Právní rádce č. 3

Výběr dotazů a odpovědí zveřejněných v Právním rádci

Otázka: Máme následující problém. Uzavřeli jsme smlouvu o podnájmu nebytových prostor s nájemníkem, který je podle nájemní smlouvy uzavřené s vlastníkem nemovitosti oprávněn smlouvy o podnájmu uzavírat. Nejen, že si plníme své povinnosti, ale předplatili jsme si nájemné na 5 let dopředu. Nyní jsme se dozvěděli, že nájemce již několik měsíců neplatí vlastníku nemovitosti nájem a z tohoto důvodu bude nájemní smlouva ukončena výpovědí. Zároveň nám vlastník nemovitosti sdělil, že tím skončí i naše podnájemní smlouva, neboť naše společnost s ním není v žádném smluvním vztahu. Může takto vlastník nemovitosti postupovat, když dal nájemci písemný souhlas k uzavírání podnájemních smluv a neměl proti nám dosud žádné výhrady? A jak je to s předplaceným nájemným?

Odpověď: Úprava nájmu a podnájmu nebytových prostor je v občanském zákoníku provedena velmi sporadicky. Ustanovení § 720 pouze stanoví, že nájem a podnájem nebytových prostor je upraven zvláštním zákonem. Tímto zákonem se rozumí zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších právních předpisů. Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor také stanoví, že k uzavření podnájemní smlouvy je třeba souhlasu pronajímatele (nerespektování této podmínky sankcionuje zákon možností vypovězení nájemní smlouvy).
Pokud jde obecně o podnájem, je vzhledem k nájemnímu právnímu vztahu vztahem akcesorickým. Závisí tedy na nájemním právním vztahu, jako na vztahu hlavním, svým vznikem, obsahem i trváním. Z tohoto důvodu doba podnájmu nemůže překročit dobu nájmu sjednanou v hlavní nájemní smlouvě. Podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem a skutečně zde tedy nedochází ke vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Vzhledem k akcesoritě podnájemního vztahu zaniká tento vždy tehdy, zanikne-li vztah nájemní, od něhož je odvozen, a to nezávisle na tom, z jakého důvodu k jeho zániku došlo. Z toho tedy lze odvodit, že názor vlastníka nemovitosti ve vašem případě je správný. Pokud bude ukončen nájemní vztah výpovědí z důvodu neplacení nájemného, skončí také váš vztah podnájemní, a to i přesto, že vaše společnost řádně plní všechny povinnosti vyplývající z podnájemní smlouvy. Práva jakýmkoli způsobem odvozená od práva podnájemce zanikají spolu s podnájmem. To znamená, že případné další užívání nebytových prostor by již bylo užíváním bez právního důvodu, takže by ze strany vlastníka nemovitosti byla odůvodněna žaloba na vyklizení.
Co se týče úplaty za podnájem, kterou vaše společnost zaplatila předem, je to opět pouze problém mezi vámi a nájemcem, kterému ji vaše společnost uhradila. Z vašeho dotazu je pravděpodobné, že otázka vypořádání pro případ, který nastal, nebyla v podnájemní smlouvě uzavřené mezi vaší společností a nájemcem vyřešena. Pokud nájemce nebude ochoten dobrovolně vrátit úplatu za podnájem za období, kdy nebytové prostory nebudou vaší společností v důsledku skončení podnájemní smlouvy využívány, může se vaše společnost obrátit na soud se žalobou o vrácení příslušné částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně nájemce ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku.

~
Otázka: Lze uzavřít smlouvu o úvěru i s jiným subjektem než s bankou? Jestliže ano, co musí tato smlouva obsahovat?

Odpověď: Smlouva o úvěru je upravena v ustanovení § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění. Je zařazena mezi tzv. absolutní obchody, což znamená, že jde o obchodní smlouvu, která se vždy řídí úpravou obchodního zákoníku, a to bez ohledu na povahu účastníků smlouvy. Je pravdou, že dřívější zákoník mezinárodního obchodu obsahoval ustanovení o půjčce a hospodářský zákoník pak ustanovení o úvěru, kdy šlo výhradně o úvěr poskytovaný bankou. Avšak podle současné úpravy obsažené v obchodním zákoníku jsou smluvními stranami smlouvy o úvěru věřitel a dlužník. Na straně věřitele může být smluvní stranou banka, avšak může jí být i jiná osoba, a to jak osoba právnická, tak i osoba fyzická. V této souvislosti je třeba upozornit, že jedině banka si však podle ustanovení § 499 obchodního zákoníku za sjednání závazku poskytnout na požádání peněžní prostředky může účtovat úplatu, neboť poskytování úvěrů je předmětem podnikání banky. Dlužníkem může být podle okolností fyzická i právnická osoba.
Vedle smlouvy o úvěru upravené v obchodním zákoníku je v zákoníku občanském upravena i smlouva o půjčce. Základní rozdíl mezi oběma smluvními typy spočívá v tom, že smlouva o půjčce vzniká přenecháním druhových věcí (nejčastěji peněz), zatímco podstatou smlouvy o úvěru je závazek poskytnout peněžní prostředky v budoucnu k žádosti dlužníka. S tím souvisí i skutečnost, že i když jsou smluvní strany zákonem označovány jako věřitel a dlužník již při uzavření smlouvy o úvěru, ve skutečnosti se stávají věřitelem a dlužníkem až poté, kdy jsou peněžní prostředky reálně poskytnuty.
Smlouvou o úvěru se tedy věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru tedy jsou: určení smluvních stran, určení částky, která má být poskytnuta, závazek věřitele poskytnout prostředky a závazek dlužníka vrátit prostředky a zaplatit úroky.
Odhlédneme-li od určení smluvních stran, o kterých jsme se zmínili výše, musí smlouva o úvěru dále určit výši částky, která má být poskytnuta. Je nutné nezapomenout, že stanovená částka představuje pouze závazek věřitele poskytnout prostředky až do takto určené výše, nikoli závazek dlužníka o poskytnutí prostředků do této výše žádat.
Poskytnutí prostředků věřitelem dlužníkovi se může časově lišit od uzavření smlouvy o úvěru. K jejímu uzavření totiž postačí závazek věřitele peněžní prostředky poskytnout na požádání dlužníka. Smlouva o úvěru by v zájmu právní jistoty měla obsahovat bližší podrobnosti o způsobu a podmínkách žádosti dlužníka o poskytnutí prostředků. Smlouva musí obsahovat též závazek dlužníka poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
V předchozí části jsme uvedli pouze podstatné náležitosti smlouvy o úvěru. Tato smlouva má v praxi zpravidla i další části. Jde zejména o určení lhůty k poskytnutí peněžních prostředků, stanovení účelu úvěru, způsobu poskytnutí peněžních prostředků, určení lhůty k vrácení peněžních prostředků a určení výše úroků.
Pro smlouvu o úvěru není předepsána žádná forma, nejsou tedy vyloučeny ani smlouvy uzavřené ústně. Ústní formu však pro praxi nelze v žádném případě doporučit.

~
Otázka: V naší společnosti s ručením omezeným zneužívá majoritní společník a jednatel svého postavení tak, že zajímavé zakázky provádí na svůj živnostenský list. Při založení společnosti jsme se však dohodli na tom, že budeme provádět tyto specializované zakázky pouze přes společnost. Odvolat jej však nemůžeme, neboť na to nemáme dostatek hlasů. Současně však nechceme pokračovat v činnosti ve společnosti s právě takovým partnerem. Můžete nám poradit, jak lze postupovat?

