pracovního poměru. Důvodem výpovědi dle dopisu, který jsem dostal, je nadbytečnost mé osoby pro zaměstnavatele, neboť pro místo, které jsem zastával, byla vybrána jiná osoba a jiné vhodné místo pro mne zaměstnavatel nemá. V dopisu zaměstnavatel odkazoval na zákoník práce , a to na § 46 odstavec 1 písmeno c). Může být důvodem k výpovědi skutečnost, že bylo zrušeno moje místo, přesněji řečeno, že mou práci vykonává někdo jiný ?

Odpověď: Předpokládáme, že mezi zaměstnavatelem a tazatelem byla uzavřena pracovní smlouva v souladu s ustanoveními zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, na základě které se zavázal tazatel vykonávat pro zaměstnavatele sjednaný druh práce a zaměstnavatel se zavázal platit za to tazateli jako zaměstnanci sjednanou mzdu.

 

Dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce platí, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď v případě, že se stane zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. výpovědi. I v takovém případě může dát zaměstnavatel výpověď pouze tehdy, jestliže nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě, nebo zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci. Pokud byla v našem případě výpověď odůvodněna tak, že pro místo, které zastával tazatel, byla vybrána jiná osoba a zaměstnavatel nemá údajně možnost jej dále zaměstnávat ani v jiném pracovním místě, není dle našeho názoru výpovědní důvod dle ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce naplněn. Pokud lze usuzovat z informací obsažených v dotazu, ve struktuře zaměstnavatele nedošlo k žádné organizační změně, v důsledku které by byla zrušena funkce resp. pracovní místo zastávané tazatelem, nebyly ani změněny úkoly tazatele. Došlo pouze ke změně spočívající v tom, že tazatele ve výkonu jeho práce nahradila jiná osoba. Domníváme se, že výpovědní důvod dle ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce není v uvedeném případě dán, a výpověď učiněná zaměstnavatelem je neplatná. Tazatel jako zaměstnance se samozřejmě může domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí u příslušného soudu.

 

~

Otázka: Rád bych se zeptal, jakým způsobem je možné odvolat starostu obce nebo zda-li skončí výkon jeho funkce v případě, že spáchá trestný čin, a tento trestný čin mu bude prokázán. Kromě toho se domnívám, že starosta nepodává občanům úplné informace, a jedná v rozporu se zákonem nebo nejméně v rozporu se základními etickými pravidly.

 

Odpověď: Dle ust. § 30 zákona o obcích končí funkční období člena obecního zastupitelstva dnem uplynutí volebního období. Dle ust. § 55 zákona o volbách do zastupitelstev v obcích platí, že mandát členům zastupitelstva zaniká mimo jiné okamžikem, kdy starosta obdrží písemnou rezignaci člena zastupitelstva na jeho mandát s tím, že starosta podává rezignaci na zasedání zastupitelstva, dále úmrtím člena zastupitelstva v obci a dnem nových voleb do zastupitelstva v obci. Kromě těchto případů zaniká mandát člena zastupitelstva v obci okamžikem, kdy to vysloví zastupitelstvo z důvodů pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byl člen zastupitelstva odsouzen za úmyslný trestný čin, z důvodu, že člen zastupitelstva v obci přestal být volitelný, a z důvodu neslučitelnosti funkcí. Z těchto důvodů zaniká samozřejmě i mandát starosty, který je ze své činnosti odpovědný obecnímu zastupitelstvu a kterého proto může zastupitelstvo odvolat podle ust. § 36 odst. 1 písm. g) zákona o obcích.

K pochybnostem tazatele o hodnotě informací podávaných starostou je možno uvést, že zasedání obecního zastupitelstva jsou veřejná a starosta informuje občany o místě, době a navrženém pořadu připravovaného zasedání obecního zastupitelstva způsobem v místě obvyklým. Zápis o průběhu zasedání obecního zastupitelstva je nutno pořídit do 7 dnů po skončení zasedání, a musí být uložen na obecním úřadě k nahlédnutí.

 

~

Dotaz: Naše společnost si chce pronajmout od obce část štítu u domu, který je ve vlastnictví obce a část pozemků u vozovek. Při jednání po nás však požadují úhradu poplatku za užívání veřejného prostranství a u pozemků u vozovek tvrdí, že nájemné je určeno metodickým pokynem Ministerstva dopravy a spojů. Domníváme se, že tento postup není úplně správný.

 

Odpověď: Při umísťování reklamních zařízení v obci mohou vzniknout zejména tyto dvě možnosti, a to v závislosti na právním režimu věci (nemovitosti, resp. její části), na kterou se montáž reklamního zařízení provádí:

a) věci ve vlastnictví obce,

b) věci ve vlastnictví obce, státu nebo třetích osob, které jsou považovány za veřejné.

V situaci, kdy obec je vlastníkem nemovitosti – domu, na jehož část štítu máte v úmyslu umístit reklamní zařízení, se bude jednat o případ uvedený pod písmenem a). Obec má postavení vlastníka, resp. pronajímatele věci a vaše společnost postavení nájemce. Jedná se tedy o klasický nájemní vztah upravený v ust. § 603 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., občanského zákoníku v platném znění. Nájemné je pak sjednáno mezi smluvními stranami jako podstatná náležitost smlouvy.

Druhá možnost – umístění reklamního zařízení na určitou část území, které je obecně určeno k užívání všem osobám bez rozdílu – je upravena v režimu tzv. užívání veřejného prostranství. Užívání veřejného prostranství je obsaženo v zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v jehož ust. § 4 odst. 2 se konstatuje, že veřejným prostranstvím se rozumí zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení. Za takové zvláštní užívání veřejného prostranství jakým by bylo povolení k umístění reklamního zařízení je obec oprávněna vyměřit poplatek za užívání veřejného prostranství. Sazba poplatku za užívání veřejného prostranství činí až 10,- Kč za každý i započatý m2 užívaného veřejného prostranství a den. Za užívání veřejného prostranství k umístění prodejních nebo reklamních zařízení může obec zvýšit sazbu až na její desetinásobek. Obec může stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou.

Ke druhé části Vašeho dotazu – umístění reklamních zařízení na části pozemků vedle vozovek je třeba konstatovat, že při splnění určitých náležitostí se může jednat o případ uvedený shora pod písmenem b). Co se týká ceny za užívání takové části pozemku, je třeba si uvědomit, že metodický pokyn číslo č.j. 25331/97/120 ohledně sazebníku za pronájem pozemků, vydaný Ministerstvem dopravy a spojů České republiky, byl zrušen, a to bez náhrady.

 

~

Dotaz: Všeobecná zdravotní pojišťovna poslala naší firmě vyúčtování odvedeného pojistného a vyměřila nám nedoplatky a penále od 1.1.1993 do roku 1995. Zajímá nás, zda je možné vyměřit dodatečně doplatky takovou dobu nazpátek.

 

Odpověď: Pojistné na veřejné zdravotní pojištění je upraveno v zákoně č. 48/1997 Sb., v platném znění, o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. Výše a způsob placení pojistného a penále je pak obsažen v jeho ust. § 9, který odkazuje zvláštní zákon, a to zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění ve znění pozdějších předpisů.

Splatnost pojistného za zaměstnance je upravena v zák. č. 592/1992 Sb. tak, že je splatné nejpozději v den výplaty mzdy (a je-li den výplaty mzdy nepravidelný, pak dnem poslední výplaty v posledním kalendářním měsíci). Promlčení pojistného je pak obsaženo v ust. § 16 zákona, které stanoví, že právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za pět let ode dne splatnosti. Promlčení penále na pojistné je upraveno odkazem v ust. § 19 zákona obdobně jako u pojistného.

Ze shora uvedeného vyplývá, že vezmeme-li za rozhodné datum, kdy vaší společnosti bylo vyúčtování doručeno, nejste povinni uhradit vyměřené nedoplatky a penále za dobu delší než je pět let ode dne, kdy vám bylo vyúčtování doručeno. Zjevně tedy můžete namítnout promlčení u nedoplatku a penále pojistného za celý rok 1993.

U dalších splatných částek uvedených ve vyúčtování za dobu, za kterou nelze namítnout promlčení, běží ode dne, kdy jste vyúčtování obdrželi, nová pětiletá promlčecí lhůta a v případě, že není sporu o existenci dluhu, doporučujeme dluh uhradit.

 

~

Dotaz: Naší organizaci byla zaslána výzva k odstranění vad u stavby, jejímž subdodavatelem byl v roce 1986 náš právní předchůdce. Protistrana reklamuje vady podle obchodního zákoníku, ale my se domníváme, že podle tehdejších právních předpisů nám odpovědnost nevznikla.

 

Odpověď: K uplatnění reklamace, která vůči vám byla vznesena, jakožto k subdodavateli, je třeba konstatovat, že odpovědnostní vztah vznikl mezi vaším předchůdcem a hlavním dodavatelem a byl upraven zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářským zákoníkem. Z ust. § 763 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku rovněž vyplývá, že právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti zák. č. 513/1991 Sb. a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem 1.1.1992 se řídí dosavadními předpisy.

Záruční doba je upravena v ust. § 318a odst. 6 a § 300 odst. 2 hosp. zák. (přičemž v tehdejších hospodářských smlouvách zpravidla nebyla z vůle smluvních stran prodlužována) tak, že činí jeden a půl roku ode dne splnění dodávky. Dodávka stavby se má za splněnou okamžikem jejího předání. Záruční doba ve vašem případě tedy uběhla osmnáct měsíců po okamžiku jejího předání. Odpovědnost za vady a lhůty pro uplatnění práv se řídí ust. § 130 odst. 2 písm. a) hosp. zák. a promlčecí doba činí 6 měsíců, přičemž právo na náhradu škody způsobené vadným plněním bylo možné uplatnit až ve lhůtě pěti let od uplynutí lhůty pro reklamaci.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem můžete vaší protistraně odpovědět, že právní režim tohoto odpovědnostního vztahu je podřízen právní úpravě obsažené v hospodářském zákoníku a dále, že záruční doba stejně jako lhůta k reklamaci a lhůta k uplatnění práv na náhradu škody způsobené vadným plněním uplynuly.

 

~

Dotaz: Jsme manželé a máme zájem o koupi bytu s využitím státní bezúročné půjčky na byt. Dozvěděli jsme se, že zákon, který umožňuje čerpání takové půjčky byl v tomto roce změněn a zajímalo by nás, zda se změnili podmínky pro její poskytování.

 

Odpověď: Poskytování bezúročné půjčky na bytovou výstavbu je upraveno v nařízení vlády č. 148/1997 Sb., které nabylo účinnosti 1.7.1997. V roce 1999 toto nařízení bylo skutečně novelizováno, a to nařízením vlády č. 50/1999 Sb., ze dne 3.3.1999, kterým se mění nařízení vlády č. 148/1997 Sb.

Novela přináší vesměs samá pozitiva pro uchazeče o státní bezúročnou půjčku:

a) do budoucna postačí, pokud bytová jednotka má podlahovou plochu o rozloze 34 m2 – bez rozlišení obytných místností a jiných ploch,

b) zatímco dosud žadatel o půjčku musel složit část kupní ceny, nejméně 100.000,- Kč na zvlášť k tomu zřizovaný účet u financující banky, nyní postačí, bude-li účastníkem stavebního spoření a na účtu stavební spořitelny bude mít nejméně tuto částku, přičemž stavební spořitelna převede předmětnou částku na účet vedený u financující banky a žadatel tak není zatížen tímto procesem, který musel doposud zajišťovat vlastními prostředky a požadovat o složení takové částky potvrzení od financující banky,

c) výše bezúročné půjčky zůstává beze změny, ovšem zvýšila se výše poskytovaná na jeden byt z 25.000,- Kč na dvojnásobek a na jeden metr čtverečný z částky 2.500,- Kč na částku 3.000,- Kč, ovšem s tím, že půjčka se poskytuje pouze do výměry 50 m2 podlahové plochy bytu (oproti dosavadním 70 m2).

 

~

Otázka: Naše spřízněná společnost uzavřela s bankou úvěrovou smlouvu. Úvěr po nějakou dobu splácela a pak jsme se s bankou dohodli na převzetí dluhu a zbylou část úvěru jsme již splatili sami. Ve smlouvě nebylo ujednáno, že nám předchozí dlužník nahradí námi zaplacený úvěr. Teprve později (v červenci 1995) jsme uzavřeli již bez banky dohodu, že nám zaplatí, a to namísto penězi akciemi jeho dceřinné společnosti, do které přesune majetek. Tyto akcie nejsou v dohodě blíže popsány. Předchozí dlužník již přestal být naší spřízněnou společností a nyní nechce vydat ani akcie ani nám dluh jinak zaplatit. Předpokládáme, že se jedná z naší strany o jakousi půjčku, či úvěr předchozímu dlužníkovi, který jsme poskytli tím, že jsme za něj úvěr zaplatili. Kromě toho předpokládáme, že se může naše pohledávka promlčet. Lze k uvedené problematice něco uvést?

 

Odpověď: Nejdříve se pokusme stručně zhodnotit institut převzetí dluhu tak, jak jej ustanovuje § 531 a další ustanovení z.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Ta k platnosti příslušné dohody – smlouvy předpokládají dohodu dlužníka a třetí osoby o tom, že třetí osoba přejme od dlužníka jeho dluh vůči věřiteli (§ 531 odst. 1 OZ), souhlas věřitele s takovou dohodou (§ 531 odst. 1 OZ), písemnou formu, (§ 531 odst. 3 OZ) a samozřejmě takové obecné náležitosti právního úkonu, jako jsou určitost a srozumitelnost, v daném případě zejména přesné určení dluhu (označením titulu, výše dluhu, označení věřitele - § 37 odst. 1 OZ). Splnění uvedených podmínek způsobuje, že namísto původního dlužníka se stane dlužníkem přejímající osoba, tedy Vaše společnost. Především je tedy zřejmé, že k platnosti smlouvy o převzetí dluhu není třeba ujednání, kterým se řeší vztah mezi původním a novým dlužníkem ohledně vypořádání a pokud v daném případě skutečně absentuje, nelze než uzavřít, že právo na jakousi náhradu nový dlužník nemá. Nelze se ani dovolávat ustanovení § 454 OZ jako bezdůvodného obohacení, neboť toto ustanovení předpokládá, že se plní za jiného, za toho, kdo měl po právu plnit sám. Jelikož však došlo dle Vámi poskytnutých informací k převzetí dluhu, stal se novým dlužníkem, a tedy tím, kdo měl po právu plnit Vaše společnost a ta plnila svůj závazek.

Abychom mohli daný právní úkon hodnotit jako smlouvu o úvěru či smlouvu o půjčce, musí především splňovat základní pojmové znaky takových úkonů, kterými jsou:

a) v případě smlouvy o půjčce závazek věřitele přenechat dlužníkovi peníze a závazek dlužníka je vrátit po uplynutí dohodnuté doby,

b) v případě smlouvy o úvěru závazek věřitele poskytnout dlužníkovi na požádání peněžní prostředky do určité výše a závazek dlužníka je vrátit spolu s úroky.

O smlouvu o půjčce tedy nemůže jít z toho důvodu, že:

a) smlouva o převzetí dluhu neobsahuje závazek věřitele přenechat dlužníkovi peníze, a to ani v širším významu, neboť výraz přenechat obnáší jistě přenechání do dispozice, tedy k nakládání v užším smyslu, a k jeho naplnění nepostačuje zmenšení závazků a tedy zvětšení majetku dlužníka,

b) smlouva nepochybně neobsahuje ani závazek dlužníka vracet jakékoliv peněžní prostředky, a při jeho absenci nelze subsidiárně aplikovat ust. § 563 OZ, neboť jde o pojmový znak a smlouva je tedy neplatná. (Zde se nesmíme nechat zmást tím, že ust. § 563 OZ se bude aplikovat, avšak až tehdy, pokud by se tak řešilo vydání bezdůvodného obohacení z případné neplatně sjednané půjčky).

c) dle některých výkladů též proto, že smlouvu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nelze uzavřít, neboť tento právní vztah je upraven smlouvou o úvěru.

 

 

O smlouvu o úvěru nemůže jít z toho důvodu, že:

a) smlouva o převzetí dluhu neobsahuje závazek věřitele poskytnout dlužníkovi na požádání peněžní prostředky do určité výše, a to s obdobnou argumentací jako je ad II. a),

b) smlouva nepochybně neobsahuje ani závazek dlužníka vracet jakékoliv peněžní prostředky.