Odpověď: Váš problém je bohužel poměrně častý a hned v úvodu je třeba konstatovat, že jeho řešení je poměrně náročné a zdlouhavé. Pokusme se nejprve zhodnotit současnou situaci tak, jak ji líčíte a jak na jí hodnotit z právního hlediska.
Bez ohledu na ustanovení společenské smlouvy, která nám bohužel nebyla předložena, lze konstatovat, že na jednatele společnosti se vztahuje zákaz konkurence minimálně v rozsahu ustanovení § 136 z.č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obecně je totiž přijímán názor, že část druhá obchodního zákoníku má kogentní charakter a lze se od ní odchýlit pouze tehdy, pokud to zákon výslovně připouští. Lze tedy dovodit, že omezení uvedená v odst. 1 lze pouze rozšířit, bez takového rozšíření platí alespoň ta, která jsou uvedena v zákoně. Uvedené ustanovení v odst. 1 písm. a) popisuje právě Váš případ. Zde totiž zákon konstatuje, že jednatel nesmí ”vlastním jménem nebo na vlastní účet uzavírat obchody, jež souvisejí s podnikatelskou činností společnosti.” Pokud píšete, že tento jednatel provádí zajímavé zakázky na svůj živnostenský list, lze se s nejvyšší pravděpodobností domnívat, že tak činí právě svým jménem a na svůj účet. Pojem zajímavých zakázek můžeme rovněž považovat za obchody, které souvisí s podnikatelskou činností společnosti, neboť jde o obchody, které jsou zřejmě shodné s těmi, které by jinak prováděla společnost.
Shora uvedené se na uvedenou osobu může vztahovat nejenom jako na jednatele, ale zároveň může porušovat i své povinnosti jako společníka, pokud by společenská smlouva obsahovala ustanovení předpokládané v ust. § 136 odst. 3 obchodního zákoníku. To totiž připouští, aby se rozsah konkurence v určitém rozsahu vztahoval i na společníky. Pro nás je však podstatné, že ze zákona platí zákaz pro jednatele tak, jak je uvedeno shora.
Pokud jde o právní následky takového porušení, odkazuje nás § 136 odst. 2 na ust. § 65 obchodního zákoníku. To v ust. odst. 2 říká, že společnost je oprávněna požadovat, aby osoba, která porušila zákaz konkurence, vydala prospěch z obchodu, při kterém porušila zákaz konkurence, anebo převedla tomu odpovídající práva na společnost. Současně dodává, že tím není dotčeno právo na náhradu škody. Dále v ust. odst. 3 uvádí, že uvedená práva společnosti zanikají, nebyla-li uplatněna u odpovědné osoby do tří měsíců ode dne, kdy se společnost o této skutečnosti dozvěděla, nejpozději však uplynutím jednoho roku od jejich vzniku. Pro Váš případ je nutno uvedené ustanovení aplikovat následovně. Po osobě jednatele společnosti můžete požadovat, aby vydal Vaší společnosti to, co získal v rámci svých obchodů získal, tedy výsledek bude shodný jako v případě, kdy by obchod uzavřela přímo Vaše společnost. Pokud jde o druhý případ, bude se aplikovat na takové situace, kdy Váš jednatel ještě žádný prospěch z obchodu nezískal, avšak má např. na příslušné od třetí osoby plnění právo, ať už jde o splatnou či nesplatnou pohledávku.
Pokud jde o uvedené lhůty, je nutno postupovat u každého jednotlivého porušení zákazu konkurence jednatelem samostatně. To znamená, že se lhůty, jak subjektivní (tří měsíců), tak objektivní (jednoho roku) budou aplikovat na každý jednotlivý případ, o jakém jste se dozvěděli tak, že svá práva uplatníte u Vašeho jednatele. Jakkoliv není obligatorní písemná forma takového uplatnění, lze ji jen doporučit, neboť ústní uplatnění takových práv při osobním jednání budete jen velice těžko prokazovat v případném soudním řízení. Připomínáme, že jde o případ prekluze a nikoliv promlčení uvedených práv společnosti. Tato práva tedy zanikají, nelze se spoléhat na to, že by jednatel např. námitku promlčení neuplatnil, neboť soud bude k zániku práv přihlížet z úřední povinnosti.
Zákon připouští, aby se vedle uvedených nároků dostalo společnosti rovněž i náhrady škody, a to i tehdy, kdy došlo k prekluzi práv tak, jak je uvedeno shora. Zde je nutné připomenout, že ačkoliv v praxi je často některým podnikatelům škoda naprosto zjevná, s jejím vyčíslením a prokázáním bývají již problémy. Proto ještě předtím, než by jste přistoupili k vymáhání škody zvažte, do jaké míry ji jste schopni specifikovat, a to i vzhledem k tomu, jaký je Váš přístup k účetním dokladům společnosti.
Musíme se věnovat i otázce, jaké budou subjekty případného soudního řízení, resp. vůbec právních vztahů v uvedeném případě. Na první pohled je jasné, že jde o právní vztah mezi společností a jednatelem. Na straně jednatele je problematika jasná, avšak na straně společnosti může být otázka složitější. Pokud by totiž Vaše společnost měla další jednatelem budou jistě jménem společnosti jednat právě oni, a to naprosto standardním způsobem. Právě tito jednatelé by neměli zapomínat na své povinnosti, které jim jako jednatelům ukládá zákon (a to ve smyslu ust. § 66 odst. 2 obchodního zákoníku odkazem na práva a povinnosti upravená v ustanoveních zákoníku o mandátní smlouvě), společenská smlouva Vaší společnosti i popřípadě zvláštní smlouva mezi společností a jednateli o výkonu jejich jednatelských povinností. Pokud však společnost další jednatele nemá, uplatní se podle ust. § 131 a obchodního zákoníku pravidlo, že žalobu na náhradu škody je oprávněn podat jménem společnosti každý společník. Zákon však neřeší otázku, kdo by jednal za společnost eventuelně ji zastupoval při uplatnění nároků na vydání prospěchu z obchodu či převodu příslušných práv. Pravděpodobně by bylo možné dovodit, že ohledně takových otázek může jménem společnosti činit právní úkony pouze jednatel, a pokud tak neučiní, (tedy paradoxně neuplatní jménem společnosti její práva vůči své osobě), bude odpovídat za škodu tím vzniklou, a tedy i v důsledku prekluze tak bude povinen uhradit to, na co by společnost v případě, kdy by prekluze nenastala měla nárok, tedy prospěch z příslušných obchodů.

~
Otázka: Novela živnostenského zákona předepisuje, aby živnostník uzavřel s osobou, kterou ustanovil jako svého odpovědného zástupce, pracovní smlouvu. Jedná se o povinnost uzavřít smlouvu o pracovním poměru? A pokud ano, za jakých podmínek je třeba takovou smlouvu uzavřít?

Odpověď: Z Vašeho dotazu vyplývá, že máte na mysli druhou novelu zákona 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen “živnostenský zákon”), provedenou zákonem č. 356/1999 Sb., který nabývá účinnosti 1. března 2000. Jednou z více jak dvou stovek změn, které novela přináší je také povinnost vzniku pracovněprávního vztahu mezi odpovědným zástupcem (tím je fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů) a podnikatelem. Tato povinnost je nově upravena v ust. § 11 odst. 1 živnostenského zákona s tím, že pracovněprávní vztah nemůže vzniknout mezi podnikatelem a odpovědnou osobou, jsou-li manželi.
Předmětné ustanovení hovoří o vzniku pracovněprávního vztahu. Abychom mohli zodpovědět Vaši otázku, je třeba nejprve učinit výklad významu “pracovněprávní vztah”. Odpověď nalezneme v zásadách a pojmech na nichž je postaven zákoník práce (zák. č. 65/1965 Sb. v platném znění). Již v jeho ust. § 1 se hovoří o vzniku “pracovněprávních vztahů” mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a odstavec druhý stanoví, že “pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování”.
Z uvedeného vyplývá, že zákonodárce neměl na mysli vznik pracovního poměru mezi podnikatelem a odpovědnou osobou pouze na základě pracovní smlouvy pojaté dle ust. § 28 a násl. zákoníku práce. Logický i jazykový výklad novelizovaného ustanovení živnostenského zákona umožňuje, aby odpovědný zástupce byl zaměstnán z titulu výkonu funkce odpovědného zástupce pro provozování živnosti podnikatele:
a) v hlavním pracovním poměru, kdy je uzavírán pracovní poměr na zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu (viz ust. § 83 a § 70 zákoníku práce)
b) ve vedlejším pracovním poměru, existuje-li již hlavní pracovní poměr nebo není-li nebo formou vedlejší činnosti (je-li sjednán více jak jeden pracovní poměr u téhož zaměstnavatele s tím, že ve smyslu ust. § 71 může být vedlejší činnost vykonávána jen mimo pracovní dobu stanovenou pro hlavní pracovní poměr).
Pracovní poměr pak vzniká nejen uzavřením pracovní smlouvy ve smyslu § 28 a násl. zákoníku práce, nýbrž také může být sjednán ve formě dohody o provedení práce (§ 236 zák. práce) nebo dohody o pracovní činnosti (§ 237 zák. práce). Tyto dohody, stejně jako pracovní smlouva musí být pochopitelně uzavřeny v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce a obsahovat podstatné náležitosti, rovněž v tomto zákoně uvedené.
Při posuzování otázek souvisejících se vznikem pracovního poměru mezi podnikatelem a odpovědným zástupcem pro provozování živnosti však nelze vyloučit, že v praxi bude předmětné ustanovení vykládáno jako vznik pracovního poměru jmenováním ve smyslu ust. § 27 odst. 4 a 5 zákoníku práce. Vedoucím zaměstnancům jmenovaným do funkce zaměstnavatelem se nevystavuje pracovní smlouva a bližší obsah jejich pracovního poměru bývá písemně určen v jiných dohodách (manažerské smlouvy apod.). Takový výklad by byl ovšem přípustný pouze u těch podnikatelů, kteří zaměstnávají při činnosti, která je uvedena v živnostenském oprávnění více jak jednoho zaměstnavatele, který by byl podřízeným odpovědného zástupce (a to v souladu s výkladem pojmu vedoucí zaměstnanec dle ust. § 9 odst. 3 zákoníku práce).

~
Otázka: Jak je to s povinností jednatelů společnosti s ručením omezeným informovat společníky o záležitostech společnosti? Je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen sdělit společníkovi na jeho žádost i informace, které jsou předmětem obchodního tajemství společnosti?

Odpověď: Ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, stanoví, že jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti. Povinnost jednatelů informovat společníky o záležitostech společnosti koresponduje právu společníků vyžadovat tyto informace a podklady k nim od jednatelů, a to na základě ustanovení § 122 odst. 2 obchodního zákoníku. Informace a podklady slouží pak společníkům k výkonu jejich řídící a kontrolní činnosti na valné hromadě. Kterémukoli ze společníků tedy náleží oprávnění nahlížet do všech dokladů společnosti a požadovat na jednateli sdělení informací, které se společnosti týkají. Podrobnosti by měla stanovit společenská smlouva nebo stanovy. S porušením povinnosti informovat může být pak spojena odpovědnost jednatelů za škodu takovým protiprávním jednáním způsobenou. Je však nutno dodat, že v praxi bude otázka prosazení společníkova práva v případě, že jednatel odmítne nahlédnutí umožnit, složitější. Odpovědnost za škodu v tomto případě asi není dost účinnou pomocí a výměna jednatele je pro menšinového společníka neprosaditelná.
Obecně je předpokladem jakékoli účasti na řízení společnosti právě přístup k informacím. V obchodních společnostech, v nichž je zcela obecně jedním ze základních oprávnění společníků právo na informace, dochází ke střetání zájmu na zajištění práv společníků a na vnitřní kontrole působení společnosti, k níž jejich účast napomáhá, se zájmem společnosti utajovat určité informace (obchodní tajemství, zejména informace o připravovaných obchodních operacích). V některých zemích se této problematické stránce práva společníků na informace dostalo legislativního vyjádření. V novelizaci německého zákona o společnosti s ručením omezeným je podobně jako u nás zakotvena povinnost jednatelů informovat společníky o obchodech společnosti, jakmile o to požádají, a umožnit jim přístup ke knihám a dokumentům. Avšak jednatelé mohou odmítnout poskytnout informace a umožnit přístup ke knihám a dokumentům, jestliže je obava, že společník informace použije k cíli odporujícímu zájmu společnosti a způsobí tak nikoli zanedbatelnou škodu společnosti nebo jinému podniku s ní spjatému. Rozhodnutí jednatelů je podle německé právní úpravy přezkoumatelné soudem a každý společník, jemuž nebyla informace poskytnuta, může dát soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí. Podobná úprava však v našem obchodním zákoníku chybí.
Otázka ohledně postupu, jde-li o skutečnosti, jež jsou předmětem obchodního tajemství společnosti, je proto nejasná. Pokud jde o obchodní tajemství, vymezuje jej ustanovení § 17 obchodního zákoníku jako veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Za obchodní tajemství nelze považovat jakékoliv skutečnosti, jež mají být utajovány, ale jen kvalifikované, tj. takové, jež naplňují všechny pojmové znaky uvedené v ustanovení § 17 obchodního zákoníku. Tím se obchodní tajemství odlišuje i od důvěrných informací a skutečností, jejichž prozrazení by mohlo společnosti způsobit škodu (např. § 194 odst. 5 obchodního zákoníku).
Jde-li tedy o postup jednatele v případě, kdy jej společník žádá o sdělení informací, které jsou součástí obchodního tajemství společnosti, především by na tuto okolnost měly jasným řešením pamatovat společenská smlouva, stanovy, anebo alespoň usnesení valné hromady. Chybí-li totiž smluvní ujednání, nelze tuto otázku spolehlivě zodpovědět. Obecně lze vycházet pouze z toho, že jednatel se musí ve vztahu ke společnosti chovat za každých okolností profesionálně a s odbornou péčí a zásadně je povinen dbát o utajení tajemství. Dle našeho názoru, jestliže se společník s odkazem na ustanovení § 122 odst. 2 obchodního zákoníku dožaduje vůči jednateli, aby mu obchodní tajemství společnosti vyzradil, je na místě, neexistuje-li jiná direktiva, odmítnutí tohoto požadavku. Povinnost v tom směru ovšem může jednateli uložit valná hromada, vůči které má jednatel zcela nepochybně informační povinnost.

~
Otázka: Naše obchodní společnost uvedla na trh výrobek (konkrétně nealhoholický nápoj), jehož označení se shoduje s obchodním jménem naší společnosti, které je zapsáno do obchodního rejstříku. Po uvedení výrobku na trh jsme si chtěli zaregistrovat i stejnou ochrannou známku. Zjistili jsem však, že před námi podala přihlášku stejné ochranné známky pro stejný druh výrobků jiná společnost. Tuto přihlášku podala po zapsání obchodního jména naší společnosti do obchodního rejstříku a také po uvedení našeho výrobku na trh. Můžeme se zápisu ochranné známky pro tuto společnost bránit a jakým způsobem?

Odpověď: Ochranná známka je označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, případně jejich kombinací. Elementární podmínkou takového označení je jeho rozlišovací způsobilost, tj. schopnost rozlišit zboží jednoho podnikatele od zboží téhož druhu uváděného na trh podnikatelem jiným. Základní funkcí ochranné známky je zaručit spotřebiteli nebo konečnému uživateli identitu původu označeného výrobku tím, že mu umožní odlišit bez nebezpečí záměny tyto výrobky od výrobků, které mají jiný původ. Formální podmínkou, aby označení spadalo pod legální definici ochranné známky, je jeho zapsání do státního rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví. V našem právním řádu tedy platí tzv. registrační zásada. Znamená to, že pro vznik známkového práva je rozhodnou skutečností první podání přihlášky u zápisného úřadu a faktické poměry v užití označení jsou – až na výjimky – irelevantní. Zjednodušeně řečeno tedy nezáleží na tom, kdo označení pro své výrobky jako první skutečně užil, ale kdo jako první podal přihlášku ochranné známky.

Zákon č. 137/1995, o ochranných známkách, v ust. § 3 odst. 3 však stanoví, že zápisný úřad nezapíše na základě řádně a důvodně uplatněných námitek do rejstříku označení, které zasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob. Jedná se o relativní výluku ze zápisné způsobilosti přihlášeného označení do rejstříku ochranných známek, podle níž třetí osoby, vyjmenované v § 9, z důvodů tam uvedených mohou zabránit užívání takových označení, jež by mohla poškodit jejich práva. Upozorňuji, že zásah přihlášeného označení do zákonem chráněných práv starších třetích osob nezkoumá zápisný úřad z úřední povinnosti, podání námitek je plně v dispozici těch osob, jejichž zájmy mohou být dotčeny.