 

Situace se ovšem výrazně změnila tím, že jste uzavřeli dohodu o jistém způsobu úhrady. Jakkoliv by bylo nutné takovou dohodu vidět, lze obecně uvést následující závěry:

K její platnosti již není třeba souhlasu banky (věřitele). Nejedná se totiž o podstatnou náležitost smlouvy o převzetí dluhu ale o ujednání pouze mezi původním a novým dlužníkem, které není zákonem zakázáno ani nepožaduje souhlas věřitele. Otázkou však je určitost takového ujednání. Tak, jak jej popisujete se jeví spíše jako neplatné právě z důvodu neurčitosti a proto i nevymahatelné. Pokud by však z dohody vyplývala povinnost původního dlužníka např. zaplatit Vám sjednanou částku s tím, že by byl pouze takovýmto (zřejmě neplatným způsobem) sjednán způsob placení, považovali bychom za možnou následující konstrukci.

Povinnost k zaplacení je zřejmá, pravděpodobně neplatný je pouze způsob placení. Původní dlužník je tedy zavázán k zaplacení určité částky, avšak nic dalšího není platně dohodnuto. Pak však může nastoupit ustanovení § 340 obchodního zákoníku, dle kterého je původní dlužník povinen splnit dluh, tedy určitou peněžitou částku bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem (tedy Vaší společností) požádán. Promlčecí lhůta by pak běžela v závislosti na datech, kdy jste o zaplacení peněžité částky požádali nebo požádáte, neboť dle ust. § 391 odst. 1 obchodního zákoníku a s poukazem na skutečnost, že dříve jste zaplacení v penězích nepožádali, pohledávka na zaplacení kupní ceny nebyla splatná a nemohla být ani

soudně vymáhána.

 

~

Otázka: Zaměstnavatel mi předal výpověď z pracovního poměru. Důvodem výpovědi dle dopisu, který jsem dostal, je nadbytečnost mé osoby pro zaměstnavatele, neboť pro místo, které jsem zastával, byla vybrána jiná osoba a jiné vhodné místo pro mne zaměstnavatel nemá. V dopisu zaměstnavatel odkazoval na zákoník práce , a to na § 46 odstavec 1 písmeno c). Může být důvodem k výpovědi skutečnost, že bylo zrušeno moje místo, přesněji řečeno, že mou práci vykonává někdo jiný ?

Odpověď: Předpokládáme, že mezi zaměstnavatelem a tazatelem byla uzavřena pracovní smlouva v souladu s ustanoveními zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, na základě které se zavázal tazatel vykonávat pro zaměstnavatele sjednaný druh práce a zaměstnavatel se zavázal platit za to tazateli jako zaměstnanci sjednanou mzdu.

 

Dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce platí, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď v případě, že se stane zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. výpovědi. I v takovém případě může dát zaměstnavatel výpověď pouze tehdy, jestliže nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě, nebo zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci. Pokud byla v našem případě výpověď odůvodněna tak, že pro místo, které zastával tazatel, byla vybrána jiná osoba a zaměstnavatel nemá údajně možnost jej dále zaměstnávat ani v jiném pracovním místě, není dle našeho názoru výpovědní důvod dle ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce naplněn. Pokud lze usuzovat z informací obsažených v dotazu, ve struktuře zaměstnavatele nedošlo k žádné organizační změně, v důsledku které by byla zrušena funkce resp. pracovní místo zastávané tazatelem, nebyly ani změněny úkoly tazatele. Došlo pouze ke změně spočívající v tom, že tazatele ve výkonu jeho práce nahradila jiná osoba. Domníváme se, že výpovědní důvod dle ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce není v uvedeném případě dán, a výpověď učiněná zaměstnavatelem je neplatná. Tazatel jako zaměstnance se samozřejmě může domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí u příslušného soudu.

 

~

Otázka: Rád bych se zeptal, jakým způsobem je možné odvolat starostu obce nebo zda-li skončí výkon jeho funkce v případě, že spáchá trestný čin, a tento trestný čin mu bude prokázán. Kromě toho se domnívám, že starosta nepodává občanům úplné informace, a jedná v rozporu se zákonem nebo nejméně v rozporu se základními etickými pravidly.

 

Odpověď: Dle ust. § 30 zákona o obcích končí funkční období člena obecního zastupitelstva dnem uplynutí volebního období. Dle ust. § 55 zákona o volbách do zastupitelstev v obcích platí, že mandát členům zastupitelstva zaniká mimo jiné okamžikem, kdy starosta obdrží písemnou rezignaci člena zastupitelstva na jeho mandát s tím, že starosta podává rezignaci na zasedání zastupitelstva, dále úmrtím člena zastupitelstva v obci a dnem nových voleb do zastupitelstva v obci. Kromě těchto případů zaniká mandát člena zastupitelstva v obci okamžikem, kdy to vysloví zastupitelstvo z důvodů pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byl člen zastupitelstva odsouzen za úmyslný trestný čin, z důvodu, že člen zastupitelstva v obci přestal být volitelný, a z důvodu neslučitelnosti funkcí. Z těchto důvodů zaniká samozřejmě i mandát starosty, který je ze své činnosti odpovědný obecnímu zastupitelstvu a kterého proto může zastupitelstvo odvolat podle ust. § 36 odst. 1 písm. g) zákona o obcích.

K pochybnostem tazatele o hodnotě informací podávaných starostou je možno uvést, že zasedání obecního zastupitelstva jsou veřejná a starosta informuje občany o místě, době a navrženém pořadu připravovaného zasedání obecního zastupitelstva způsobem v místě obvyklým. Zápis o průběhu zasedání obecního zastupitelstva je nutno pořídit do 7 dnů po skončení zasedání, a musí být uložen na obecním úřadě k nahlédnutí.

 

~

Otázka: Uzavřeli jsme s jednou společností nájemní smlouvu na nemovitost. Nájemce Neplatil nájemné a občas se provedlo započtení s jeho pohledávkami vzniklými z důvodu rekonstrukce pronajaté nemovitosti. Nájemní smlouva byla sjednána do konce roku 1997 (na dobu jednoho roku) a nová smlouva se neuzavřela. I přesto jsme s nájemcem spolupracovali, neboť v konečném důsledku to pro nás bylo výhodné a nebylo možné obstarat výhodnější využití nemovitosti. Společnost Vojenské stavby, a.s. (dále jen „VS“) jako pronajímatel uzavřela se společností Jost – Imex spol. s r.o. (dále jen „JI“) jako nájemcem dne 15.3.1997 nájemní smlouvu (dále jen „smlouva“), kde předmětem nájmu byly věci nemovité a movité uvedené v příloze smlouvy. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, do 31.12.1997. Dodatek smlouvy pouze upřesnil splatnost nájemného. Dále smlouva stanovila jako povinnost JI hradit opravy do výše 40.000,- Kč, a povinnost VS hradit opravy s cenou vyšší než 40.000,- Kč po předchozím souhlasu VS s jejich provedením. Nájemce neplnil řádně a včas svou povinnost k úhradě nájemného a z toho důvodu VS od smlouvy odstoupily v souladu s ust. § 479 odst. 3 z.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Nato JI provedl započtení své pohledávky VS za JI na zaplacení nájemného s pohledávkou za VS na zaplacení provedených oprav a koupě vybavení do předmětu nájmu. Z toho důvodu JI tvrdí, že nájemné bylo zaplaceno a vyklizení pronajaté nemovitosti se brání tím, že podal žalobu na určení neplatnosti odstoupení a návrh na vydání předběžného opatření majícího umožnit mu do doby rozhodnutí nerušené užívání nemovitosti.

 

Rozbor:

 

Doba trvání smlouvy
Úvodem uvádím, že je třeba mít na paměti ten fakt, že již uplynula doba, na kterou byl nájem sjednán. Jelikož však nebyl podán do 30 dnů po skončení nájmu návrh na vyklizení nemovitosti u soudu, platí dle ust. § 676 odst. 2 občanského zákoníku, že se nájem prodlužuje (v našem případě) o další rok. K dnešnímu dni tedy platí, že nájem je sjednán do 31.12.1999.

 

Údajné započtení ze dne 19.2.1999
Daleko nejdůležitější otázkou však je tvrzení JI o dohodě o tom, že „vložené investice budou kompenzovány po vzájemných dohodách formou jednostranného zápočtu vzájemných závazků a pohledávek.“ Jakkoliv je uvedené slovní spojení velice nepřesné, vyplývá z něj a z dalších tvrzení, že dluh JI k zaplacení nájemného údajně zanikl započtením. K tomuto tvrzení nemáme k dispozici žádné informace, a proto lze pouze spekulovat následovně:

a) Pokud k započtení s předpokládanými účinky skutečně došlo, je odstoupení VS od smlouvy skutečně neplatné a nezbývá než čekat na uplynutí doby nájmu, eventuelně na dřívější skončení např. opět odstoupením.

b) K platnému započtení však dojít nemuselo hned z několika důvodů. Jednak mohlo dojít k započtení jiných pohledávek (např. dřívějšího nájemného) tak, že v době odstoupení VS skutečně měly splatnou (tedy dosud nezapočtenou) pohledávku a mohly tedy platně odstoupit. Dále je třeba hodnotit, zda JI vůbec měl pohledávky vůči VS způsobilé k započtení. K tomu podrobně uvádíme dále při hodnocení obdobné situace, a to zápočtu ze dne 24.6.1999.

 

Zápočet ze dne 24.6.1999
K této otázce je nutno především hodnotit, zda JI skutečně měl pohledávky způsobilé k započtení. Ze seznamu, který k dopisu, jímž pohledávky započítává však vyplývá, že JI rovněž nakoupil movité věci, a prováděl opravy s náklady vyššími než 40.000,- Kč, přičemž není zřejmé, zda k nim byl udělen ze strany VS souhlas. Dále obsahuje seznam opravy s náklady na ně vynaloženými nižšími než 40.000,- Kč, které měl však provádět nájemce sám na svůj vlastní účet. Z uvedeného vyplývá, že JI neměl pohledávku způsobilou k započtení a proto nemohl započtením způsobit zánik pohledávky VS na zaplacení nájemného.

 

K ukončení smlouvy odstoupením je třeba zásadně uvést, že dle zákonné konstrukce je dáno oprávnění od smlouvy odstoupit v případě, kdy nájemce nezaplatí dlužné nájemné, o které byl upomenut do splatnosti dalšího nájemného, kterýmžto datem je v našem případě 15. červen 1999. I kdyby nájemce uhradil nájemné později (tedy i kdyby jeho započtení pohledávky bylo platné), nic by tato skutečnost neměnila na tom, že VS od nájemní smlouvy platně odstoupily.

 

Poznámka:

Je třeba mít na paměti, že dle ust. § 673 občanského zákoníku nájemce není povinen platit nájemné, pokud pro vady věci, které nezpůsobil, nemohl pronajatou věc používat způsobem dohodnutým. Dále lze spekulovat o tom, že některé pohledávky nájemce uvedené v seznamu by z toho důvodu a z důvodu související vzniklé škody bylo možné hodnotit jako platné pohledávky vůči VS. V každém případě však platí shora uvedený zvýrazněný text, jehož obsah se jeví jako nejzásadnější.

 

Závěr:

Dále je dle práva potřebné učinit návrh na vyklizení nemovitosti, avšak vzhledem k nastalé situaci se domníváme, že je možné samostatně převzít pronajaté věci a nakládat s nimi jako vlastník. Je však třeba s nejvyšší možnou opatrností rozlišovat mezi věcmi, které jsou vlastnictvím VS a vlastnictvím JI. Je tedy správné, že se předávání věcí bude účastnit notář.

 

~

Otázka: Dítě bylo po rozvodu rodičů svěřeno do střídavé výchovy obou rodičů. Otec však nechce dítě po dobu delší než půl roku v rozporu s rozhodnutím soudu vydat matce. Je možné požádat o změnu rozhodnutí o výchově ?

 

Odpověď: Tuto otázku řeší zákon č. 94/1963 Sb., v platném znění – zákon o rodině. Novela zákona o rodině, a to zákon č. 91/1998 Sb. ze dne 3. dubna 1998, který nabyl účinnosti dne 1. srpna 1998, s výjimkou čl. VI bodu 1, který nabyl účinnosti již dne 1. července 1998, zavedla institut střídavé výchovy, do které je možné dítě za určitých okolností svěřit pro dobu po rozvodu jeho rodičů.

Zákon o rodině v ustanovení § 26 odst. 1 říká, že před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. V dalším odstavci zákon o rodině stanoví, že jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popř. střídavé výchovy obou rodičů.

Platná právní úprava také umožňuje, aby rozhodnutí soudu o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti bylo nahrazeno dohodou rodičů, která však ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

Soud při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

Co se týče shora uvedeného dotazu, zákon o rodině počítá i se situací, kdy jeden z rodičů nerespektuje rozhodnutí soudu, popř. uzavřenou a soudem schválenou dohodu.

Ustanovení § 27 odst. 2 výslovně stanoví, že soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí.

V tomto případě je tedy třeba podat návrh na zahájení řízení ve věci změny rozhodnutí soudu o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti u příslušného soudu, kterým je dle § 88 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popř. jiných rozhodujících skutečností své bydliště.

Účastníky takového řízení jsou oba rodiče a dále též nezletilé dítě, kterému soud ustanoví v souladu se zákonem o rodině opatrovníka, kterým je zpravidla orgán sociálně právní ochrany dítěte.

 

~

Otázka: Naše akciová společnost vyplatila dividendy za roky 1993 a 1994. Výplatu jsme prováděli formou poštovních poukázek na adresy jednotlivých držitelů akcií z kupónové privatizace. Pro nás z neznámých důvodů se poštovní poukázky vrátily jako nedoručitelné a část dividend nebyla do dnešního dne z uvedených důvodů vyplacena. Vztahuje se na nevyplacené dividendy vzhledem k časovému odstupu doba promlčení?

 

Odpověď: V první řadě je třeba si ujasnit, v jakém období došlo k rozhodnutí valné hromady Vaší společnosti o rozdělení zisku. Z Vašeho dotazu lze usuzovat, že se jedná zřejmě o rozhodnutí valné hromady Vaší společnosti učiněná v letech 1994 a 1995, tedy v letech následujících po vytvoření příslušného zisku. V každém případě šlo o období před účinností zákona č. 142/1996 Sb., kterým se zásadním způsobem novelizoval obchodní zákoník i v těchto otázkách, přičemž novela začala platit v pro nás podstatných ustanoveních s účinností od 1. července 1996. Právní úprava platná v období let 1994 a 1995, kdy byla zřejmě příslušná rozhodnutí učiněna, nestanovovala nic jiného než to, že akcionář má právo na podíl ze zisku společnosti (dividendu), který valná hromada podle hospodářského výsledku určila k rozdělení (ust. § 178 obchodního zákoníku). Bylo tedy na rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku, aby stanovilo kromě výše dividend i jejich splatnost a způsob úhrady. Důležité je především to, kdy začala plynout promlčecí lhůta, tedy ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (rozuměj poprvé uplatněno), resp. ode dne jeho splatnosti. Promlčecí doba je stanovena v délce čtyř let. Zásadně uvádíme, že na plynutí promlčecí lhůty nemá vliv pokus zaplatit dividendy tak, jak ve svém dotazu popisujete. Akcionáři, kteří by se chtěli domoci vyplacení dividendy, mají bez dalšího takovou možnost dle lhůty a podmínek uvedených shora a v ustanoveních § 387 a násl. obchodního zákoníku týkajících se promlčení.

Pokud by valná hromada nestanovila dobu, ve které se mají dividendy akcionářům vyplatit ani způsob jejich vyplacení, je dle našeho názoru nutné vycházet z ustanovení části třetí hlavy I obchodního zákoníku. Pokud by šlo o absenci doby stanovené k vyplacení dividend, dle ust. § 340 odst. 2 obchodního zákoníku by začala plynout promlčecí lhůta bez zbytečného odkladu po té, kdy byla společnost akcionáři (věřiteli) o plnění požádána. Pokud jde o absenci místa, kde se má plnit, je třeba odkázat na ustanovení § 336, dle kterého pokud není místo plnění určeno ve smlouvě a nevyplývá – li něco jiného z povahy závazku, je dlužník povinen plnit závazek v místě, kde měl v době uzavření smlouvy své sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště. Z toho pak lze dovodit, že místem plnění by bylo sídlo Vaší společnosti. Dále je třeba poukázat na ust. § 339 odst. 2, dle kterého je peněžitý závazek placený prostřednictvím pošty splněn vyplacením částky věřiteli. V daném případě tedy k splnění nedošlo.