Dle ustanovení § 9 odst. 1 písm. d) může námitky proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku ochranných známek podat podnikatel, zapsaný před datem podání přihlášky do obchodního nebo obdobného rejstříku, jestliže jeho obchodní jméno, nebo jeho podstatná část, je shodné nebo zaměnitelné se zveřejněným označením a jestliže vyrábí stejné nebo podobné výrobky, nebo jsou takové výrobky předmětem jeho obchodní činnosti. Podnikatelem, který je oprávněn podat námitky proti zápisu zveřejněného označení je tedy nepochybně pisatel dotazu, neboť jeho obchodní jméno, které je shodné se zveřejněným označením, bylo zapsáno před datem přihlášky do obchodního rejstříku a podnikatel vyrábí stejné výrobky, pro které je zveřejněné označení přihlášeno. Tato úprava poskytuje ochranu obchodnímu jménu, které je nehmotným průmyslovým právem. Úprava směřuje k zamezení možné záměny mezi starším obchodním jménem jednoho podnikatele a zapsanou ochrannou známkou jiného podnikatele, tj. aby se na trhu neobjevovalo zboží různého původu, jež by bylo opatřeno stejným označením, přičemž každý z majitelů těchto označení by je užíval z jiného právního titulu. Majitel obchodního jména je totiž povinen provozovat veškerou svou činnost pod tímto jménem, umísťovat je na svých objektech, obchodních dokladech a jiných písemnostech, popřípadě – nemá-li vlastní ochrannou známku – též na výrobcích a či v souvislosti se službami, které uvádí na trh.

Pisateli tedy doporučuji podat u Úřadu průmyslového vlastnictví námitky proti zápisu zveřejněného označení námitky odůvodněné odkazem na shodné obchodní jméno zapsané do obchodního rejstříku. Námitky je nutné podat ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění, lhůta pro podání námitek počíná běžet dnem vyjití Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví, ve kterém je přihlášené označení zveřejňováno a tuto lhůtu nelze prodloužit. K uplatněné námitce je podnikatel povinen doložit, že byl zapsán do obchodního rejstříku před vznikem práva přednosti pro zveřejněné označení a doložit rozsah výrobků a služeb fakticky poskytovaných podnikem pod tímto obchodním jménem. Po podání řádně uplatněných námitek, k nimž se přihlašovatel vyjádřil, Úřad posoudí, zda zápisem do rejstříku ochranných známek dojde k zásahu do zákonem chráněných práv třetích osob a buď námitky nebo přihlášku zamítne.

~
Dotaz: V naší společnosti má majoritní podíl zahraniční firma, která ji převážně financuje. Zahraniční společník nyní má zájem o kapitalizaci pohledávky, která vznikla v důsledku půjčky, kterou poskytla svojí české dceřinné společnosti před dvěma lety. Jaký je správný postup, jestliže půjčka byla poskytnutá v německých markách, bezúročně a splacena měla být rovněž v této měně?

Odpověď: Novela obchodního zákoníku, zák. č. 165/1998 Sb., rozšířil předmět nepeněžitých vkladů o možnost vložit do základního jmění společnosti pohledávku, kterou má vkladatel vůči společnosti (ust. § 59 odst. 7 obch. zák.). Zákonodárci se zachovali při novele tohoto ustanovení stroze, a tak praktické využití kapitalizace pohledávky je stále provázeno diskusí nad výkladem této normy.
Jednoznačně se musí jednat o pohledávku, která je převoditelná, a která je hospodářsky pro společnost využitelná (dle ust. § 59 odst. 2 obch. zák.). Jestliže se má jednat o vklad do základního jmění formou s využitím právního institutu postoupení pohledávky, musí být rovněž vyhověno podmínkám uvedeným v ust. § 524 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění (nesmí jít o pohledávku, která zaniká smrtí věřitele, jejíž obsah by se smrtí věřitele změnil, která nemůže být postižena výkonem rozhodnutí nebo pokud by to odporovalo dohodě s dlužníkem).
Spornost výkladu vyvolává samo o sobě znění ust. § 59 odst. 7, které připouští výslovně vklad pohledávky „kterou má vkladatel vůči této společnosti“. Evidentně se tedy jedná o vztah závazkový vztah mezi společností jako dlužníkem na straně jedné a jinou osobou, jako věřitelem na straně druhé. Ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. však vykládá postoupení pohledávky jako změnu v osobně věřitele, která nastává v důsledku cese pohledávky z osoby věřitele na „jinou osobu“, tedy na třetí osobu. Postupem podle § 59 odst. 7 obch. zák. však nedochází k cesi, nýbrž ke splynutí závazku a práva týkající se pohledávky, a to na základě dohody uzavřené ve smyslu ust. § 516 (resp. § 570) obč. zák. Účel novely a nově zařazeného odst. 7 § 59 obch. zák. je však nepochybný.
Při vložení pohledávky do základního jmění musíte rozvážit, zda tuto pohledávku navrhnete valné hromadě kapitalizovat (záměrně používám širšího termínu „kapitalizace pohledávky“ s ohledem na nesprávně používaný pojem „postoupení pohledávky“) v její nominální hodnotě nebo v reálné hodnotě, pochopitelně při dodržení povinnosti uložené ust. § 59 odst. 3 (zvláště je potřeba zabezpečit, aby znalec neopomněl ve znaleckém posudku či posudcích uvést, zda hodnota vkladu odpovídá hodnotě převzatého vkladu do společnosti).
Udělí-li valná hromada společnosti souhlas s kapitalizací pohledávky, musí navrhovatel doložit obchodnímu rejstříku spolu s návrhem na zápis změn také smlouvu o postoupení předmětné pohledávky (neboť soudu musí být zřejmé, že společnost nabyla vlastnické právo k pohledávce). Obavy některých postupitelů uzavírat takové smlouvy dokud není zvýšení základního jmění společnosti zapsáno v obchodním rejstříku jsou liché, a to s poukazem na deklaratorní charakter zápisu zvýšení základního jmění společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku. Nedošlo-li by přesto ke zvýšení základního jmění, ocitla by se společnost v prodlení (jedná se o úplatné postoupení pohledávky) a v takovém případě je postupitel (jako věřitel) oprávněn od smlouvy odstoupit (dle ust. § 517 obč. zák.).
Nyní k otázce měny, ve které má být plněno: nedojde-li k jiné dohodě mezi dlužníkem a věřitelem, je dlužník povinen plnit jak bylo sjednáno, tedy v zahraniční měně, což zákon nevylučuje. Zde vyvstává problém jakým způsobem stanovit plnění dlužníka v české měně. Domnívám se, že správný postup je takový, kdy pohledávka je oceněna aktuálním kursem ČNB ke dni postoupení pohledávky (tj. ke dni plnění dlužníka), přiměřeně s využitím ust. § 362 obch. zák. V takovém případě vznikne kursový rozdíl (přepočteme-li peněžitý závazek na české koruny ke dni poskytnutí půjčky a ke dni zániku závazku), který se promítne do výše částky, o kterou se zvýší základní jmění. Kapitalizací pohledávky, kdy dochází ke splynutí dlužníka s věřitelem, tak postupník na sebe bere riziko změny kursovního poměru obou měn (stejně jako takové riziko nesl postupitel). Vzniklý kursový rozdíl nelze označit za emisní ážio (resp. disážio), neboť postupitel v postavení upisovatele se zde nezavazuje k žádnému příplatku nad výši svého vkladu (ten bude do základního jmění vložen ve výši dle aktuálního přepočtu kursu) a z téhož důvodu se nemůže jednat ani o nesplacenou část vkladu. Kursový rozdíl je výsledkem peněžní operace, při níž splynula osoba dlužníka a věřitele a rozdíl je buď výnosem nebo nákladem společnosti, stejně jako kdyby společnost (dlužník) splnil svůj peněžitý závazek postupiteli (věřiteli).

~
Otázka: Pronajímám nebytové prostory a nájemce byl delší dobu v platební neschopnosti. Dohodli jsme se na splátkovém kalendáři s tím, že nájemce sepíše notářský zápis, ve kterém svůj závazek uzná a umožní výkon rozhodnutí. Poté, co svému závazku nedostál jsem na něj vedl exekuci, ale soud ji zamítl s odůvodněním, že tento notářský zápis není údajně exekučním titulem.

Odpověď: Druhou částí dohody, kterou jste uzavřel s věřitelem, jste měl zřejmě na mysli postup podle ust. § 274 písm. e) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění. Tento paragraf taxativně vyjmenovává tzv. exekuční tituly, tzn. rozhodnutí (v širším slova smyslu), na jejichž základě lze podat návrh na výkon rozhodnutí.
Možnost, kterou obsahu § 274 písm. e) o.s.ř., je využívána zejména v případech, kdy se dlužník ocitne v prodlení s plněním svého závazku, avšak nezpochybňuje ho a zpravidla ho chce i v budoucnu splnit. V takovém případě je vhodné, aby byl sepsán notářský zápis (ve smyslu ust. § 62 a § 71 zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti), který s odkazem na § 274 písm. e) o.s.ř. bude zejména obsahovat závazek, označení osoby oprávněné a povinné, právní důvod, předmět a dobu plnění a výslovné svolení osoby povinné s vykonatelností.
Pominu-li eventualitu, že předmětný notářský zápis netrpí věcnými či formálními vadami (a je tedy notářským zápisem ve smyslu notářského řádu a obsahuje všechny shora uvedené náležitosti), je pravděpodobné, že notářský zápis byl sepsán pouze s osobou dlužníka, jako osoby povinné. Nejvyšší soud České republiky judikoval při dovolání v obdobné věci takto: „Notářský zápis je podle ustanovení § 274 písm. e) o. s. ř. titulem pro soudní výkon rozhodnutí, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb., jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti. Požadavku, aby v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti (§ 274 písm. e/ o. s. ř.) byla obsažena dohoda osoby oprávněné s osobou povinnou, lze vyhovět jak tím, že tyto osoby budou účastníky jediného zápisu (buď sepsaného za jejich současné přítomnosti nebo pokračováním v notářském zápisu), tak i tím, že k projevu vůle obsaženému v notářském zápisu sepsaném jen s jednou z těchto osob přistoupí formou samostatného zápisu druhá z nich.“
Nejvyšší soud sám správně konstatuje, že exekučním titulem není jednostranný, dvoustranný či vícestranný hmotněprávní úkon uvedený v notářském zápise, nýbrž notářský zápis. Rovněž správně dovodil, že notářský zápis nemusí obsahovat právní úkon, na jehož základě vznikne závazek, nýbrž v něm má být specifikována povinnost vyplývající ze závazkového vztahu existujícího mezi dlužníkem a věřitelem. S ostatními argumenty, které uvádí dovolací soud se však nemohu ztotožnit. Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že notářský zápis může být titulem pro výkon rozhodnutí, i když jeho účastníkem byl jen dlužník, resp. osoba povinná. Konstatuje, že zákon výslovně neoznačuje okruh účastníků notářského zápisu, ale dovozuje (argumentum a contrario), že vyžaduje-li ust. § 274 písm. e) svolení k vykonatelnosti pouze od osoby povinné, musí být ostatní náležitosti dle tohoto ustanovení výsledkem shodného prohlášení jak osoby povinné, tak oprávněné. Domnívám se, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu stanovit exekučním titul takový notářský zápis, který vzejde z dvou- či vícestranné dohody uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem, vyjádřil by takový požadavek zřetelnější formulací předmětného ustanovení. Je-li uvedeno in fine předmětného ustanovení „jestliže osoba povinná k vykonatelnosti v notářském zápise svolila“, vyplývá z něj pouze podstatná náležitost právního úkonu osoby povinné, z čehož nelze dovozovat, že ostatní náležitosti mají být učiněny dvoustranným shodným prohlášením. Pro názor, že takový právní úkon může učinit i jen osoba povinná rovněž hovoří smysl a účel zařazení notářského zápisu do výčtu exekučních titulů. Souhlasí-li totiž dlužník se sepsáním notářského zápisu o uvedeném úkonu, je zbytečné a nelogické, aby se ho účastnil (a nebo jen přistoupil) věřitel, který nemůže donutit dlužníka bez jeho souhlasu k takovému kroku. Právní normu je třeba vykládat nejen z hlediska gramatického (jazykového), ale i logického a systematického. Tento úkon nemůže zkrátit či jinak poškodit práva věřitele, naopak zvýhodňuje jeho postavení. V tomto ohledu tedy výklad Nejvyššího soudu České republiky působí kontraproduktivně, v rozporu se smyslem ust. § 274 e) o.s.ř. a zbytečně šikanuje věřitele. Obecné soudy ovšem budou zřejmě postupovat ve smyslu uvedeného rozhodnutí NS ČR a změnu může přinést pouze přezkoumání a přehodnocení výkladového závěru Nejvyššího soudu.

~
Otázka: Kdy je možné a vhodné použít smluvní pokutu, jakým způsobem musí být sjednána a jaký je rozdíl mezi smluvní pokutou sjednanou podle občanského práva a podle obchodního práva?

Odpověď: Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků sloužících k zajištění závazků. Základní úprava smluvní pokuty je obsažena v ustanoveních § 544 a § 545 občanského zákoníku. Tuto základní úpravu pak doplňuje obchodní zákoník v ustanoveních § 300 až § 302 specifickými prvky pro potřebu obchodních závazkových vztahů. Úprava je v celém rozsahu dispozitivní, strany nemusí smluvní pokutu sjednat vůbec nebo se mohou dohodnout jinak.
Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Smluvní pokuta zpravidla zajišťuje závazek k nepeněžitému plnění (předání věcí, dokladů), zákon však nevylučuje možnost zajistit pokutou i prodlení s plněním peněžitým postihované např. úroky z prodlení. Ovšem za smluvní pokutu nelze považovat např. závazek zaplatit určitou částku v případě odstoupení od smlouvy, neboť odstoupení od smlouvy není porušením povinnosti, nýbrž výkonem práva, vyplývajícího buď ze zákona, nebo ze smlouvy. Podmínkou vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty je písemná dohoda (pod sankcí neplatnosti), a to i v případě, že pro vznik smlouvy příslušného typu písemná forma není vyžadována a strany ji nepovažují za nutnou. Platná dohoda kromě písemné formy musí obsahovat též označení pokutou zajišťované smluvní povinnosti a určení výše pokuty nebo způsobu jejího dodatečného určení.
Smluvní pokuta může být dohodnuta vedle zákonné sankce – úroků z prodlení nebo místo ní. Sjednáním ani zaplacením smluvní pokuty není dlužník zbaven povinnosti splnit závazek, který porušil. Smluvní pokuta je sankcí, nikoliv odstupným.
Pokuta působí preventivně a do určité míry i reparačně, neboť je paušalizovanou náhradou škody. Dlužník musí platně sjednanou pokutu zaplatit, i když věřiteli porušením zajištěné povinnosti nevznikla žádná škoda, věřitel naopak ztrácí právo na náhradu škody vzniklé z porušení zajištěné povinnosti, kterou pokuta nekryje, a to i v případě, že mu pokuta nebyla zaplacena. Ztrátě práva na náhradu škody lze však s ohledem na dispozitivnost zákonné úpravy předejít dohodou, že sjednání ani zaplacení pokuty nevylučuje právo věřitele na náhradu škody. Dlužník je pak povinen zaplatit pokutu a nahradit škodu v plném rozsahu nebo dle dohody tu část, která převyšuje zaplacenou nebo sjednanou pokutu.
Podle občanského zákoníku je předpokladem vzniku nároku na smluvní pokutu pouze zaviněné porušení zajištěné povinnosti (zavinění je presumováno, dlužník tedy prokazuje, že zajištěnou povinnost neporušil úmyslně ani z nedbalosti), pokud si samotné strany nedohodnou pokutu na objektivním principu (bez ohledu na zavinění). Podle obchodního zákoníku je však konstrukce smluvní pokuty jiná, neboť výslovně vylučuje možnost liberace dlužníka. Podle obchodního zákoníku je tedy smluvní pokuta zcela objektivní sankcí, takže vyvinění nepřichází v úvahu.
Podle obchodního zákoníku je soud oprávněn nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit. I tato úprava je ovšem dispozitivní, takže ji strany mohou dohodou vyloučit. I když tak neučiní, soudy budou toto oprávnění aplikovat jen mimořádně. Právo prominout pokutu soud ze zákona nemá, ale může být zahrnuto v dohodě stran. Podle občanského zákoníku naproti tomu soud právo snížit nepřiměřeně vysokou pokutu nemá.
Smluvní pokuta je tedy v určitých případech velmi vhodným zajišťovacím prostředkem. Smluvní strany by však měly vždy věnovat náležitou pozornost jejímu sjednání a podrobně dohodou upravit všechny podmínky vzniku nároku na její zaplacení.