Jak tedy opakujeme, pro plynutí promlčecí doby nemá význam, zda došlo k zaslání a eventuelně k doručení dividendy ve stanovené lhůtě či po jejím uplynutí. Taková skutečnost má význam pro případné nároky související s takovým prodlením. Pokud by např. akcionář (věřitel) úspěšně uplatnil naše shora uvedené výklady a např. doložil, že ve stanovené době v sídle společnosti požadoval vyplacení dividend, mohl by soud hodnotit Vaše jednání jako porušení závazku k vyplacení dividend a s tím by souvisel i nárok akcionáře na úroky z prodlení apod.

Další otázkou je pak případné prokázání toho, zda akcionář odmítl plnění převzít a byl tak ve smyslu ust. § 370 v prodlení. Pokud by totiž k takovému případu skutečně došlo, nebyla by Vaše společnost v prodlení se svým závazkem k předání dividend z důvodu uvedeného v ust. § 365 obchodního zákoníku, neboť by nemohla plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. I zde však musíme pamatovat na možnost, kdy by akcionář eventuelně úspěšně uplatnil výklad dle § 336, tedy by tvrdil, že nebyl povinen převzít plnění (dividendy) v místě svého bydliště, neboť z uvedeného ustanovení vyplývá povinnost Vaší společnosti plnit v místě jejího sídla.

Dnešní úprava uvedená v ust. § 178 obchodního zákoníku je přesnější a pro případ opomenutí stanov či valné hromady s úpravou uvedených otázek stanovuje společnosti jasné závazky, to zejména co do splatnosti dividendy (tři měsíce ode dne, kdy bylo přijato usnesení valné hromady o rozdělení zisku) i co do místa plnění (bydliště akcionáře uvedené v seznamu akcionářů, resp. uvedené v SCP resp. v sídle společnosti), a to v závislosti na druhu a formě akcií. Dle našeho názoru však není možné vztáhnout uvedenou právní úpravu na Váš případ, neboť bychom se tak dopustili retroaktivního postupu, který je nepřípustný. I za podmínek aktuálního znění zákona však nemá na případné promlčení vliv to, že jste rozeslali dividendy (i neúspěšně) poštovními poukázkami.

 

~

Otázka: Jsme nájemníci v domě s obecními byty v Praze 2 a tento dům spravuje firma vybraná městskou částí. Při vyúčtování posledních tří měsíců roku 1997, nám vyúčtovala doplatek za teplou vodu a ústřední topení ve značné výši, přičemž vyúčtování obsahovalo pouze počet Gj, což je neúplné a nepřesné a navíc máme vlastní plynovou kotelnu a tedy se náklady dají snadno spočítat. Po výzvě nám byla doložena část účtovaných nákladů, avšak druhá část tvořená režijními náklady tepelného střediska (mzdy zaměstnanců, vybavení a opravy počítačové sítě apod.) nám doložena nebyla s tím, že se jedná o tajné know – how. V této situaci jde tedy o úhradu nákladů přímých společně s náklady režijními. Domníváme se dále, že správce má smlouvu s městskou částí Praha 2, od které za své služby jistě dostává odměnu. Od nás však dostává odměnu rovněž, a to ve formě plnění nad rámec přímých nákladů. Má tedy správcovská firma právo zahrnovat své vlastní náklady do úhrady nákladů za služby? Máme právo znát skladbu a výši těchto nákladů?

 

Odpověď: Vaše otázka je poměrně častá a svědčí o chybné praxi subjektů, které se zabývají činností běžně nazývanou jako „správa nemovitostí.“ Je třeba si ujasnit základní principy, které uvedené vztahy ovládají.

Nejprve je třeba mít na paměti, že jako nájemníci máte právní vztah (na základě nájemní smlouvy) s pronajímatelem (městskou částí). Z toho Vám mimo jiné plyne povinnost k úhradě nájemného a úhrady za plnění spojené s užíváním bytu (tím jsou i Vámi uváděné služby). Pronajímateli pak vzniká povinnost zajistit nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Vaše povinnosti platí vůči pronajímateli. Je však běžné, že pronajímatel nechce nebo ani nemůže vykonávat veškerá svá práva a povinnosti ze smlouvy a tam, kde je to možné proto pověří určitou činností třetí osobu – „správcem.“ Ten pak může zajišťovat např. i výběr nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Zde jde o právní vztah mezi pronajímatelem a správcem, kdy se správce zavazuje vykonávat pro pronajímatele určitou činnost. Zda tak činí za úplatu či nikoliv není rozhodné. Běžný a logický je samozřejmě výkon takové činnosti za odměnu (např. na základě mandátní smlouvy, smlouvy příkazní apod.), avšak absence úplatnosti příslušného právního úkonu by způsobila spíše nepříznivé daňové důsledky než podstatnou změnu okolností pro náš případ. Zde však znovu podotýkáme, že svou činnost vykonává správce pro pronajímatele.

Vy jste jako nájemci neuzavřeli se správcem žádnou smlouvu, dle které by Vám jako nájemcům poskytoval služby či jiné plnění.. Pouze v zastoupení pronajímatele plní některé jeho povinnosti vůči Vám, tedy např. předkládá vyúčtování či poskytuje služby.

K Vašemu případu lze uvést stručně toto: pronajímatel je povinen poskytnout dodávku tepla a vy jste povinni mu za to zaplatit, avšak nikoliv tak, aby ve Vaší úhradě bylo obsažena i jakási odměna pro pronajímatele, ale pouze náklady s tím spojené. Těmi nesporně budou náklady vyplývající z ceny uhrazené za spotřebovaný plyn a eventuelně obsluha plynového kotle, to vše v cenách obvyklých. Pokud pronajímatel svěří svou povinnost jiné osobě, platí shora uvedené shodně s tím, že odměna takové osobě za provedenou činnost (např. zajištění obsluhy kotle vlastními zaměstnanci) je věcí dohody pronajímatele a správce. V žádném případě tedy nejste povinni platit správci režijní náklady spojené s jeho činností, neboť tyto náklady nevznikají v souvislosti s činností pro Vás jako nájemníky, ale pro pronajímatele.

S tím pak souvisí i odpověď na Vaši druhou otázku. Správce s Vámi neuzavřel žádnou smlouvu, která by Vás opravňovala k ověřování nákladů, které mu vznikají v souvislosti s činností pro Vaše pronajímatele. Žádný předpis Vás k tomu rovněž neopravňuje, a proto nejste oprávněni ke kontrole a nahlížení do jeho obchodní či účetní evidence.

 

~

Otázka: Naše družstvo prodalo v dubnu 1997 nemovitost, a to za kupní cenu stanovenou soudním znalcem. V září 1998 nás kupující požádal o snížení kupní ceny, neboť začal provádět rekonstrukci stavby a zjistil, že stavba nemá betonové základy (jak bylo uvedeno ve znaleckém posudku), nýbrž jen cihlové podloží. Pracovníci našeho družstva provedli posouzení na místě samém a po provedení sondy pod stavbu bylo zjištěno, že betonové základy pod cihlovým podložím skutečně nejsou. Prosíme o sdělení, zda je požadavek kupujícího po roce a půl po prodeji nemovitosti oprávněný, zda má nárok na slevu z ceny nebo jiný postup a o jakou promlčecí lhůtu se v tomto případě lze opřít.

 

Odpověď: Abychom mohli odpovědět na tento dotaz, musíme si nejprve ujasnit, podle jakých ustanovení budeme tuto záležitost posuzovat. Protože jde o koupi nemovitosti, základní právní úprava, ze které budeme vycházet, je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. V části občanského zákoníku, týkající se kupní smlouvy, najdeme i ustanovení § 597 s názvem Dodatečně zjištěné vady, kde je v odst. 1 uvedeno: „Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit.”

Uvedené ustanovení občanského zákoníku se na náš případ bezesporu vztahuje. Mezi vaším družstvem jako prodávajícím na jedné straně a kupujícím na straně druhé byla uzavřena kupní smlouva na nemovitost, dodatečně vyšla najevo vada předmětu koupě – absence betonových základů vadou v tomto případě určitě je, a prodávající na vadu kupujícího neupozornil. Okolnost, zda prodávající o vadě, na kterou kupujícího neupozornil, věděl, zda ji mohl odstranit apod., nemá při řešení odpovědnosti za vady právní význam. Tato odpovědnost má totiž povahu objektivní – jde o odpovědnost za výsledek.

Občanský zákoník však obsahuje také ustanovení § 599 s názvem Uplatnění vad, které řeší mj. otázku délky lhůt stanovených pro vytknutí vad. V tomto ustanovení se stanoví, že vady musí kupující uplatnit u prodávajícího bez zbytečného odkladu. Práva z odpovědnosti za vady se může kupující domáhat u soudu, jen jestliže vady vytkl nejpozději do šesti měsíců po převzetí věci.

Pokud tedy kupující v našem případě vytkl vady předmětu koupě u prodávajícího téměř za rok a půl po uzavření kupní smlouvy (předpokládáme, že k převzetí nemovitosti kupujícím došlo ve shodném nebo časově velmi blízkém okamžiku), nebyla dodržena zákonem stanovené lhůta šesti měsíců a právo zaniklo. Jedná se totiž o případ tzv. prekluze dle ustanovení § 583 občanského zákoníku, kdy k zániku práva dochází, nebylo-li ve stanovené době uplatněno. K zániku soud přihlédne, i když tato skutečnost není namítáno. Protože právo zaniklo, nemůže se nabyvatel odpovědnosti za vady ani úspěšně domáhat.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že kupující svůj nárok uplatnil příliš pozdě a nemůže se tedy z titulu odpovědnosti za vady úspěšně domáhat přiměřené slevy ze sjednané kupní ceny odpovídající povaze a rozsahu vady tak, jak stanoví ustanovení § 597 občanského zákoníku.

Není však vyloučeno, že v důsledku vady mohla kupujícímu vzniknout škoda. Závazky z odpovědnosti za škodu mají předpoklady vzniku odlišné než jsou u odpovědnosti za vady. Právo z odpovědnosti za škodu může být úspěšně uplatněno i po uplynutí lhůt na uplatnění práv z odpovědnosti za vady.

Právo na náhradu škody může být založeno splněním předpokladů obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420, popř. splnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 421a občanského zákoníku.

Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá – jde o promlčecí dobu subjektivní. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla – toto je promlčecí doba tzv. objektivní. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že poškozenému ještě běží i druhá promlčecí doba (tak např. jestliže ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, uplynou do uplatnění práva na náhradu škody více než dva roky subjektivní promlčecí doby a škůdce namítne v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí, i když ještě neuplynula objektivní tříletá promlčecí doba).

Závěrem lze tedy shrnout, že v tomto konkrétním případě se kupující již nemohl úspěšně domáhat práv z odpovědnosti za vady, ale pokud mu v důsledku vady vznikla škoda, mohl se za splnění předpokladů odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku domáhat její náhrady.

 

~

Otázka: Jsme jako akcionáři stále omezeni v tom smyslu, že pokud naše společnost jako majitel akcií překročí určitou procentní hranici, je povinna nabídnout odkoupení akcií dalším akcionářům ? Cenu akcií případně stanovujeme jako cenu obvyklou ?

 

Odpověď: Z otázky nevyplývají jakékoli podrobnosti a v podstatě ani základní údaje o postavení tazatele, nicméně předpokládáme, že měl tazatel na mysli akcie veřejně obchodovatelné – neobchodovatelných akcií se povinnost učinit veřejný návrh v dále uvedeném smyslu netýká. V souladu s ustanovením § 183b zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pokud jsou akcie společnosti veřejně obchodovatelné, je akcionář, který získá sám nebo společně s jinými osobami jednáním ve shodě podíl na veřejně obchodovatelných akciích, s nimiž je spojeno hlasovací právo v rozsahu jedné poloviny součtu jmenovité hodnoty všech akcií společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, anebo tento podíl překročí, povinen učinit veřejný návrh smlouvy o koupi ostatních veřejně obchodovatelných akcií této společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo, a to do 60 dnů ode dne, který následuje po dnu, v němž akcionář tento podíl získá nebo překročí.

Do takového podílu na veřejně obchodovatelných akciích se nezapočítávají akcie, které nabývá věřitel za účelem zajištění své pohledávky, a akcie, které spravuje obchodník s cennými papíry nebo investiční společnost pro jiné osoby nebo které nabývá obchodník s cennými papíry za účelem jejich prodeje jiné osobě. Povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií zaniká, pokud akcionář sníží svůj podíl na veřejně obchodovatelných akciích pod rozsah jedné poloviny součtu jmenovité hodnoty všech akcií společnosti, s nimiž je spojeno hlasovací právo (pod rozsah, který založil jeho povinnost učinit návrh), a to ve výše uvedené lhůtě 60 dnů. Po dobu závaznosti uvedeného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií nesmí navrhovatel smluvně nabývat akcie, které jsou předmětem veřejného návrhu smlouvy, kromě několika výjimek. Veřejným návrhem smlouvy o koupi akcií se navrhovatel obrací na neurčité osoby s návrhem na uzavření smlouvy o koupi určitých akcií za smluvních podmínek v návrhu uvedených. Veřejný návrh smlouvy o koupi akcií uveřejní navrhovatel způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady a zveřejní jej.

Pokud se povinný veřejný návrh smlouvy týká veřejně obchodovatelných akcií, musí být cena za jednu akcii stanovena alespoň jako vážený průměr cen, které byly uveřejněny z obchodů uskutečněných na veřejných trzích v době šesti měsíců přede dnem, kdy vznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy.

 

~

Otázka: Koupili jsme rozestavěný dům od osoby, o které se později ukázalo, že nebyla vlastníkem, resp. doposud je sporné, kdo vlastníkem v době uzavírání smlouvy byl. Vynaložením vlastních finančních prostředků jsme dům dostavěli – teprve poté, co jsme provedli některé dokončovací práce (položení střechy, různé obklady, elektrika…) bylo možné dům skutečně obývat. Vzhledem k tomu, že jsme dokončili rozestavěnou stavbu do současné podoby domu, který nyní obýváme, domníváme se, že jsem se stali vlastníky domu. Stejné právo ovšem uplatňuje rovněž stavební firma, která dům rozestavěla. Firma tvrdí, že dle uzavřené smlouvy o dílo se stala vlastníkem prováděného díla. Domníváte se, že stavební firma může nějaké nároky uplatňovat ?

Odpověď: Svědčí-li stavební společnosti zmíněné tazatelem rovněž ustanovení smlouvy o dílo, a zhotovila-li tato společnost skutečně stavbu, stala se v souladu s principy soukromého práva jejím vlastníkem, pokud už stavba v době kdy společnost přerušila práce byla věcí ve smyslu práva. Konstatujeme, že okamžik vzniku stavby jako věci ve smyslu práva je nutno zásadně spojovat s jejím vybudováním alespoň do takového stadia, v němž je již jednoznačným a nezaměnitelným způsobem individualizována alespoň dispozice prvního nadzemního podlaží. Pokud stavební společnost stavbu nejméně do tohoto stadia vybudovala, není podstatné, že potom provádění prací přerušila - v okamžiku, kdy provádění díla ukončila, existovala již věc v právním smyslu způsobilá být předmětem právních vztahů, a to věc nemovitá. Pouze do doby, časově i kvalitativně tomuto okamžiku předcházející, lze hovořit o originálním způsobu nabytí vlastnictví ke stavbě vytvořením věci. Od tohoto okamžiku dle našeho názoru již všechny další stavební práce směřují k dokončení věci již existující, a proto nemohou ničeho změnit na již vytvořených vlastnických vztazích, ničeho tedy nemohly změnit ani jakékoli dokončovací práce tazatele. Ani dostavba, přestavba, přístavba či nadstavba nemá na vlastnictví dopad, a to ani pokud mění stavebnětechnický charakter stavby; vlastníkem zůstává vlastník stavby původní, a to bez ohledu na to, šlo-li o podstatné úpravy a rovněž bez ohledu na to, z jakých prostředků byly náklady s úpravou stavby spojené vynakládány.

V důsledku zhodnocení původní stavby její dostavbou by mohlo připadat v úvahu uplatnění nároků vůči vlastníkovi stavby dle ust. § 130 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého má oprávněný držitel, kterým zřejmě je v současné době tazatel, vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. V úvahu může připadat též uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči vlastníkovi stavby v souladu s ust. občanského zákoníku. Pokud došlo ke zhodnocení nemovitosti tazatelem, předmětem jednání by měla být míra zhodnocení včetně jeho vyjádření v penězích.

 

~

Dotaz: Finančním úřadem mi byl doručen zajišťovací příkaz, kterým mi byla uložena povinnost složit ve prospěch správce daně na jeho účet určitou částku, a to jako zajištění na zaplacení dosud nesplatné nebo nestanovené daně z příjmu fyzických osob. V odůvodnění tohoto příkazu bylo mj. uvedeno, že správce daně má odůvodněnou obavu, že v případě doměření daňové povinnosti nebudu já – jako daňový subjekt schopen v okamžiku splatnosti dosud nestanovené daňové povinnosti tuto daň uhradit, popř. že její vybrání bude spojeno se značnými obtížemi. Je tento postup finančního úřadu oprávněný? Jaké má vydání zajišťovacího příkazu pro mne důsledky?

 

Odpověď: Tento postup finančního úřadu jako správce daně se opírá o zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Zákon obsahuje ustanovení § 71 – Zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň. Podle tohoto ustanovení, je-li odůvodněná obava, že úhrada nesplatné nebo dosud nestanovené daně bude v době jejich splatnosti a vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně s uvedením důvodů, pro něž pokládá vybrání daně za ohrožené, vydat zajišťovací příkaz. V zajišťovacím příkaze uloží daňovému subjektu, aby nejdéle do tří dnů v příkaze uvedenou částku daně zajistil ve prospěch správce daně, a to způsobem v příkaze uvedeným, zejména složením jistoty na jeho účet nebo do určené depozitní úschovy.

 

Pokud daňový subjekt složí dostatečnou jistotu, jiné zajištění se neprovede a již provedené zajišťovací úkony správce daně zruší.

 

Nesloží-li daňový subjekt ve lhůtě určené v zajišťovacím příkaze dostatečnou jistotu, vznikne daňová pohledávka a k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vzniká dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků zástavní právo k věcem, popřípadě pohledávkám nebo majetkovým právům (např. zaknihované cenné papíry) daňového dlužníka. Rozhodnutí správce daně o tom, na které věci, popřípadě pohledávky daňového dlužníka se zástavní právo uplatňuje, se doručí daňovému dlužníku, který se proti němu může odvolat, a to ve lhůtě patnácti dnů od jeho doručení. Odvolání však nemá odkladný účinek. Dnem vzniku zástavního práva by v našem případě byl den doručení zajišťovacího příkazu. Rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva zašle správce daně současně podle povahy věci buď katastrálnímu úřadu (je-li předmětem zástavního práva nemovitost), nebo jinému příslušnému subjektu (např. peněžnímu ústavu, jsou-li předmětem zástavního práva peněžní prostředky na účtu u peněžního ústavu), popř. držiteli zástavy nebo poddlužníkovi (jde-li o pohledávku). Katastrální úřad vyznačí nejpozději následující pracovní den po doručení tohoto rozhodnutí na příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí, že právní vztahy jsou dotčeny změnou. Od tohoto vyznačení nelze u předmětné nemovitosti platně provádět jakékoliv změny v majetkových dispozicích. Pokud jsou předmětem zástavního práva finanční prostředky na účtu u peněžního ústavu, neumožní tento peněžní ústav daňovému dlužníkovi s těmito prostředky disponovat. Správce daně pak vyrozumí uvedené subjekty o výsledku řízení a právní moci rozhodnutí. Katastrální úřad podle výsledků řízení provede záznam o zákonném zástavním právu. Pominou-li důvody pro zajištění daňové pohledávky včetně jejího příslušenství, pro kterou bylo uplatněno, správce daně rozhodnutím tuto skutečnost osvědčí.

 

Od důsledků, které mohou být spojeny s vydáním zajišťovacího příkazu, se vrátíme k zajišťovacímu příkazu samotnému. Pokud daňový dlužník s vydáním zajišťovacího příkazu nesouhlasí a má proti němu námitky, může se proti němu ve lhůtě uvedené v zajišťovacím příkazu odvolat Odvolání však ani v tomto případě nemá odkladné účinky. To zjednodušeně znamená, že i když daňový subjekt podává odvolání, musí povinnost uloženou v zajišťovacím příkazu splnit ve lhůtě tam uvedené, neboť uplynutím této lhůty se zajišťovací příkaz stává vykonatelným, a to i přesto, že bylo podáno odvolání a zajišťovací příkaz tudíž není v právní moci. Podle zákona o správě daní a poplatků platí, že pokud odvolací orgán nerozhodne o odvolání do třiceti dnů po jeho podání, zajišťovací příkaz pozbývá platnosti.

 

Zákon o správě daní a poplatků též odpovídá na otázku, jak je určena výše dosud nestanovené ohrožené daně. Tuto výši určí správce daně prozatímně podle vlastních pomůcek. Není-li nebezpečí z prodlení, může správce daně také vyzvat daňový subjekt, aby mu v určené lhůtě sdělil potřebné údaje pro prozatímní určení daňového základu u daně.

 

Rozhodne-li se příslušný daňový subjekt podat proti zajišťovacímu příkazu odvolání, je nezbytné si pozorně přečíst jeho odůvodnění a zjistit, zda zajišťovací příkaz obsahuje všechny náležitosti požadované zákonem. Zejména je třeba se zaměřit na to, zda daň, kterou správce považuje za ohroženou, skutečně existuje, resp. zda nastaly skutečnosti, na základě kterých daňová povinnost vznikla. Dále je nezbytné, aby v souladu se zákonem o správě daní a poplatků byla obava správce daně týkající se vymahatelnosti daně odůvodněná. Správce daně tedy musí uvést relevantní důvody, které ho k tomuto kroku vedly. Takovým důvodem může být například zjištění správce daně, že daňový subjekt se systematicky zbavuje svého majetku a hrozí tedy, že v době splatnosti daně nebude mít dostatek prostředků na její zaplacení, dalším důvodem může být chování daňového subjektu v minulosti, tj. že tento neplnil své daňové povinnosti apod. S těmito důvody správce daně lze pak v odvolání více či méně úspěšně polemizovat.

 

Na závěr lze ještě uvést, že zákon o správě daní a poplatků obsahuje v ustanovení § 52 institut tzv. námitky. Námitku může daňový subjekt uplatnit proti jakémukoliv úkonu správce daně v souvislosti s řízením vymáhacím a zajišťovacím (tj. i proti vydání zajišťovacího příkazu). Námitka musí být podána písemně nebo ústně do protokolu ve lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy se dotčený daňový subjekt o úkonu dozvěděl, a to u správce daně, který úkon provedl. Správce daně je povinen posoudit námitky, rozhodnout o nich a toto rozhodnutí odůvodnit. Ani podaná námitka však nemá odkladný účinek pro samotné řízení.

 

~

Otázka: Dne 20.11.1998 jsem uzavřel s bytovým družstvem, jehož jsem členem, dohodu o převodu družstevního bytu do mého vlastnictví do 31.12.1999. Podle mých informací družstvo neplní svůj harmonogram převodu bytů a má v převodech cca roční skluz. Za této situace v lepším případě dostanu k podpisu smlouvu o převodu bytu např. v prosinci 1999 a nebudu mít dost času na jednání o odstranění případných vad smlouvy, v horším případě nedostanu do 31.12.1999 žádnou smlouvu. Jak mohu družstvo donutit, aby na mě převedlo byt v průběhu roku 1999? Mohu ze zákona vůči družstvu uplatnit nějakou sankci za porušení jeho závazku převést na mě byt do 31.12.1999? Mohu se obrátit na soudu s návrhem, aby dle § 290, odst. 2 obch. zákoníku určil obsah smlouvy, až v lednu roku 2000 (kdy budu vědět, že družstvo svoji povinnost nesplnilo)? Nedojde tak k promlčení povinnosti družstva byt převést?

 

Odpověď: Podstatnou skutečností nutnou pro zodpovězení Vašich otázek je posouzení dohody, kterou jste s družstvem uzavřel. Vy sám ve svém dotazu odkazujete na ustanovení obchodního zákoníku týkající se úpravy smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Jelikož se ve Vašem případě jedná o právní vztah mezi členem družstva a družstvem, který vyplývá z členského vztahu k družstvu, je takový odkaz správný a Vaše právní vztahy skutečně budou podřízeny režimu obchodního zákoníku v souladu s ust. § 261 odst. 3 odst. b) obchodního zákoníku. Dohoda o které se zmiňujete, je zřejmě dohodou umožněnou ust. § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů. Jakkoliv to z Vašeho označení dohody nevyplývá, půjde zřejmě o smlouvu o smlouvě budoucí. I taková smlouva je vzhledem ke shora řečenému podřízena režimu obchodního zákoníku, a to ust. § 289 a násl. K tomu, abychom mohli správně posoudit plnění takové dohody by bylo nutné přesně znát její obsah. Z Vašeho dopisu však lze dovodit, že družstvo je zavázané s Vámi dohodu o převodu družstevního bytu uzavřít ve lhůtě Vámi uvedené a Vy jste tedy oprávněn uzavření takové dohody požadovat.

Pokud se zmiňujete o první variantě, která by Vám neumožnila „odstranění případných vad“ dohody, lze uvést následující. Dle ust. § 289 odst. 1 musí být předmět plnění z budoucí smlouvy stanoven alespoň obecným způsobem. Takovým plněním bude především závazek družstva převést jednotku do Vašeho vlastnictví a případně Váš závazek k zaplacení ceny, pokud nepůjde o případ uvedený v ust. § 24 zákona o vlastnictví bytů, dle kterého by byl takový převod bezplatný. Pokud tedy družstvo navrhne uzavření takové smlouvy, která bude obsahovat toto plnění a v dalším bude samozřejmě vyhovovat ust. § 43 občanského zákoníku a zejména § 6 a násl. zákona o vlastnictví bytů, tuto svou povinnost splní a nelze požadovat jakékoliv další povinnosti nad rámec sjednaný ve smlouvě o smlouvě budoucí. Stejně tak není možné nárokovat na družstvu, aby uzavřelo Vámi navrženou smlouvu s jinými povinnostmi, než jsou Vámi navržené. Je však nutno dodat, že smluvním stranám nic nebrání v tom, aby při uzavírání budoucí smlouvy nesjednaly ještě další, ve smlouvě o smlouvě budoucí nepředpokládaná ujednání, nejsou k tomu však povinny a v takové situaci tedy budou vystupovat jako autonomní subjekty práva, na jejichž vůli závisí, zda na taková další ujednání přistoupí. Nakonec i praxe je nejčastěji taková, neboť smluvní strany při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí málokdy předvídají veškeré otázky, které má budoucí smlouva řešit. Na tuto část Vaší otázky je tedy nutno odpovědět, že teoreticky by neměla nastat situace, kdy Vám družstvo navrhne uzavřít smlouvu, která je jiná (i ve smyslu širšího okruhu práv a povinností) než bylo dohodnuto a pokud tak učiní, dojde tím k porušení povinnosti družstva takovou původně dohodnutou smlouvu uzavřít, eventuelně návrh na její uzavření učinit. To, kdo má návrh na uzavření smlouvy učinit by měla upravovat právě smlouva o smlouvě budoucí (tak nazýváme v textu této odpovědi Vámi citovanou dohodu ze dne 20.11.1998) a pokud tomu tak není, je nutné aby jste takový návrh učinil Vy tak, aby nedošlo k uplynutí lhůty, která končí dnem 31.12.1999.

Pokud tedy družstvo neučiní návrh na uzavření smlouvy ve stanovené lhůtě, nebo učiní návrh jiné smlouvy, než na jaké jste se dohodli ve smlouvě o smlouvě budoucí, ačkoliv k tomu bylo povinno, dojde tak z jeho strany k porušení smlouvy a vy se můžete domáhat u soudu, aby takový projev vůle nahradil. Sankci můžete na družstvu požadovat pouze v případě, že jste si ji ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednali, v opačném případě nikoliv. Nic Vám však nebrání požadovat i náhradu škody, pokud Vám takovým porušením nějaká vznikne.

Pokud jde o Váš požadavek donutit družstvo, aby s Vámi smlouvu uzavřelo již dříve, obáváme se, že není splnitelný. Družstvo se totiž zavázalo k určitému plnění v určité lhůtě. Nelze po něm tedy požadovat plnění ještě předtím, než je k takovému plnění povinno. Situace je stejná jako např. při plnění prostřednictvím zaplacení peněžité částky. Dokud není příslušná pohledávka splatná, nemůže se věřitel domáhat jejího zaplacení. Teprve poté, co je pohledávka splatná, lze se domáhat jejího splnění, a to i soudně.

Pokud jde o promlčení, lze s určitostí konstatovat, že v lednu roku 2000 Vaše pohledávka promlčena nebude, a to ani z důvodu, že družstvo svoji povinnost nesplnilo. U smluv o smlouvách budoucích platí promlčecí doba v délce jednoho roku, a to od doby, kdy strana oprávněná vyzvala stranu zavázanou k uzavření smlouvy (pokud není sjednána doba jiná).

Závěrem uvádíme, že daná problematika je velice diskutovaná a názory na ni se různí. Zejména v otázce, zda se skutečně uplatní právní režim dle obchodního zákoníku někteří autoři dovozují, že se použije zákoník občanský. Praktické důsledky však nejsou závažné, např. co do promlčení platí shodná lhůta jednoho roku avšak s tím, že dle § 50a odst. 2 občanského zákoníku běží od doby, ve které měla být uzavřena. Někteří autoři tvrdí, že lhůta uvedená v ust. § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů nezpůsobuje ani promlčení ani zánik práva a jedná se tedy o lhůtu pořádkovou. Názor shora uvedený je tedy potenciálním příspěvkem do diskuse; domníváme se však, že v zásadním ohledu jsou odpovědi jednoznačné.

 

~

Otázka: Při kontrole hospodaření naší akciové společnosti jsme jako členové dozorčí rady zjistili, že před pěti lety uzavřela naše společnost ve smyslu ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku smlouvu o uzavření budoucí smlouvy (dále jen „smlouva“), kde budoucí smlouvou je kupní smlouva na nemovitosti. Dle smlouvy bylo naší společností budoucímu prodávajícímu – straně zavázané poskytnuta záloha ve výši 4,000.000,- Kč. Současně se smluvní strany zavázaly uzavřít smlouvu kupní v termínu do 30.9.1995. Dle dostupných informací k uzavření smlouvy nedošlo a bylo by vhodné tuto situaci řešit, ať již koupením předmětných nemovitostí, nebo alespoň vrácením zálohy. Jaký máte na tuto situaci názor?

 

Odpověď: V daném případě existují rozporná stanoviska k otázce, zda je možno zvolit si úpravu pactum de contrahendo zákoníku obchodního, pokud předpokládaná budoucí smlouva je upravena v zákoníku občanském. Jakkoliv se přikláníme k variantě, že to možné je, v odpovědi se budeme zabývat oběma možnostmi.

Z Vašeho dotazu bohužel není zřejmé, zda došlo či nedošlo z Vaší strany k učinění návrhu na uzavření smlouvy druhé straně v uvedené lhůtě. Pokud by tomu tak nebylo, použila by se dle našeho názoru následující ustanovení zákonných předpisů: ve smyslu ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku zaniká závazek strany zavázané (tedy prodávajícího), jestliže strana oprávněná nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě. Ve smyslu ust. § 578 občanského zákoníku zaniknou práva a povinnosti uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Dle obou právních úprav tedy platí, že závazek prodávajícího uzavřít kupní smlouvu zanikl a Vy se již nemůžete domáhat s úspěchem jeho splnění, a to ani u soudu.

V případě, kdy by z Vaší strany návrh učiněn byl, platilo by následující: dle ust. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku platí, že se právo na určení obsahu smlouvy soudem promlčuje ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy došlo k takové výzvě. Jelikož k relevantní výzvě nemohlo dojít později než 30.9.1995, je jisté, že takové právo již je promlčeno (nejpozději 30.9.1996). Dle ust. § 50a odst. 2 občanského zákoníku platí, že se právo domáhat se u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, promlčuje do jednoho roku ode dne, kdy mělo k uzavření smlouvy dojít. I zde je tedy jisté, že je právo promlčeno, zde však nikoliv nejpozději k 30.9.1996, avšak právě k tomuto dni. Dle obou právních úprav tedy platí, že se již nemůžete u soudu s úspěchem domáhat toho, aby v důsledku neoprávněné nečinnosti prodávajícího jeho právní úkon (tj. uzavření smlouvy) soud nahradil svým rozhodnutím, resp. je třeba předpokládat jeho námitku promlčení.