~
Otázka: Uzavřu-li se zhotovitelem smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku, jaké mám možnosti kontrolovat provádění díla a jaké má vůči mně při provádění díla povinnosti zhotovitel?

Odpověď: V obchodním zákoníku existují v rámci právní úpravy smlouvy o dílo ustanovení o způsobu provádění díla. Výslovně je uvedeno, že je objednatel oprávněn kontrolovat provádění díla. Zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými
povinnostmi, je objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže tak zhotovitel díla neučiní ani v přiměřené lhůtě mu k tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy, je objednatel oprávněn od smlouvy odstoupit. Podle ustanovení § 345 odst. 2 obchodního zákoníku je pro účely obchodního zákoníku porušení smlouvy podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné.
Obchodní zákoník dává objednateli oprávnění kontrolovat provádění díla bez ohledu na to, kde je dílo prováděno, nestanoví však přesné postupy a podmínky takové kontroly (např. u staveb může jít o provádění technického dozoru investora a autorského dozoru zpracovatele projektu). Způsob provádění kontroly, její termíny a metody je proto nanejvýš vhodné určit přímo ve smlouvě. Je třeba upozornit, že provádění kontrolní činnosti ze strany objednatele přitom nezbavuje zhotovitele odpovědnosti za případné vady díla.
Objednatel není povinen zhotovitele na nesprávnost jeho postupu upozorňovat a nevyužití oprávnění daného mu obchodním zákoníkem nemá vliv na odpovědnost zhotovitele za vady díla. Obchodní zákoník nestanoví také povinnost, aby upozornění objednatele na nesprávné provádění díla bylo písemné. Tento postup, spolu s podrobnější úpravou ve smlouvě, však můžeme zcela jednoznačně doporučit.
Kontrola díla může být průběžná. Zejména ve výstavbě však může být velmi praktické sjednat lhůty provedení některých kontrol ve smlouvě, zejména u prací, které budou v dalším průběhu provádění díla zakryty. Na tomto místě znovu upozorňujeme, že pokud by nebyla sjednána specifická ujednání ve smlouvě, nemá případné neprovedení kontroly v obecné rovině vliv na možnost uplatnit odpovědnost za vady.
V dalším ustanovení obchodního zákoníku ukládá obchodní zákoník zhotoviteli zvláštní upozorňovací povinnost týkající se nevhodnosti věcí převzatých od objednatele nebo jeho pokynů. Zhotovitel je povinen upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Jestliže nevhodné věci nebo pokyny překážejí v řádném provádění díla, je zhotovitel povinen jeho provádění v nezbytném rozsahu přerušit do doby výměny věcí nebo změny pokynů objednatele nebo písemného sdělení, že objednatel trvá na provádění díla s použitím předaných věcí a daných pokynů. O dobu, po kterou bylo nutno provádění díla přerušit, se prodlužuje lhůta stanovená pro jeho dokončení. Zhotovitel má rovněž nárok na úhradu nákladů spojených s přerušením provádění díla nebo s použitím nevhodných věcí do doby, kdy jejich nevhodnost mohla být zjištěna. Jestliže přes splnění upozorňovací povinnosti objednatel na použití nevhodných věcí nebo pokynů písemně trval, neodpovídá zhotovitel za nemožnost dokončení díla nebo za vady dokončeného díla způsobené těmito věcmi nebo pokyny. Při nedokončení díla má zhotovitel nárok na cenu sníženou o to, co ušetřil tím, že neprovedl dílo v plném rozsahu.
Zhotovitel, který nesplnil upozorňovací povinnost, odpovídá za vady díla způsobené použitím nevhodných věcí předaných objednatelem nebo pokynů daných mu objednatelem. I když se obchodní zákoník zmiňuje pouze o vadách díla, odpovídá zhotovitel také za to, že dílo nebude možné dokončit.
Kromě zvláštní upozorňovací povinnosti, kterou jsme popsali shora, má zhotovitel i zvláštní povinnost oznamovací (tzv. povinnost notifikační). Zjistí-li zhotovitel při provádění díla skryté překážky, týkající se věci, na níž má být provedena oprava nebo úprava, nebo místa, kde má být dílo provedeno, a tyto překážky znemožňují provedení díla dohodnutým způsobem, je zhotovitel povinen to oznámit bez zbytečného odkladu objednateli a navrhnout mu změnu díla. Plnění této povinnosti může být praktické např. u rekonstrukcí ve výstavbě. Další text obchodního zákoníku (§ 552 odst. 1 . druhá a třetí věta) zohledňuje rizika zhotovitele s takovým plněním. Do dosažení dohody o změně díla je zhotovitel oprávněn provádění díla přerušit. Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě na změně smlouvy, může kterákoli ze stran od smlouvy odstoupit. Jestliže zhotovitel neporušil svou povinnost zjistit před započetím provádění díla výše uvedené skryté překážky, nemá žádná ze stran nárok na náhradu škody, zhotovitel má nárok na cenu za část díla, jež bylo provedeno do doby, než překážky mohl odhalit při vynaložení odborné péče.
V opačném případě, kdy zhotovitel porušil svou povinnost ke zjištění skrytých překážek, může objednateli vzniknout nárok na náhradu škody. V případě zjevných překážek bránících od počátku provedení díla dopadají na zhotovitele důsledky převzetí nesplnitelného závazku. Jak jsme již uvedli výše, je objednatel oprávněn kontrolovat provádění díla. Kromě kontroly průběžné, o které jsme se již také zmiňovali, bude přicházet v úvahu i kontrola předmětu díla na určitém stupni jeho provádění. Stanoví-li smlouva, že objednatel je oprávněn zkontrolovat předmět díla na určitém stupni jeho provádění, je zhotovitel povinen včas objednatele pozvat k provedení kontroly. Jak již bylo řečeno, kontrola může být důležitá, zejména pokud jsou určité části díla v průběhu jeho provádění zakrývány, což vylučuje provedení pozdější kontroly nebo zkoušky. Výsledek kontroly, zkoušky nebo měření může být sjednán jako podmínka pro uhrazení splátek ceny za provedení díla. Smlouva může blíže stanovit lhůty, ve kterých musí být objednatel pozván k provedení kontroly, způsob jejího provedení, formu pozvánky apod.
Nesplní-li zhotovitel povinnost pozvat včas objednatele k provedení kontroly, je povinen umožnit objednateli provedení dodatečné kontroly a nést náklady s tím spojené (např. spočívající v nutnosti odstranit již provedené izolace, provést výkopy, prorazit otvory apod.). Nedostaví-li se objednatel ke kontrole, na kterou byl řádně pozván nebo která se měla konat podle dohodnutého časového rozvrhu, může zhotovitel pokračovat v provádění díla. Jestliže však účast na kontrole byla objednateli znemožněna překážkou, kterou nemohl odvrátit, může objednatel bez zbytečného odkladu požadovat provedení dodatečné kontroly, je však povinen zhotoviteli nahradit náklady způsobené opožděním kontroly (§ 553 odst. 3 obchodního zákoníku). Zákon neurčuje, které překážky, jež nebylo možno odvrátit, opravňují objednatele postupovat podle tohoto odstavce, a bude proto vždy záviset na konkrétní situaci a konkrétní úpravě ve smlouvě. Nejedná se zde však pouze o případy tzv. vyšší moci (§ 374 ObchZ), ale může jít o takové příčiny, jako je porucha dopravního prostředku nebo neprůjezdnost komunikací způsobená dopravní nehodou.
Jde-li o výstavbu, podle jejího rozsahu je podle našeho názoru vhodné dohodnout ve smlouvě výkon technického dozoru a rozsah oprávnění konkrétních zástupců objednatele a zhotovitele k činnostem probíhajícím přímo na stavbě. Rovněž je vhodné konkretizovat podrobnosti vedením stavebního deníku Deník slouží k zaznamenávání všech důležitých (resp. dalších dohodnutých) skutečností a okolností týkajících se výstavby a může mimo jiné sloužit jako významný důkazní prostředek. Do deníku pak provádějí zápisy i orgány státního stavebního dohledu a orgány státní správy obecně. Deník slouží také jako běžný komunikační prostředek při zajištění spolupůsobení smluvních stran na stavbě.
Smluvně je možno volit různá řešení ve spolupůsobení objednatele od minimálního rozsahu až po rozsah velmi podstatný. To se pak zřejmě odrazí v ceně díla, kdy při minimu spolupůsobení bude cena zřejmě vyšší. Přitom žádné zvolené řešení nelze obecně odsoudit. Dohodnuté spolupůsobení a rozsah spolupráce by však měl být vyjádřením smluvní vůle obou stran po racionálním řešení, nikoli výsledkem zneužití faktického silnějšího řešení, např. i monopolního či dominantního některé ze smluvních stran. V každém případě by měly být povinnosti smluvních stran při provádění díla pečlivě upraveny ve smlouvě, aby se předešlo pozdějším sporům.