Pokud jde o zaplacenou zálohu, uvádíme, že dle ustanovení § 451 občanského zákoníku mj. stanoví, že bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch, získaný plněním z právního důvodu, který odpadl. Dále stanoví, že ten, kdo se bezdůvodně obohatil, musí bezdůvodné obohacení vydat. Pokud jde o pojem právního důvodu, který odpadl, lze konstatovat, že jej naplňuje právě náš případ, tedy situace, kdy již zanikly práva a povinnosti k uzavření kupní smlouvy, na níž byla záloha poskytnuta. Dle našeho názoru tedy k bezdůvodného obohacení na straně prodávajícího došlo. Je však třeba se zabývat otázkou případného promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Dle ust. § 107 občanského zákoníku, které stanoví zvláštní úpravu k obecné promlčecí době, se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (tzv. subjektivní lhůta). Domníváme se, že obě tyto skutečnosti jste nutně museli znát již první den po promlčení lhůty k podání návrhu soudu, tedy 1.10.1995. Pak by tedy promlčecí lhůta k podání návrhu soudu na vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne 30.9.1997.

I tehdy, pokud by se Vám podařilo prokázat, že se o bezdůvodném obohacení a tom, kdo se obohatil, jste se dozvěděli později, platí obecný předpoklad, že se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí vždy nejpozději za tři roky od doby, kdy k němu došlo (tzv. objektivní lhůta). V našem případě by rozhodným datem bylo 30.9.1998.

Zákon dále stanovuje uvedenou objektivní lhůtu v délce deseti let, avšak to pouze pro případ tzv. úmyslného bezdůvodného obohacení. Toto by mohlo přicházet do úvahy např. tehdy, pokud by prodávající vůbec neměl nemovitosti ve svém majetku. I v takovém případě by však dle našeho názoru bylo obtížné prokazovat neuplynutí shora uvedené dvouleté lhůty subjektivní.

 

~

Otázka: Uzavřeli jsme s jednou společností nájemní smlouvu na nemovitost. Nájemce neplatil nájemné a občas se provedlo započtení s jeho pohledávkami vzniklými z důvodu rekonstrukce pronajaté nemovitosti. Nájemní smlouva byla sjednána od 1. ledna 1995 do konce roku 1997 (na dobu jednoho roku) a nová smlouva se neuzavřela. I přesto jsme s nájemcem spolupracovali, neboť v konečném důsledku to pro nás bylo výhodné a nebylo možné obstarat výhodnější využití nemovitosti. Dále smlouva stanovila jako povinnost nájemce hradit opravy do výše 40.000,- Kč, a naši povinnost hradit opravy s cenou vyšší než 40.000,- Kč po našem předchozím souhlasu s jejich provedením. Nájemce neplnil řádně a včas svou povinnost k úhradě nájemného a z toho důvodu jsme od smlouvy odstoupili v souladu s ust. § 479 odst. 3 občanského zákoníku. Nato nájemce provedl započtení naší pohledávky na zaplacení nájemného s pohledávkou za námi na zaplacení provedených oprav a koupě vybavení do předmětu nájmu. Z toho důvodu JI tvrdí, že nájemné bylo zaplaceno a vyklizení pronajaté nemovitosti se brání tím, že podal žalobu na určení neplatnosti odstoupení a návrh na vydání předběžného opatření majícího umožnit mu do doby rozhodnutí nerušené užívání nemovitosti.

 

Odpověď: Úvodem uvádíme, že je třeba mít na paměti ten fakt, že již uplynula doba, na kterou byl nájem sjednán. Jelikož však zřejmě nebyl podán do 30 dnů po skončení nájmu návrh na vyklizení nemovitosti u soudu, platí dle ust. § 676 odst. 2 občanského zákoníku, že se nájem prodlužuje (ve Vašem případě) o další rok. Jelikož z Vašeho dopisu nevyplývá ani to, že by jste návrh na vyklizení nemovitosti podali do 30. ledna 1998 platí, že nájem je sjednán do 31.12.1999.

Pokud jde o započtení, jsou nasnadě následující varianty:

K započtení s předpokládanými účinky skutečně došlo, a pokud se tak stalo před Vaším odstoupením, je takové odstoupení VS od smlouvy skutečně neplatné a nezbývá než čekat na uplynutí doby nájmu, eventuelně na dřívější skončení např. opět odstoupením.

Dále je třeba především hodnotit, zda nájemce skutečně měl pohledávky způsobilé k započtení. Uvádíte, že pohledávky, které nájemce započítával jako svoje pohledávky, odůvodňoval nákupem movitých věcí, prováděním opravy s náklady vyššími než 40.000,- Kč, přičemž jste k nim nedali souhlas a náklady na opravy nižší než 40.000,- Kč, které měl však provádět nájemce sám na svůj vlastní účet. Z uvedeného vyplývá, že nájemce neměl pohledávku způsobilou k započtení a proto nemohl započtením způsobit zánik Vaší pohledávky na zaplacení nájemného.

Jako nejzásadnější se však jeví skutečnost, že dle Vašeho vyjádření došlo k zápočtu ze strany nájemce poté, co jste mu doručili odstoupení od smlouvy. K tomu uvádíme, že dle zákonné konstrukce je dáno oprávnění od smlouvy odstoupit v případě, kdy nájemce nezaplatí dlužné nájemné, o které byl upomenut do splatnosti dalšího nájemného. Pokud tedy byla splněna tato podmínka, lze uzavřít, že i kdyby nájemce uhradil nájemné později (tedy i kdyby jeho započtení pohledávky bylo platné), nic by tato skutečnost neměnila na tom, že jste od nájemní smlouvy platně odstoupili.

Stranou pak zůstává problém další, a to problém vzájemných pohledávek. Ty, o kterých jste se ve svém dopise zmiňovali, totiž odstoupením nezanikají a jejich řešení bude zejména odviset jednak od jejich oprávněnosti (zejména na straně nájemce, tak jak je uvedeno shora) a z toho vyplývajících účinků zápočtu a dále pak samozřejmě z Vaší dohody.

Doporučujeme tedy podat návrh na vyklizení nemovitosti, pokud se nájemce opuštění nemovitosti brání a podání návrhu na zaplacení příslušných částek, pokud se domníváte, že by je nájemce zaplatit měl.

 

~

Otázka: Při kontrole hospodaření naší akciové společnosti jsme jako členové dozorčí rady zjistili, že před pěti lety uzavřela naše společnost ve smyslu ust. § 289 a násl. obchodního zákoníku smlouvu o uzavření budoucí smlouvy (dále jen “smlouva”), kde budoucí smlouvou je kupní smlouva na nemovitosti. Dle smlouvy bylo naší společností budoucímu prodávajícímu – straně zavázané poskytnuta záloha ve výši 4,000.000,- Kč. Současně se smluvní strany zavázaly uzavřít smlouvu kupní v termínu do 30.9.1995. Dle dostupných informací k uzavření smlouvy nedošlo a bylo by vhodné tuto situaci řešit, ať již koupením předmětných nemovitostí, nebo alespoň vrácením zálohy. Jaký máte na tuto situaci názor?

 

Odpověď: V daném případě existují rozporná stanoviska k otázce, zda je možno zvolit si úpravu pactum de contrahendo zákoníku obchodního, pokud předpokládaná budoucí smlouva je upravena v zákoníku občanském. Jakkoliv se přikláníme k variantě, že to možné je, v odpovědi se budeme zabývat oběma možnostmi.

Z Vašeho dotazu bohužel není zřejmé, zda došlo či nedošlo z Vaší strany k učinění návrhu na uzavření smlouvy druhé straně v uvedené lhůtě. Pokud by tomu tak nebylo, použila by se dle našeho názoru následující ustanovení zákonných předpisů: ve smyslu ust. § 292 odst. 3 obchodního zákoníku zaniká závazek strany zavázané (tedy prodávajícího), jestliže strana oprávněná nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě. Ve smyslu ust. § 578 občanského zákoníku zaniknou práva a povinnosti uplynutím doby, na kterou byly omezeny. Dle obou právních úprav tedy platí, že závazek prodávajícího uzavřít kupní smlouvu zanikl a Vy se již nemůžete domáhat s úspěchem jeho splnění, a to ani u soudu.

V případě, kdy by z Vaší strany návrh učiněn byl, platilo by následující: dle ust. § 292 odst. 2 obchodního zákoníku platí, že se právo na určení obsahu smlouvy soudem promlčuje ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy došlo k takové výzvě. Jelikož k relevantní výzvě nemohlo dojít později než 30.9.1995, je jisté, že takové právo již je promlčeno (nejpozději 30.9.1996). Dle ust. § 50a odst. 2 občanského zákoníku platí, že se právo domáhat se u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, promlčuje do jednoho roku ode dne, kdy mělo k uzavření smlouvy dojít. I zde je tedy jisté, že je právo promlčeno, zde však nikoliv nejpozději k 30.9.1996, avšak právě k tomuto dni. Dle obou právních úprav tedy platí, že se již nemůžete u soudu s úspěchem domáhat toho, aby v důsledku neoprávněné nečinnosti prodávajícího jeho právní úkon (tj. uzavření smlouvy) soud nahradil svým rozhodnutím, resp. je třeba předpokládat jeho námitku promlčení.

Pokud jde o zaplacenou zálohu, uvádíme, že dle ustanovení § 451 občanského zákoníku mj. stanoví, že bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch, získaný plněním z právního důvodu, který odpadl. Dále stanoví, že ten, kdo se bezdůvodně obohatil, musí bezdůvodné obohacení vydat. Pokud jde o pojem právního důvodu, který odpadl, lze konstatovat, že jej naplňuje právě náš případ, tedy situace, kdy již zanikly práva a povinnosti k uzavření kupní smlouvy, na níž byla záloha poskytnuta. Dle našeho názoru tedy k bezdůvodného obohacení na straně prodávajícího došlo. Je však třeba se zabývat otázkou případného promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Dle ust. § 107 občanského zákoníku, které stanoví zvláštní úpravu k obecné promlčecí době, se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (tzv. subjektivní lhůta). Domníváme se, že obě tyto skutečnosti jste nutně museli znát již první den po promlčení lhůty k podání návrhu soudu, tedy 1.10.1995. Pak by tedy promlčecí lhůta k podání návrhu soudu na vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne 30.9.1997.

I tehdy, pokud by se Vám podařilo prokázat, že se o bezdůvodném obohacení a tom, kdo se obohatil, jste se dozvěděli později, platí obecný předpoklad, že se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí vždy nejpozději za tři roky od doby, kdy k němu došlo (tzv. objektivní lhůta). V našem případě by rozhodným datem bylo 30.9.1998.

Zákon dále stanovuje uvedenou objektivní lhůtu v délce deseti let, avšak to pouze pro případ tzv. úmyslného bezdůvodného obohacení. Toto by mohlo přicházet do úvahy např. tehdy, pokud by prodávající vůbec neměl nemovitosti ve svém majetku. I v takovém případě by však dle našeho názoru bylo obtížné prokazovat neuplynutí shora uvedené dvouleté lhůty subjektivní.

 

~

Otázka: Uzavřeli jsme s jednou společností nájemní smlouvu na nemovitost. Nájemce neplatil nájemné a občas se provedlo započtení s jeho pohledávkami vzniklými z důvodu rekonstrukce pronajaté nemovitosti. Nájemní smlouva byla sjednána od 1. ledna 1995 do konce roku 1997 (na dobu jednoho roku) a nová smlouva se neuzavřela. I přesto jsme s nájemcem spolupracovali, neboť v konečném důsledku to pro nás bylo výhodné a nebylo možné obstarat výhodnější využití nemovitosti. Dále smlouva stanovila jako povinnost nájemce hradit opravy do výše 40.000,- Kč, a naši povinnost hradit opravy s cenou vyšší než 40.000,- Kč po našem předchozím souhlasu s jejich provedením. Nájemce neplnil řádně a včas svou povinnost k úhradě nájemného a z toho důvodu jsme od smlouvy odstoupili v souladu s ust. § 479 odst. 3 občanského zákoníku. Nato nájemce provedl započtení naší pohledávky na zaplacení nájemného s pohledávkou za námi na zaplacení provedených oprav a koupě vybavení do předmětu nájmu. Z toho důvodu JI tvrdí, že nájemné bylo zaplaceno a vyklizení pronajaté nemovitosti se brání tím, že podal žalobu na určení neplatnosti odstoupení a návrh na vydání předběžného opatření majícího umožnit mu do doby rozhodnutí nerušené užívání nemovitosti.

 

Odpověď: Úvodem uvádíme, že je třeba mít na paměti ten fakt, že již uplynula doba, na kterou byl nájem sjednán. Jelikož však zřejmě nebyl podán do 30 dnů po skončení nájmu návrh na vyklizení nemovitosti u soudu, platí dle ust. § 676 odst. 2 občanského zákoníku, že se nájem prodlužuje (ve Vašem případě) o další rok. Jelikož z Vašeho dopisu nevyplývá ani to, že by jste návrh na vyklizení nemovitosti podali do 30. ledna 1998 platí, že nájem je sjednán do 31.12.1999.

Pokud jde o započtení, jsou nasnadě následující varianty:

K započtení s předpokládanými účinky skutečně došlo, a pokud se tak stalo před Vaším odstoupením, je takové odstoupení VS od smlouvy skutečně neplatné a nezbývá než čekat na uplynutí doby nájmu, eventuelně na dřívější skončení např. opět odstoupením.

Dále je třeba především hodnotit, zda nájemce skutečně měl pohledávky způsobilé k započtení. Uvádíte, že pohledávky, které nájemce započítával jako svoje pohledávky, odůvodňoval nákupem movitých věcí, prováděním opravy s náklady vyššími než 40.000,- Kč, přičemž jste k nim nedali souhlas a náklady na opravy nižší než 40.000,- Kč, které měl však provádět nájemce sám na svůj vlastní účet. Z uvedeného vyplývá, že nájemce neměl pohledávku způsobilou k započtení a proto nemohl započtením způsobit zánik Vaší pohledávky na zaplacení nájemného.

Jako nejzásadnější se však jeví skutečnost, že dle Vašeho vyjádření došlo k zápočtu ze strany nájemce poté, co jste mu doručili odstoupení od smlouvy. K tomu uvádíme, že dle zákonné konstrukce je dáno oprávnění od smlouvy odstoupit v případě, kdy nájemce nezaplatí dlužné nájemné, o které byl upomenut do splatnosti dalšího nájemného. Pokud tedy byla splněna tato podmínka, lze uzavřít, že i kdyby nájemce uhradil nájemné později (tedy i kdyby jeho započtení pohledávky bylo platné), nic by tato skutečnost neměnila na tom, že jste od nájemní smlouvy platně odstoupili.

Stranou pak zůstává problém další, a to problém vzájemných pohledávek. Ty, o kterých jste se ve svém dopise zmiňovali, totiž odstoupením nezanikají a jejich řešení bude zejména odviset jednak od jejich oprávněnosti (zejména na straně nájemce, tak jak je uvedeno shora) a z toho vyplývajících účinků zápočtu a dále pak samozřejmě z Vaší dohody.

Doporučujeme tedy podat návrh na vyklizení nemovitosti, pokud se nájemce opuštění nemovitosti brání a podání návrhu na zaplacení příslušných částek, pokud se domníváte, že by je nájemce zaplatit měl.

 

~

Otázka: Při své podnikatelské činnosti se často setkáváme s následujícím problémem: pokud někomu prodáváme zboží, požadujeme zaplacení celé částky předem (jde o velmi drahé a nezastupitelné zboží, které se vytváří zákazníkovi “přímo na míru”). Již několik obchodů však nebylo uskutečněno proto, že zákazník odmítl takovou platbu uskutečnit a my si nemůžeme dovolit ponechat našim dodavatelům nezaplacené faktury, neboť by to mohlo vést až k zhroucení našeho obchodování. Zkoušeli jsme různé instrumenty, které by vedly k odstranění tohoto problému, avšak pokaždé jsme narazili na problémy, především pokud jde o zdlouhavost, kterou sebou různé způsoby řešení přinášejí. Můžete nám alespoň ve stručnosti nastínit, jaké jsou hlavní možnosti a jejich specifika?

 

Odpověď: Jde samozřejmě o velice širokou otázku a proto budeme odpovídat spíše v obecnější rovině. Jako nejpřijatelnější řešení se nabízí takové, kdy by do Vašeho vztahu se zákazníkem vstoupila třetí osoba, která by byla oprávněna k dispozici s částkou odpovídající kupní ceně. Prakticky by vše probíhalo tak, že by zákazník složil předmětnou částku k takové osobě do úschovy a ta by pak byla povinna vydat ji Vám, pokud by např. zákazník potvrdil převzetí zboží a Vy jste takové potvrzení třetí osobě předložil. Pokud by zákazník převzetí zboží nepotvrdil (v důsledku toho, že by je nedostal), třetí osoba by po určité době (tedy po určitém prodlení z Vaší strany) obdržela složenou částku zpět.

Pokud jde o takové osoby, jsou jimi nejčastěji notáři, kteří požívají v těchto otázkách u laické veřejnosti značné důvěry. Nic však nebrání tomu, aby jste se se zákazníkem dohodli na jakékoliv osobě, které oba důvěřujete. Shora nastíněný princip v podstatě splňuje i často užívaná smlouva o otevření akreditivu ve smyslu § 682 a násl. z.č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Ve Vašem případě by mohl přicházet do úvahy i dokumentární akreditiv popsaný v ust. § 689 obchodního zákoníku. Výhodou takového způsobu je zpravidla možnost dohody s bankou ohledně úročení prostředků, které zákazník složí na zvláštní účet a které pak banka při splnění určité podmínky vyplácí Vám. Při zvažování takových možností hraje v neposlední řadě roli výše odměny takové třetí osoby, která je však snadno zjistitelná dotazem u určité banky, a v případě notářské úschovy se stanovuje ve smyslu vyhlášky č. 612/1992 Sb., o odměnách notářů a správců dědictví položky E2 procenty z uschované částky, nejvýše však v částce 20.000,- Kč.

 

~

Otázka: Zaměstnavatel, u kterého jsem byl zaměstnán v pracovním poměru, mi dal výpověď pro nadbytečnost. Ovšem následně přijal na mé místo dalšího pracovníka. Domnívám se tedy, že výpověď mi byla dána neoprávněně. Je možné se nějakým způsobem proti postupu zaměstnavatele bránit?

 

Odpověď: Odpověď na vaši otázku je třeba hledat v základní normě upravující oblast pracovněprávních vztahů, tedy v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Z vašeho dotazu lze usuzovat, že zaměstnavatel vám dal výpověď z důvodu uvedeného v § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, podle něhož lze dát zaměstnanci výpověď, stane-li se nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Použití tohoto výpovědního důvodu předpokládá existenci organizační změny, nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností zaměstnance. Otázkou je, co se rozumí nadbytečností zaměstnance. O nadbytečnosti zaměstnance můžeme mluvit tehdy, pokud zaměstnavatel nemůže dále zaměstnance zaměstnávat pracemi, které byly dohodnuty v pracovní smlouvě, nebo pokud jej nemůže zaměstnávat v pracovní smlouvě dohodnutém místě. Nadbytečnost nemusí být pouze početní, ale také profesní. Může dojít k tomu, že zaměstnavatel nepotřebuje práce vykonávané zaměstnancem vůbec, nebo v původním rozsahu. Aby mohl být shora uvedený výpovědní důvod použit, je nezbytné, aby v době, kdy je výpověď zaměstnanci dávána, k organizační změně již došlo, nebo o ní bylo alespoň stanoveným způsobem rozhodnuto. Dále musí být splněna podmínka, že z této změny vyplývá nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat. O výběru zaměstnance, který je nadbytečný, rozhoduje sám zaměstnavatel a není potřeba přezkoumání ani přivolení soudu. I když přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, tak, jak se to stalo ve vašem případě, je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu, je třeba upozornit, že podmínkou jeho použití není vždy absolutní snížení počtu zaměstnanců. Zaměstnavatel může tento výpovědní důvod použít též tehdy, jestliže mu nevyhovuje profesní a kvalifikační skladba zaměstnanců.

Jestliže však budeme vycházet z předpokladu, že ve vašem případě byla výpověď dána neoprávněně, je samozřejmě možné se proti takovému postupu zaměstnavatele bránit. Tato obrana má oporu také v zákoníku práce. Zákoník práce upravuje v § 61 – 64 nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, a to jak výpovědí, tak i okamžitým zrušením pracovního poměru, zrušením ve zkušební době nebo dohodou. Nejdříve je však třeba vždy vyřešit otázku, kdy jsou právní úkony vedoucí k rozvázání pracovního poměru neplatné. Odpověď najdeme v § 242 zákoníku práce, kde jsou stanoveny důvody neplatnosti právních úkonů. Pokud tedy dospějeme k závěru, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný, můžeme se zabývat samotnými nároky vyplývajícími z neplatného rozvázání pracovního poměru, které se liší podle toho, zda neplatně rozvázal pracovní poměr zaměstnavatel nebo zaměstnanec a zda druhá strana, vůči níž neplatný právní úkon směřoval, trvá na pokračování pracovního poměru nebo nikoliv.

Pro náš případ jsou podstatné pouze nároky zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr. Tyto jsou upraveny v § 61 zákoníku práce. Je zde stanoveno, že dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy, a to ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Jak vyplývá ze zákonné úpravy, je nezbytné, aby zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání. Oznámení nemusí být písemné, písemná forma je však vhodnější z důvodu případného dokazování v soudním sporu. Pokud zaměstnanec během výpovědní doby neoznámil zaměstnavateli, který mu dal výpověď, že trvá na dalším zaměstnávání, ale podal žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru a o náhradu mzdy, je tímto oznámení vůči zaměstnavateli nahrazeno, ale je potřeba vědět, aby nedošlo k marnému uplynutí lhůty, že v tomto případě je rozhodné, kdy byla doručena kopie žaloby zaměstnavateli, a nikoliv, kdy byla žaloba podána soudu.

Ustanovení § 61 zákoníku práce dále stanoví, že přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy vůbec nepřiznat. Při rozhodování o této otázce soud přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. V případě, že zaměstnanec byl v mezidobí zaměstnán jinde, vezme soud v úvahu i okolnosti, za nichž dosáhl svého výdělku (např. zda práce odpovídala jeho kvalifikaci, zda pracoval přesčas, popř. s mimořádným vypětím).

Zákoník práce pamatuje i na případ, kdy zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Potom platí, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou. Jestliže byla dána neplatná výpověď, skončí pracovní poměr uplynutím výpovědní doby. Jestliže byl pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, skončí dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit. V těchto případech má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.

Je třeba zdůraznit, že § 64 zákoníku práce stanoví dvouměsíční lhůtu pro uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu. Tato lhůta začíná běžet ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit neplatným rozvázáním. Lhůta má prekluzivní charakter, což znamená, že pokud během této dvouměsíční lhůty nebylo právo uplatněno, zaniká. Ostatní nároky (např. na náhradu mzdy), které vyplývají z neplatného rozvázání pracovního poměru, mohou být uplatněny v obecných promlčecích lhůtách upravených v ustanovení § 263 zákoníku práce.

Žalobní návrh je třeba uplatnit u místně příslušného okresního soudu, který v pracovněprávních věcech rozhoduje v tříčlenném senátu.

Pro úplnost lze dodat, že kromě nároků na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a na náhradu mzdy může zaměstnanec uplatnit proti zaměstnavateli také nárok na náhradu škody podle obecných ustanovení, jestliže mu v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru vznikla škoda.

Všechny popsané nároky by měly zajišťovat dostatečnou právní ochranu zaměstnance proti protiprávnímu jednání zaměstnavatele, který s ním neplatně zrušil pracovní poměr a kterému dal zaměstnanec najevo, že trvá na dalším zaměstnávání v souladu s pracovní smlouvou.

 

~

Otázka: Jsme s manželkou vlastníci stavby – rodinného domku, který jednou boční stěnou tvoří hranici se sousedním pozemkem. Vlastnice sousedního pozemku si v současné době začala, a to až u uvedené stěny (hranice pozemku), zřizovat záhonky a podrývá tímto až základy naší stavby. Tímto jednáním nám může vznikat škoda na našem majetku, zejména moknutím zdiva při zalévání apod. Rovněž si v těsné blízkosti naší stavby (boční stěna je dlouhá 17 m) zřídila dřevěnou kůlnu, v níž má umístěné suché WC, přičemž střecha této kůlny je sklopena směrem k naší stavbě, takže při deštích nám stékající dešťová voda podmáčí zdivo naší stavby, následkem čehož dochází k poškozování zdiva a zejména venkovní omítky. Lze se proti tomuto stavu účinně bránit a dle jakých právních předpisů?

 

Odpověď: Základní normou upravující shora naznačenou problematiku “sousedských práv” je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Občanský zákoník totiž upravuje samotné vlastnické právo a následně pak tedy i vztahy s tímto právem související. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastnické právo je nejvyšší právní mocí nad věcí. Dle ustanovení § 123 občanského zákoníku je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Dále je nutné si uvědomit, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana. Jedná se o jeden ze základních principů našeho občanského práva.

Na druhé straně, aby každý vlastník věci mohl vykonávat svá práva, musí trpět určitá omezení ve prospěch výkonu stejných práv vlastníka – souseda. Tuto povinnost má vlastník každé věci, ať jde o věc nemovitou nebo movitou. V praxi se však toto omezení bude nejčastěji týkat právě vlastníka nemovité věci, např. pozemku nebo stavby. Povinnost se vztahuje též na spoluvlastníka věci, dokonce i na nájemce věci. Úprava “sousedských práv” je tedy jedním ze zákonem upravených omezení vlastnického práva, je však plně v zájmu všech vlastníků.

Ze zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 127 občanského zákoníku vyplývá, že vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Soused může být dotčen jen protiprávními zásahy do svého práva. O jaké zásahy se jedná konkrétně, uvádí zákon pouze demonstrativním výčtem. Vlastník nesmí zejména ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.

Pokud jde o výklad pojmu “nad míru přiměřenou poměrům” měla by v něm být mimo jiné zohledněna i intenzita zásahů, jejich frekvence apod., to vše i po zhodnocení místních poměrů.

Otázkou je, jak se proti shora naznačeným zásahům bránit. Možností je několik. V každém případě by se měli vlastníci sousedních pozemků nejdříve pokusit o vyřešení celé záležitosti smírně, tedy vzájemnou dohodou, už s ohledem na skutečnost, že sousedské vztahy jsou zpravidla dlouhodobějšího charakteru. Pokud je toto řešení neúčinné, může se dotčený soused dovolat právní ochrany v souladu s ustanovením § 5 občanského zákoníku. Podle něj může příslušný orgán státní správy (obecní, obvodní úřad) předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Pokud selže i toto řešení, může se dotčený soused obrátit též na soud. Ochrana poskytnutá soudem spočívá v tom, že soud uzná žalovaného povinným zdržet se ve výroku rozsudku přesně vymezeného rušení. Výrok rozsudku však nemůže směřovat k povinnosti žalovaného něco konat. Je totiž věcí žalovaného, jaká opatření vykoná k tomu, aby splnil povinnost uloženou mu soudem, tj. zdržet se určitého rušení.

Žaloba musí být zcela konkrétní, aby i výrok soudního rozsudku mohl být formulován naprosto určitě a srozumitelně. Rozsudkem, který zní na povinnost něčeho se zdržet, se dotčený vlastník může bránit i proti každému dalšímu neoprávněnému rušení téhož druhu a domáhat se na jeho základě výkonu rozhodnutí, a to podle ustanovení § 351 občanského soudního řádu, podle kterého se vykonávají tituly, jež ukládají povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět anebo povinnost něčeho se zdržet, což by byl náš případ. Nařízení exekuce spočívá v tom, že soud uloží povinnému za každé porušení povinnosti pokutu, která připadá státu. Výše jednotlivých pokut není stanovena, celkový úhrn pokut však nesmí přesahovat částku 100.000,- Kč.

Pro úplnost lze dodat, že není vyloučena ani možnost obrany proti rušení svépomocí, kterou upravuje ustanovení § 6 občanského zákoníku. V tomto případě je však nezbytné dodržet striktně podmínky svépomoci stanovené zákonem (upravené ve zmiňovaném ustanovení § 6 občanského zákoníku), tj. přiměřeným způsobem zásah odvracet jen v případě, že hrozí bezprostředně.

 

~

Otázka: Podal jsem návrh na úpravu styku s mým nezletilým synem. Dozvěděl jsem se, že má bývalá žena se zná se soudkyní, která ve věci rozhoduje. S příslušnou soudkyní se stýká, i když pravděpodobně ne příliš často. Domnívám se, že touto skutečností jsem ve sporu znevýhodněn a mohu být poškozen, neboť se obávám, že soudkyně nebude rozhodovat objektivně. Mohu nějak zabránit tomu, aby ve věci rozhodovala příslušná soudkyně?

 

Odpověď: Občanský soudní řád, t.j. civilní proces, se řídí zásadou rovnosti účastníků. Tato zásada zjednodušeně řečeno znamená, že všichni účastníci řízení mají v řízení stejné postavení a stejná práva a povinnosti. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona o soudech a soudcích vymezuje povinnost soudce rozhodovat nestranně a spravedlivě. Předpokladem skutečného uplatnění a naplnění zásady rovnosti účastníků v řízení je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a jejich zástupcům a který není nijak zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon uvádí v ustanovení § 14 o.s.ř. celkem dva důvody vyloučení soudce z projednávání věci. Za prvé je to soudcův poměr k věci a za druhé soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům.

V daném případě máte podezření, že zde existuje soudcův poměr k účastníkovi. Soudcův poměr k účastníkům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský nebo zjevně nepřátelský. Existuje-li soudcův poměr k věci a z tohoto důvodu lze mít pochybnost o nepodjatosti soudce, je takový soudce z projednávání a rozhodování věci vyloučen. Zdůrazňuji, že k závěru o tom, že je soudce vyloučen, není potřebné, aby bylo prokázáno, že je podjatý. K vyloučení soudce postačuje, je-li zde se zřetelem na jeho poměr k účastníkům pochybnost o jeho nepodjatosti. Vyloučení soudce nastává ze zákona, nikoliv až výrokem nadřízeného soudu. Proto také má soudce dle § 15 o.s.ř. oznamovací povinnost o svém vyloučení, kdy je povinen své vyloučení oznámit neprodleně předsedovi soudu. V řízení může zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

Pokud se účastník domnívá, že zde jsou skutečnosti, pro které je soudce vyloučen, má právo se o osobě soudce vyjádřit a namítnout podjatost soudce. Účastník však musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétně skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování věci vyloučen. Ve Vašem případě je nutné, abyste, pokud máte skutečnou obavu, že soudce nebude rozhodovat objektivně, podal námitku podjatosti a uvedl, z jakého důvodu se domníváte, že je soudce podjatý. O tom, zda je soudce vyloučen nebo není, rozhoduje vždy nadřízený soud, a to v senátě složeného ze tří soudců. O vyloučení se rozhoduje na základě skutečností uvedených v návrhu účastníka a na základě vyjádření soudce. V rámci posouzení oprávněnosti tvrzeného důvodu vyloučení je soud oprávněn provádět potřebná šetření. V případě, že nadřízený soud rozhodne o tom, že soudce je skutečně vyloučený, určí předseda soudu nového soudce, který bude věc projednávat a rozhodovat. Při tomto určení vychází z tzv. rozvrhu práce. Pouze pro úplnost uvádím, že obsahově shodnou námitku podjatosti můžete uplatnit pouze jednou, neboť bylo-li o této námitce již dříve pravomocně rozhodnuto příslušným soudem, je výrok daného usnesení závazný. V tomto smyslu a rozsahu zakládá pravomocné usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Zajímalo by mne, zda se mohu za účelem úspěšné realizace své pohledávky za dlužníkem domáhat vydání usnesení o nařízení předběžného opatření, kterým by byl dlužníkovi stanoven zákaz zcizení nebo zatížení jeho obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným?