~
Otázka: Mé dceři je sedmnáct let a otěhotněla se svým přítelem, který je však také nezletilý (brzy mu již bude osmnáct let). Nemají v úmyslu uzavřít manželství. Partner mé dcery otcovství nepopírá a je připraven nést rodičovskou odpovědnost. Jakým způsobem může určit své otcovství? Bude přitom potřebovat své rodiče, se kterými se nestýká a pravděpodobně jeho požadavkům nevyjdou vstříc?

Naše právní úprava určování otcovství vychází ze skutečnosti, že dítě má právo znát, kdo je jeho matka a otec. Proto zákon o rodině § 51 a násl. řeší tuto situaci stanovením tří právních domněnek, které uvádí slovy "považuje se za otce dítěte". Systém právních domněnek upravených zákonem o rodině stanoví přesné pořadí uplatnění jednotlivých zákonných domněnek, aniž by některá domněnka měla menší či větší průkaznost při porovnání s domněnkou jinou.

První právní domněnka otcovství je nejpřirozenějším a také nejběžnějším určením otce nezletilému dítěti. První domněnka se uplatňuje automaticky, tj. otcovství manžela matky nezletilého dítěte je zapsáno do matriky, tj. do knihy narozených dětí vedené u příslušného úřadu, který je pověřen tuto knihu vést. Zápis do knihy narozených dětí se provádí automaticky po narození dítěte. První domněnka vychází z předpokladu, že zploditelem dítěte, tedy jeho biologickým otcem je nejspíše manžel matky nezletilého dítěte, tedy muž, který s matkou dítěte uzavřel manželství. Předpoklad otcovství manžela matky nezletilého dítěte odpovídá představám o účelu manželství a o právech a povinnostech manželů mezi sebou. Tedy samotný fakt manželství má pro určení otcovství k dítěti zásadní význam.

Jde-li o narozené dítě, u něhož nemá místa první právní domněnka, nastupuje domněnka druhá, která znamená, že za otce dítěte se považuje muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, tedy matky a otce. Při této druhé domněnce se vychází ze skutečnosti, že nejsou-li rodiče manžely, je nejspolehlivějším přístupem k určení otcovství k dítěti společné souhlasné prohlášení obou rodičů dítěte. Při uplatňování druhé právní domněnky uvádí z. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZR") podrobnosti , které se týkají především toho, jak má být postupováno v takovém případě, aby mohlo dojít k zápisu do matriky.

Znevážit účinky souhlasného prohlášení otcovství je možno jen cestou popření otcovství, cestou soudního řízení. I tento postup odpovídá požadavkům ochrany zájmů dítěte směřujícím ke stabilizaci jeho právního postavení. K tomu, aby byla uplatněna druhá právní domněnka, je potřeba rozhodnutí samotných rodičů nezletilého dítěte. Náš zákon umožňuje určit takto otcovství i k dítěti jen počatému, ale dosud nenarozenému - nasciturovi a stabilizovat již tímto způsobem právní poměry ještě před jeho narozením.

Zda je k uplatnění druhé právní domněnky způsobilý i nezletilý rodič, ZR neupravuje, a tak na řešení tohoto problému existuje několik právních názorů. Jeden z těchto názorů spočívá v tom, že nezletilý nemá způsobilost k rodinněprávním úkonům, a proto nemůže ani činit právní úkon vedoucí k založení druhé domněnky otcovství. Jiné názory připouštějí myšlenku, že nezletilý rodič může učinit tento právní úkon se souhlasem svých zákonných zástupců, především svých rodičů. V tomto případě se vychází z toho, že nejde o úkon občanskoprávní, ale o případ rodinně-právního úkonu, směřujícího k založení osobního vztahu, na nějž lze použít ustanovení § 36 ZR o povinnosti rodičů zastupovat své děti. Takovým způsobem lze potom připustit součinnost zákonného zástupce dítěte při prohlášení podle § 52 ZR, tedy jeho souhlas s prohlášením o otcovství.

Častý je i názor další, a to takový, který se od předchozích liší v tom, že připouští způsobilost nezletilého dítěte k prohlášení vedoucímu k založení druhé zákonné domněnky otcovství. Tento názor nepovažuje "prohlášení" za zvláštní rodinněprávní úkon a s poukazem na § 104 ZR zkoumá, zda nezletilý je, či není ve smyslu § 9 občanského zákoníku způsobilý k takovému úkonu. Autoři tohoto názoru vycházejí ze skutečnosti, že zejména ve věku blízkém zletilosti může dítě samozřejmě přiměřeně své rozumové a volní vyspělosti posoudit význam svého prohlášení o otcovství. Z této myšlenky vyplývá, že otcovství může být určeno souhlasným prohlášením nezletilých rodičů ve smyslu § 52 odst. 1 ZR.

Osobně se přikláním k posledním dvěma názorům s tím, že pro případy otcovství nezletilců, u kterých lze předpokládat přiměřenou rozumovou a volní vyspělost, preferuji názor třetí (což by měl být i případ partnerky vaší dcery s ohledem na skutečnost, že brzy dosáhne zletilosti). Není-li v konkrétním případě dána rozumová a volní vyspělost nezletilého otce, nepovažuji prohlášení nezletilého otce o otcovství včetně souhlasů jeho rodičů za právní úkon nezletilého, ale spíše za právní úkon jeho rodičů, a proto není dle mého názoru takto učiněné prohlášení nezletilce, pokud si není schopen jeho dosah uvědomit, platné. Stálo by jistě za úvahu de lege ferenda upravit tento poněkud sporný, dílčí problém přímo v zákoně, neboť by se tak předešlo mnohdy zbytečné aplikaci třetí domněnky.

Z ust. § 52 ZR nevyplývá, že prohlášení by mohl učinit pouze biologický otec dítěte. Ze samotné skutečnosti, že takovéto prohlášení učinil muž, který není biologickým otcem těchto nezletilých dětí, nelze rovněž bez dalšího dovozovat neplatnost právního úkonu ve smyslu ust. § 52 odst. 1 a 2 ZR souhlasným prohlášením rodičů před soudem, jakmile k prohlášení jednoho z rodičů přistoupí stejné prohlášení druhého rodiče, kterým je označen za otce tentýž muž.