Institut předběžného opatření nesleduje pouhou úpravu faktických poměrů účastníků, ale vždy úpravu právních poměrů, i když jen předběžnou, přičemž úprava musí být naléhavá. Ve stadiu rozhodování o předběžném opatření nemůže soud předjímat rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto důvodu v tomto stadiu soud neposuzuje, zda je uplatněný nárok prokázán a zda je návrh podán důvodně, postačuje jen to, že navrhovatel tvrzení v návrhu osvědčil připojenými listinami.

Aby mohl soud nařídit předběžné opatření, musí být splněny dva předpoklady. V prvé řadě je třeba zkoumat, zda nárok ve věci samé je osvědčen a dále je třeba osvědčit, že nařízení předběžného opatření je třeba. Předběžného opatření je dle § 74 o.s.ř. třeba, pokud je nutné, aby byly poměry účastníků zatímně upraveny, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. V daném případě, by předběžné opatření sloužilo k zajištění případného výkonu rozhodnutí ve věci, kterým byste se jako věřitel domáhal uspokojení své pohledávky.

Předpokladem pro nařízení tohoto předběžného opatření je, že jsou dány nebo alespoň osvědčeny skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen (např. v důsledku chování dlužníka), a že jsou zde okolnosti, které oprávněnému dočasně neumožňují podat návrh na nařízení exekuce (např. proto, že dosud neuplynula lhůta k plnění). Dále je nutné, aby bylo možné rozsah předběžného opatření postihnout exekucí. Podle platné právní úpravy však nelze obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným postihnout exekucí. Úprava obsažená v § 320 o.s.ř. výslovně předpokládá technickou postižitelnost jiného majetkového práva některým ze způsobů exekuce na peněžitou pohledávku, zpravidla několika způsoby exekuce. Obchodní podíl je převoditelným právem, nikoli však jednotným majetkovým právem, nýbrž ve smyslu současné právní úpravy, souborem práv a povinností, z nichž pouze některá jsou právy majetkovými, která by mohla být postižena exekucí. Nicméně zahrnuje i práva nemajetková a ta předmětem exekuce být nemohou. Těmi jsou například právo účastnit se řízení a správy obchodní společnosti. Výkon těchto práv je ryze osobní povahy a je i realizací ústavně zaručeného základního práva na podnikání a jinou hospodářskou činnost (ústavní zákon č. 23/1991 Sb.). Z uvedených důvodů je proto obchodní podíl jako celek nepostižitelný exekucí a vzhledem k tomu tudíž nelze shledat účelnost předběžného opatření směřujícího k uložení povinnosti zcizit nebo zatížit takový obchodní podíl, jako opatření eliminující důsledky nesplnění rozhodnutí ve věci a zajišťující případný výkon takového rozhodnutí.

 

~

Otázka: Je možné, aby si můj patnáctiletý syn sám koupil nemovitost za své peníze získané v dědictví?

 

Nezletilé fyzické osoby mohou v závislosti na svém dospívání činit takové právní úkony, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. To znamená, že nezletilé fyzické osoby mají způsobilost k právním úkonům již ze zákona omezenou. Učiní-li právní úkon nezletilá fyzická osoba, ač k němu není podle zákona způsobilá, je její právní úkon neplatný. Má-li být proto takový právní úkon platný, musí jej za fyzickou nezletilou osobu učinit její zákonný zástupce. Zákonným zástupcem nezletilé fyzické osoby jsou rodiče s plnou způsobilostí k právním úkonům, pokud výkon jejich rodičovské zodpovědnosti nebyl pozastaven nebo nebyl některý z rodičů rodičovské zodpovědnosti zbaven, eventuelně v určitých případech poručník. Rodiče jsou povinni spravovat jmění dítěte s péčí řádného hospodáře. Správou majetku lze rozumět zejména hospodaření s finančními prostředky nezletilého apod.

Zákon dále stanoví, že pokud nejde při správě majetku zastoupeného o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem zastoupeného třeba schválení soudu. Z této úpravy vyplývá, že běžné majetkové záležitosti vyřizuje zákonný zástupce za zastoupeného sám. Naproti tomu nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují schválení soudu. Soud neběžnou majetkovou záležitost, resp. právní úkon, který se jí týká, schválí jen tehdy, jestliže je to v zájmu zastupovaného. Pokud soud tuto majetkovou záležitost neschválí, je právní úkon zákonného zástupce neplatný. Jde-li o běžnou či neběžnou záležitost majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba vždy posoudit na základě jednotlivých okolností a povahy každého konkrétního případu. Za neběžnou majetkovou záležitost, která vždy vyžaduje schválení soudu je však třeba považovat nabytí či převod nemovité věci.

Soud schvaluje právní úkony, které již byly učiněny a které jsou mu předloženy ke schválení. Z uvedeného vyplývá, že soud nedává souhlas k úkonu předem, ale schvaluje jej na základě návrhu zákonných zástupců předloženého příslušnému soudu.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že kupní smlouvu, jejímž předmětem je nemovitost, nemůže uzavřít Váš nezletilý syn sám, protože k takovému úkonu není způsobilý. Pokud by smlouvu syn uzavřel, byla by smlouva od počátku neplatná. Kupní smlouvu musíte uzavřít za Vašeho syna Vy jako její zákonný zástupce. Vzhledem k tomu, že se však nejedná o běžnou záležitost při správě majetku nezletilce, musí kupní smlouvu schválit následně soud. Příslušným soudem je okresní soud, v jehož obvodu má Váš syn bydliště. Tomuto soudu po uzavření kupní smlouvy musíte k platnosti smlouvy předložit návrh na její schválení. Jak jsem již uvedl shora, soud smlouvu schválí, bude-li v zájmu nezletilého syna.

 

~

Otázka: Není v rozporu s platnými právními předpisy, pokud v průběhu výběrového řízení resp. veřejné soutěže o vyhledání stavební firmy na výstavbu veřejně prospěšných staveb na pozemcích města byla v souvislosti s cenovou nabídkou zvýhodněna česká obchodní společnost ? Jsou podmínky soutěže odlišné, účastní-li se soutěže zahraniční společnost ?

 

Odpověď: Nejprve je nutno zdůraznit, že dle ust. § 11 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, obecně platí, že žádný z uchazečů nesmí být v obchodní veřejné soutěži zvýhodněn proti ostatním účastníkům soutěže. V následujících odstavcích jsou potom uvedeny určité výjimky. Zejména jde o případ obchodní veřejné soutěže se zahraniční účastí kdy může zadavatel v podmínkách soutěže stanovit zvýhodnění nabídkových cen tuzemských osob, nejvýše ovšem do 10 % od nejnižší nabídkové ceny zahraniční osoby.

Zároveň v této souvislosti můžeme odpovědět na druhou část dotazu. Dle ust. § 65 uvedeného zákona se jedná o obchodní veřejnou soutěž se zahraniční účastí jestliže zadavatel neomezí obchodní veřejnou soutěž pouze na tuzemské osoby. Předkládá-li nabídku společně tuzemská a zahraniční osoba, považuje se jejich nabídka za nabídku zahraniční osoby. Při konání obchodní veřejné soutěže se zahraniční účastí může zadavatel v podmínkách soutěže stanovit vedle českého jazyka další jazyk, kterým mohou být zpracovány nabídky a v němž budou uchazečem uplatňovány upřesňující informace od zadavatele k prokazování dalších kvalifikačních předpokladů. Kvalifikaci prokazují zahraniční osoby doklady podle právního řádu platného v zemi jejich sídla, popřípadě bydliště.

Další výjimkou pokud jde o zvýhodňování je případ, kdy se účastní obchodní veřejné soutěže tuzemská osoba zaměstnávající nad 60 % občanů se změněnou pracovní schopností. Při hodnocení nabídky takové osoby musí být jí předložená nabídková cena hodnocena jako nejnižší, jestliže nepřekročí nejnižší nabídkovou cenu tuzemské osoby o více než 20 %. Uchazeč zaměstnávající více než 60 % občanů se změněnou pracovní schopností musí tuto skutečnost doložit ve své nabídce potvrzením místně příslušného úřadu práce.

 

~

Otázka: Jakým způsobem mohu postupovat v případě, kdy můj obchodní partner postoupil dále peněžní pohledávku, kterou měl za mnou. Jde o to, že majitelem pohledávky ve výši 200.000,- Kč je v tuto chvíli mně cizí osoba, a já již nemohu uvedenou pohledávku kompenzovat s pohledávkou, kterou jsem měl z důvodu vad zboží za mým obchodním partnerem. Bohužel je pravděpodobné, že pokud svůj dluh zaplatím, dlužnou částku od mého původního obchodního partnera neuvidím.

 

Odpověď: Dle ust. § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platí, že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Platí, že nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.

 

Pro tazatele může být podstatná skutečnost, že dle ust. § 526 občanského zákoníku je postupitel povinen postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.

Pro tazatele je především podstatné ustanovení § 529 občanského zákoníku, dle kterého námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení pohledávky, a dle kterého dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné.

V uvedených souvislostech konstatujeme, že dle ust. § 527 občanského zákoníku platí, že pokud bylo sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi mj. v případech, jestliže dlužník splnil postupiteli závazek dříve, než byl povinen jej splnit postupníkovi, nebo jestliže postoupená pohledávka nebo její část zanikla započtením nároku, který měl dlužník vůči postupiteli.

 

~

Otázka: Pořadatel obchodní soutěže odmítl náš návrh a stejně tak návrhy dalších účastníků soutěže, a to přesto, že náš návrh, který byl označen za nejlepší, ale i některé další návrhy, splnily veškeré stanovené požadavky. S účastí v soutěži byly spojeny jisté finanční náklady a v důsledku odmítnutí všech návrhů měla pro nás účast v soutěži nulový přínos. Mohl pořadatel odmítnout všechny návrhy, tedy i ty co splnily podmínky a nevybrat nejlepší ? Máme nárok na náhradu nákladů spojených s účastí v soutěži ? Odkazoval pořadatel oprávněně na obchodní zákoník, který zřejmě popisuje celý průběh obchodní soutěže ?

 

Odpověď: Podmínky a průběh veřejné obchodní soutěže jsou upraveny v ustanovení § 281 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Princip obchodní veřejné soutěže spočívá v tom, že vyhlašovatel vyhlásí neurčitým osobám soutěž o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy a tím činí výzvu k podávání návrhů na uzavření smlouvy. Aby mohla být obchodní veřejná soutěž vůbec vyhlášena, musí být písemně obecným způsobem vymezen předmět požadovaného závazku a zásady ostatního obsahu zamýšlené smlouvy, na němž navrhovatel trvá, určen způsob podávání návrhů, stanovena lhůta, do které lze návrhy podávat, a lhůta pro oznámení vybraného návrhu.

Vyhlašovatel nemůže uveřejněné podmínky soutěže měnit nebo soutěž zrušit, ledaže si toto právo v uveřejněných podmínkách soutěže vyhradil a změnu nebo zrušení uveřejnil způsobem, kterým vyhlásil podmínky soutěže.

Na část dotazu odpovídáme tak, že navrhovatelé, tedy účastníci obchodní veřejné soutěže, mají nárok na náhradu nákladů spojených s účastí na soutěži, jen když jim toto právo přiznávají podmínky soutěže. Je tedy nutné znát obsah uveřejněných podmínek.

Pokud jde o vlastní postup vyhlašovatele, ten v souladu s ust. § 286 obchodního zákoníku vybere nejvhodnější z předložených návrhů a oznámí jeho přijetí způsobem a ve lhůtě, jež stanoví podmínky soutěže. Pokud není v podmínkách soutěže stanoven způsob výběru nejvhodnějšího návrhu, je vyhlašovatel oprávněn vybrat si návrh, který mu nejlépe vyhovuje. Vyhlašovatel je povinen přijmout návrh, který byl vybrán uvedeným způsobem. Sdělí-li vyhlašovatel přijetí návrhu po lhůtě stanovené v podmínkách soutěže, smlouva nevznikne, jestliže vybraný účastník soutěže sdělí vyhlašovateli bez zbytečného odkladu po dojití sdělení o přijetí návrhu, že odmítá smlouvu uzavřít.

Na další část dotazu odpovídáme tak, že vyhlašovatel je oprávněn odmítnout všechny předložené návrhy, jestliže si toto právo vyhradil v podmínkách soutěže. Opět je tedy nutné znát obsah podmínek soutěže, nicméně pokud si vyhlašovatel uvedené právo skutečně vyhradil, jednal v souladu se zákonem. Platí, že vyhlašovatel je povinen bez zbytečného odkladu po ukončení soutěže vyrozumět účastníky soutěže, kteří v soutěži neuspěli, že jejich návrhy byly odmítnuty.

 

~

Otázka: Je mi jasné, že existuje možnost ukládání pokut v souvislosti s porušováním stavebního zákona. Tato sankce nás několikrát potkala a s ohledem na dlouholeté zkušenosti jsem si vědom i sazeb, které hrozí. Nicméně nedávno mne překvapilo, že stavební úřad vyměřil naší společnosti pokutu vyšší než umožňují § 105 a 106 stavebního zákona. Existuje nějaký předpis, který by takový postup umožňoval ?

 

Odpověď: Je pravda, že otázku pokut právnickým osobám nebo fyzickým osobám podnikajícím podle zvláštních předpisů upravuje ust. § 106 zákona č. 50/1976, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). V tomto ustanovení jsou uvedeny různé sazby pokut v závislosti na stupni závažnosti porušení stavebního zákona. Je ovšem možné, že tazatel i přes zkušenosti v dané oblasti nezaznamenal novelu stavebního zákona provedenou zákonem. č. 83/1998 Sb. Touto novelou nově zařazený § 107 umožňuje totiž v určitých případech zvyšování pokut. Platí, že horní hranice výše pokut se zvyšuje o polovinu, byla-li za přestupek nebo jiný správní delikt téže skutkové podstaty uložena stejné osobě v posledních dvou letech pokuta, nebo týká-li se protiprávní jednání stavby nebo prostoru, které jsou předmětem státní ochrany památek, nebo jde o I. zónu národního parku či chráněné krajinné oblasti nebo o národní přírodní rezervaci či národní přírodní památku. Horní hranice výše pokut se zvyšuje na dvojnásobek v případech, kdy protiprávní jednání podle ustanovení § 105 a 106 stavebního zákona trvá i po výzvě orgánu státního stavebního dohledu nebo po rozhodnutí stavebního úřadu, jímž bylo takové jednání zakázáno.

Horní hranice výše pokut za přestupky se zvyšuje na desetinásobek, provádí-li fyzická osoba stavbu nebo její změnu bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním pro účely podnikání anebo umožní-li fyzická osoba právnické osobě nebo fyzické osobě podnikající podle zvláštních předpisů užívat stavbu pro účely podnikání bez kolaudačního rozhodnutí nebo v rozporu s ním.

 

~

Otázka: Jsem jednatelem společnosti s ručením omezeným. Společnost má sídlo v Praze a je zapsána v obchodním rejstříku vedeném Krajským obchodním soudem v Praze. Nyní společnost změnila své sídlo do Brna. Bude společnost nadále zapsána v obchodním rejstříku vedeném Krajským obchodním soudem v Praze a v případě, že ne, ke kterému soudu mám podat návrh na zápis změn skutečností zapisovaných do obchodního rejstříku?

 

Odpověď: Obchodní rejstřík vedou krajské, popř. krajské obchodní soudy. Místní příslušnost soudu v řízení ve věcech obchodního rejstříku se řídí sídlem podnikatele popř. místem podnikání a bydlištěm podnikatele. To znamená, že obchodní rejstřík vede krajský soud pro podnikatele, kteří mají sídlo v obvodu tohoto krajského soudu. Nemají-li své sídlo (sídlo mají jenom právnické osoby), je příslušný soud podle místa podnikání. Nemá-li podnikatel ani místo podnikání, je k vedení obchodního rejstříku příslušný soud podle místa bydliště podnikatele. V případě, že se změní okolnosti, podle nichž se posuzuje místní příslušnost, zákon výslovně upravuje přenesení příslušnosti. Změnila-li tedy společnost své sídlo do obvodu jiného krajského soudu, je nutné, aby až dosud příslušný Krajský obchodní soud v Praze rozhodl o přenesení své příslušnosti na soud nově příslušný, kterým bude Krajský obchodní soud v Brně. Nově příslušný rejstříkový soud poté dosavadně příslušnému soudu doručí sdělení o zápisu podnikatele do “jeho” obchodního rejstříku a soud dříve příslušný zápis podnikatele v obchodním rejstříku vymaže. Z uvedeného vyplývá, že společnost bude nadále zapsána pouze v obchodním rejstříku vedeném Krajským obchodním soudem v Brně. Návrh na zápis změny sídla do obchodního rejstříku je nutné podat u rejstříkového soudu, kde je společnost zapsána, neboť ten je dosud příslušný a musí rozhodnout o přenesení své příslušnosti.

 

~

Otázka: Co je cílem tzv. obecně prospěšné společnosti a jaké jsou podmínky pro založení a vznik obecně prospěšné společnosti ?

 

Odpověď: Postavení a právní poměry obecně prospěšné společnosti jako druhu právnické osoby jsou upraveny zák. č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen zákon). S účinností tohoto zákona byl tzv. neziskový sektor rozšířen o nový právní subjekt, obecně prospěšnou společnost. Zákon obecně prospěšnou společnost vymezuje jako právnickou osobu založenou podle tohoto zákona. Charakteristickým rysem tohoto subjektu je, že je formálně ustanoven, je nestátní, tj. oddělen od státního aparátu, zásadně nerozděluje zisky mezi vlastníky a management, může zisk vytvářet, ale veškerý zisk směřuje k ní samé, je samosprávný a veřejně prospěšný. Přijetím zákona se neziskový sektor více otevírá soukromé iniciativě, přičemž se zachovávají podmínky srovnatelné s podmínkami organizací, které do účinnosti zákona mohl zřizovat pouze stát nebo obec. Společnost musí být založena zakládacím dokumentem (zakládací smlouvou nebo zakládací listinou), která obsahuje zákonem stanovené povinné náležitosti. Kromě toho pak musí být společnost zapsána do zvláštního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností. Předmětem činnosti této právnické osoby musí být, a to předmětem základním, poskytování obecně prospěšných služeb. Co se rozumí obecně prospěšnými službami, zákon nevymezuje, a to ani nějakou obecnou formulací, ani příkladmým výčtem takových služeb nebo oblastí, v nichž je lze poskytovat. Současně je stanoveno, že v zakládacím dokumentu musí být uveden druh obecně prospěšných služeb, které má společnost poskytovat. Rozhodující odlišností od obchodních společností je to, že obecně prospěšná společnost nemá vlastníka a jeho obvyklé funkce v převážné míře supluje správní rada. Definičním znakem je povinné reinvestování dosaženého hospodářského výsledku do hlavní činnosti a vyloučení soukromého zisku.

 

Volnost obecně prospěšné společnosti při nakládání s hospodářským výsledkem (ziskem) je výrazně omezena. Nejen, že nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů orgánů společnosti a jejích zaměstnanců, ale ani ve prospěch jiných osob. Zákon výslovně ukládá povinnost hospodářský výsledek použít na poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla společnost založena. Rovněž tak za výkon funkce ve správní či dozorčí radě nepřísluší členům žádná odměna. Členové těchto orgánů nesmí být s obecně prospěšnou společností v pracovněprávním nebo jiném obdobném vztahu a zákon vylučuje jakoukoliv formu jejich odměňování, s výjimkou náhrad cestovních výdajů.

Zakladateli obecně prospěšné společnosti mohou být fyzické osoby, právnické osoby nebo Česká republika (stát). Zakladatelem nemohou být příspěvkové a rozpočtové organizace, neboť jim zákon znemožňuje zakládat nové právní subjekty. Zakladatelským dokumentem je buď smlouva, jestliže společnost zakládá více zakladatelů, nebo listina, jestliže tak činí jeden zakladatel. Podpisy na smlouvě musí být úředně ověřené a listina musí být vyhotovena ve formě notářského zápisu. Názvem zakladatele - právnické osoby je označení, které bylo určeno při jejím zřízení (§ 19b obč. zák.), u právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku pak název, pod kterým je v rejstříku zapsána. Povinnou obsahovou náležitostí zakladatelského dokumentu je také způsob jednání správní rady. Vedle zakladatelského dokumentu musí mít každá obecně prospěšná společnost svůj statut. Povinnost ho vydat má správní rada společnosti, a to do šesti měsíců od vzniku společnosti.

Pro vznik obecně prospěšné společnosti nestačí její založení, ale musí dojít k zápisu společnosti do rejstříku obecně prospěšných společností vedeného krajským soudem, v jehož obvodu má společnost sídlo (§ 5 odst. 1 zákona a § 200d o.s.ř.). Zápis má tedy konstitutivní účinek (§ 18 odst. 2 obč. zák.), a to ke dni zápisu. Tímto dnem je den uvedený ve výroku usnesení soudu o obsahu zápisu (§ 200b odst. 2 o.s.ř.). Zákon stanoví, že návrh na zápis společnosti do rejstříku musí být podán do 90 dnů od založení společnosti. Zákon závazně stanoví údaje, které se do rejstříku o obecně prospěšné společnosti zapisují.

Úprava právních jednání ve věcech obecně prospěšné společnosti konaných ještě před jejím vznikem, tj. před zápisem do rejstříku obecně prospěšných společností je částečně shodná s úpravou stejného problému u obchodních společností (§ 64 obch. zák.). K jednání je podle zák. č. 248/1995 Sb. oprávněn zakladatel a jestliže je zakladatelů více, potom všichni zakladatelé společně. Při větším počtu zakladatelů může pouze jeden z nich jednat sám za podmínky, že je k takovému jednání písemně zmocněn. Rozsah oprávnění jednat je vždy omezen jen na věci, které souvisejí se vznikem obecně prospěšné společnosti, a nemůže se týkat její další činnosti. Pouze za podmínky, že jednání učinil zakladatel, popř.

zakladatelé k tomu oprávnění a že jde o jednání souvisící se vznikem obecně prospěšné společnosti, nastávají ze zákona následky uvedené v § 6 odst. 2. Podle něho závazky vzniklé podle odstavce 1 přecházejí na obecně prospěšnou společnost okamžikem jejího vzniku. K přechodu závazků není třeba, aby zakladatel, popř. zakladatelé, činili jakýkoliv právní úkon. Jde tedy o zákonný přechod závazku, k němuž však dochází podmíněně. Obecně prospěšná společnost může přechodu zabránit tím, že závazky, vzniklé v souvislosti s jejím založením, odmítne. Musí tak ale učinit ve lhůtě tří měsíců počítané od vzniku obecně prospěšné společnosti. K odmítnutí je zřejmě oprávněna správní rada jako statutární orgán. Odmítnutí musí být v uvedené lhůtě doručeno zakladateli popř. zakladatelům, kteří učinili právní jednání, na základě kterého závazek vznikl. Později provedené odmítnutí nebude právně účinné. Obecně prospěšná společnost však nemůže odmítnout kterýkoliv závazek vzniklý jí na základě právní jednání zakladatele, ale jen takový, který jí brání naplnit účel, pro který byla založena. Jestliže bylo odmítnutí provedeno oprávněně a včas, má za následek, že závazek na společnost nepřešel, a za takový závazek odpovídá zakladatel, popř. zakladatelé společně a nerozdílně.

 

Pokud jde o daňový režim obecně prospěšných společností, je obdobný, resp. shodný jako u ostatních subjektů neziskové sféry. V praxi to znamená, že tyto instituce jsou osvobozeny od daní z nemovitostí (pokud neslouží k podnikatelské činnosti nebo pronájmu), jakož i od daně dědické a darovací. Rovněž odměňování zaměstnanců obecně prospěšné společnosti je shodné jako u jiných neziskových právnických osob. Řídí se zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě. Obecně prospěšná společnost si pak v rámci zákona může vydat interní předpis pro odměňování svých zaměstnanců.

 

~

Otázka: Naše společnost má vůči jednomu z obchodních partnerů nezaplacenou pohledávku. Její splatnost nastala před třemi měsíci. Je nám známo, že v podobné situaci jsou ještě další dvě firmy. Obáváme se, že tento náš obchodní partner se ocitl ve vážných finančních potížích, které zřejmě budou trvalejšího rázu. Můžeme za této situace podat návrh na konkurs na majetek tohoto našeho dlužníka? Je splněna podmínka, že dlužník je v úpadku?

 

Odpověď: Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, definuje pojem úpadku hned v ustanovení § 1 odst. 2 a 3. Úpadek představuje základní hmotněprávní podmínku prohlášení konkursu. V zákoně o konkursu a vyrovnání je vymezen pojem úpadku dvojím způsobem. Jednak v § 1 odst. 2 jako platební neschopnost (insolvence), jednak v § 1 odst. 3 jako předlužení. Jedná se o pojmy různého obsahu a k tomu, aby bylo možné prohlásit konkurs stačí, aby zde byla buď insolvence, nebo předluženost. Zatímco insolvence se může týkat všech dlužníků bez ohledu na jejich právní postavení, předlužení se může týkat jen právnických osob a z fyzických osob jen podnikatelů, které vymezuje ustanovení § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. Insolvence i předlužení jsou vymezeny pouze obecně, nejsou tedy stanoveny žádné konkrétní parametry (výška zadlužení, doba jeho trvání apod.) ukazující na úpadek. Posouzení, zda jde nebo nejde o úpadek, provádí tedy v každém konkrétním případě podle jeho okolností soud.

V každém případě může jít o úpadek pouze tehdy, jestliže dlužník má více věřitelů. Minimálně musí jít alespoň o dva věřitele splatných pohledávek. Pokud by totiž existoval pouze jediný věřitel, mohl by se domáhat uspokojení svých nároků v běžném civilním řízení cestou exekuce.

Insolvence znamená neschopnost plnit závazky, tedy nedostatek peněžních prostředků k jejich plnění. Na tomto místě je třeba upozornit, že musí jít o objektivní neschopnost plnit závazky, nestačí pouze dlužníkova neochota. Pokud by totiž šlo jen o neochotu dlužníka plnit, bylo by možné dosáhnout uspokojení věřitelů cestou běžných exekučních prostředků.

Zákon o konkursu a vyrovnání výslovně říká, že o insolvence jde jen tehdy, jestliže dlužník není schopen plnit své splatné závazky. Doba splatnosti je určena buď smluvním ujednáním, nebo může vyplývat ze zákona. Jakmile tedy dlužník nezaplatí svou splatnou pohledávku, je věřitel oprávněn podat návrh na konkurs, samozřejmě za předpokladu, že jsou splněny všechny ostatní podmínky stanovené zákonem. Zákon nevyžaduje, aby věřitel dlužníka o zaplacení splatné pohledávky upomínal, nebo mu poskytoval dodatečnou lhůtu k plnění. Ovšem pokud tak věřitel učiní, mohou být tyto skutečnosti významné z hlediska prokazování toho, že dlužníkova neschopnost plnit je trvalejšího rázu.

Pokud by dlužník před podáním návrhu na prohlášení konkursu nebo v období po něm splnil svůj dluh pouze částečně, není to důvod k tomu, aby konkurs prohlášen nebyl nebo aby jeho prohlášení bylo odloženo.

Ještě jednou se vrátíme k tomu, že zákon o konkursu a vyrovnání hovoří o splatné pohledávce. Dle našeho názoru nelze obsah pojmu “splatná pohledávka” redukovat pouze na pohledávku vykonatelnou (tedy opírající se o exekuční titul) anebo pohledávku dlužníkem písemně uznanou co do důvodu a výše, popřípadě alespoň pohledávku, kterou dlužník nepopírá. Takový výklad zákonodárce nemohl mít na mysli z jednoho logického důvodu, že pokud podává návrh na prohlášení konkursu věřitel a nikoliv sám dlužník, je zpravidla zájmem dlužníka prohlášení konkursu odvrátit. Zájem na výsledku konkursního řízení motivuje dlužníka k tomu, aby pohledávku zpochybňoval a dosáhl tak zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu.

Zákon o konkursu a vyrovnání dříve výslovně vyžadoval, aby stav neschopnosti dlužníka plnit trval “delší dobu”. Novela č. 12/1998 Sb. pojem “delší dobu” vypustila. Učinila tak jednak s ohledem na obtíže při jejím zjišťování, s ohledem na nemožnost vyjádřit ji jednotně a s ohledem na to, že i okamžitý propad dlužníka může znamenat jeho insolvenci. Je však nezbytné zdůraznit, že požadavek trvalosti platební neschopnosti trvá i nadále. K jejímu hodnocení je však nezbytné vzít do úvahy více kritérií, než pouze délku časového úseku, která uplynula od splatnosti jednotlivých pohledávek. Podstatným hlediskem bude posouzení toho, zda dlužník je schopen obstarat si v dohledné době prostředky ke krytí pohledávek věřitelů. Významné bude i to, zda dlužník má sám pohledávky, u nichž lze předpokládat splnění. V úvahu bude třeba vzít i možnost úvěru. Pro posouzení skutečnosti, zda platební neschopnost je trvalejšího rázu, bude hrát roli i předmět podnikání dlužníka. Rychlost obratu finančních prostředků se totiž liší podle toho, o jakou oblast podnikání se jedná a tato skutečnost má samozřejmě také vliv na posouzení trvalosti insolvence.

Co se týče výše splatných pohledávek, ta je pro posouzení toho, zda jde o úpadek, zcela bezvýznamná. I z judikatury vyplývá, že výše pohledávek nemusí být v této fázi řízení ani přesně zjištěna. Ohledně pohledávek tedy jediným požadavkem zůstává, že musí jít o pohledávky splatné.

Zabýváme-li se insolvencí, musíme se zmínit též o zastavení plateb, o kterém hovoří ustanovení § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Zastavení plateb zakládá vyvratitelnou právní domněnku o tom, že dlužník, který zastavil platby, je v úpadku, a to ve formě insolvence. Zastavení plateb však dlužník musí provést výslovně, nelze za něj považovat pouhé neplacení.

Druhou formou úpadku je předlužení definované v ustanovení § 1 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Předlužení nemá obecné uplatnění, neboť se může týkat jen subjektů dvojího typu – fyzických osob, které jsou podnikateli, a právnických osob.

Základní rozdíl mezi oběma popsanými formami úpadku tkví v tom, že při insolvenci se zabýváme pouze stavem dlužníkových finančních prostředků, při předlužení posuzujeme jeho majetek jako celek (pohledávky, penězi ocenitelná práva apod.). Insolvence se ve svém návrhu na prohlášení konkursu zpravidla dovolává věřitel, kterému nebyly zaplaceny jeho pohledávky, předlužení uvádí jako důvod úpadku dlužník, který jej dokládá údaji ze své účetní evidence.

Úpadek v jedné ze dvou uvedených forem musí existovat v době prohlášení konkursu. Pomine-li tedy v době mezi podáním návrhu a rozhodnutím soudu, nejsou splněny podmínky pro prohlášení konkursu.

Existenci úpadku lze doložit v kterékoli z jeho dvou forem. Součástí je i prokázání existence více věřitelů (přinejmenším dvou splatných pohledávek různým osobám). Zjištění o existenci splatných pohledávek se děje pouze jejich osvědčením a nejde tedy o rozhodnutí o tom, zda nárok existuje nebo nikoli, který by napřístě měl povahu věci rozsouzené. Zákon o konkursu a vyrovnání tedy nepožaduje, aby podmínky konkursu byly dokázány, ale spokojuje se s tzv. osvědčením. Osvědčení postačuje v případě prohlášení konkursu z toho důvodu, že kdykoli během konkursního řízení lze konkurs zrušit, jestliže soud zjistí, že pro jeho prohlášení nebyly splněny předpoklady.

Osvědčení (tento pojem není v zákoně výslovně definován) se od dokazování liší, a to zejména:

a) z hlediska určitosti provedených zjištění postačí, spokojí-li se soud s určitým stupněm pravděpodobnosti,

b) z hlediska prostředků použitých ke zjišťování postačí výpovědi účastníků, zejména jsou-li doloženy i některými listinami,

c) z hlediska předmětu zjišťování není třeba provádět úplné zjišťování skutečného stavu věci, šetření je možné zaměřit jen na splnění podmínek konkursu.

Ze skutečností uvedených ve vašem dotazu lze obecně usuzovat, že v tomto případě by mohly být splněny podmínky pro prohlášení konkursu. Jestliže tedy budete řešit celou záležitost podáním návrhu na prohlášení konkursu, nezapomeňte, že musí být splněn i další hmotněprávní předpoklad prohlášení konkursu, a to majetek postačující k úhradě nákladů konkursu. Co se týče prokazování, i zde se zákon o konkursu a vyrovnání spokojuje s pouhým osvědčením.