V případě "nesporného" mimosoudního souhlasného prohlášení však spatřuji v tomto smyslu pochybnosti o platnosti takového prohlášení. Podle mne záleží na výkladu slova rodiče. Je rodičem způsobilým provést prohlášení o otcovství pouze skutečný zploditel, nebo i ten, kdo v tu chvíli pouze deklaruje zájem do budoucna se o dítě starat, vychovávat je a vykonávat rodičovská práva a plnit rodičovské povinnosti, aniž by třeba měl s matkou pohlavní styk? V této otázce se kloním spíše k odpovědi přiznat způsobilost k takovému prohlášení pouze zploditeli, neboť v opačném případě by mohlo jít vlastně o skrytou adopci.

Nebylo-li otcovství k dítěti určeno žádnou z předcházejících právních domněnek, nastupuje právní domněnka třetí, tj. otcovství k nezletilému dítěti je určeno soudem. V takovém případě se za otce nezletilého dítěte považuje muž, který s matkou dítěte měl pohlavní styk v "rozhodné době", tj. v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než 180 a více než 300 dnů. Třetí právní domněnka se uplatňuje jen v soudním řízení a právě z této skutečnosti je patrné, že jde o případ otcovství sporného, kde zjištění materiální pravdy vyžaduje často předložení i posouzení řady různých důkazů, z nichž některé jsou typické právě pro řízení paternitní.

Při průběhu soudního řízení o určení otcovství je třeba prokázat, že muž, který byl matkou označen za otce nezletilého dítěte, s ní měl pohlavní styk v době rozhodné. Z této skutečnosti vyplývá požadavek, aby tento stav byl zjištěn co nejúplněji. Základním důkazem v soudním řízení je výslech žalovaného a matky nezletilého dítěte. Použití dalších důkazních prostředků není vyloučeno, tj. výslech svědků, důkazy listinami, spisy.

~
Otázka: Jsem spolu s dalšími dvěma osobami spoluvlastníkem nemovitosti určené k rekreačnímu využití. Soužití však přináší značné problémy, a to zejména z toho důvodu, že zbývající dva spoluvlastníci sice nemovitost užívají k rekreaci, ale pokud jde o nezbytnou údržbu a opravy, nechtějí do nich zpravidla investovat a podílet se na jejich zajištění. Protože nemovitost se tím znehodnocuje, zařizuji tyto záležitosti téměř výlučně já. Z tohoto důvodu jsem jim nabízel, že od nich jejich spoluvlastnické podíly odkoupím, ale nepodařilo se nám dohodnout. Mohu tedy v tomto případě podat žalobu k soudu s tím, aby soud přikázal nemovitost do mého vlastnictví? Samozřejmě jsem ochoten a schopen oba spoluvlastníky vyplatit.

Odpověď: Náš právní řád vychází ze zásady, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen setrvávat ve spoluvlastnictví proti své vůli. Jeho rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je projevem soukromé autonomie jako jedné ze základních zásad, které ovládají oblast občanskoprávních vztahů Proto jestliže některý ze spoluvlastníků nechce nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu a nebylo dosaženo dohody o zrušení spoluvlastnictví, má kterýkoliv ze spoluvlastníků (nerozhoduje při tom ani výše spoluvlastnického podílu) právo podat návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudu. Zákon ani příkladmo neuvádí důvody, pro které lze podílové spoluvlastnictví zrušit.
Zákon zde vychází z pojetí, že soud nejprve podílové spoluvlastnictví jako celek zruší a poté v tom samém řízení provede jeho vypořádání. Proto není možné, aby soud svým rozhodnutím pouze zrušil spoluvlastnictví a jeho vypořádání nerealizoval. Pro vaši otázku je důležité, že soud není při vypořádání vázán návrhem – petitem žaloby, takže podle okolností případu může podle občanského právního řádu rozhodnout o vypořádání spoluvlastnictví i jiným způsobem, než který je spoluvlastníkem (tedy žalobcem) navrhován.
Vypořádání podílového spoluvlastnictví provádí soud podle § 142 odst. 1 jedním ze tří způsobů: 1) rozdělením věci 2) přikázáním věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu c) prodejem věci a rozdělením výtěžku podle výše podílů. Způsoby vypořádání mají v zákoně své stanovené pořadí, které musí soud při svém procesním postupu respektovat. To znamená, že druhý způsob vypořádání přichází v úvahu až poté, nelze-li uskutečnit první způsob, a třetí způsob vypořádání až poté, nelze-li uskutečnit ani první ani druhý způsob vypořádání. Soud při prvých dvou způsobech vypořádání přihlíží vždy jak k velikosti podílů, tak k účelnému využití věci.
Reálné rozdělení je považováno za nejvhodnější způsob vypořádání spoluvlastnických vztahů. Proto všude tam, kde to je dobře možné, je tento způsob vypořádání využíván jako primární. Reálnému rozdělení věci nesmí ovšem bránit jiné zřetele (např. u stavby stavebněprávní předpisy). Reálné rozdělení nemovitostí není možné tam, kde by jednotlivé části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi takovým způsobem, jaký odpovídá povaze věci. Reálné rozdělení budov se připouští v soudní praxi jen tehdy, jestliže na základě stavebních úprav vzniknou podle stavebněprávních předpisů samostatné budovy. Je samozřejmé, že při rozdělení věci mezi spoluvlastníky nemusí vzniknout díly, odpovídající hodnotou spoluvlastnickým podílům. Jak už bylo řečeno, soud při reálném rozdělení nemovitosti musí dbát o to, aby jednak rozdělením vznikly samostatné věci v právním smyslu, jednak aby části vzniklé rozdělením mohly sloužit přiměřeně svému účelu. To platí jak o pozemcích, tak o stavbách. Pozemky musí odpovídat zásadám územního plánování a co do tvaru a rozlohy jejich konkrétnímu účelu. Stavby je třeba dělit tak, aby nové samostatné stavby odpovídaly stavebním předpisům. Proto vzniklé rozdíly v hodnotě jednotlivých reálných dílů musí být vyrovnány přiměřenou peněžitou náhradou, o které soud při reálném rozdělení věci též rozhodne.
Při zrušení spoluvlastnictví a vypořádání rozdělením věci může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti. Při dalších způsobech vypořádání soud toto oprávnění nemá.
Pokud reálné rozdělení společné věci není dobře možné nebo je-li společná věc dokonce vůbec nedělitelná, může soud přikázat společnou věc jednomu ze spoluvlastníků anebo více spoluvlastníkům. Přikázat společnou věc však lze pouze spoluvlastníkovi (nikoli tedy třetí osobě, např. manželovi spoluvlastníka). Tohoto způsobu vypořádání lze ovšem využít pouze tehdy, jestliže alespoň jeden ze spoluvlastníků projevuje o celou věc zájem. Nepřikazuje se pouze spoluvlastnický podíl spoluvlastníka, který nechce nadále ve spoluvlastnictví setrvávat, nýbrž vždy celá věc. Hledisko účelného využití věci při tomto způsobu vypořádání spoluvlastnictví (např. právě pro účel rekreační apod.) zákon znovu zvlášť zdůrazňuje. Toto hledisko se uplatní zejména při rovnosti spoluvlastnických podílů sporných stran.
Jestliže soud vypořádává spoluvlastnictví přikázáním věci, musí zároveň určit přiměřenou náhradu za podíly těch spoluvlastníků, kteří věc do samostatného vlastnictví nezískali. V praxi je sporné, jaká má být „přiměřená náhrada“. Proti použití tzv. odhadní ceny svědčí zájem na spravedlivém řešení věci a zamezení takového postupu některého ze spoluvlastníků, který zřejmě směřuje k získání jisté majetkové výhody na úkor ostatních. Proto se v praxi soudů začíná prosazovat zásada, že přiměřená náhrada by měla odpovídat obecné ceně, tj. ceně v místě obvyklé podle nabídky a poptávky.
Poslední způsob vypořádání se uplatní až tehdy, nebylo-li možné využít předcházejících způsobů. V takovém případě soud nařídí prodej věci a výtěžek rozdělí podle podílů.
V souvislosti s Vaší otázkou je třeba upozornit ještě na jednu skutečnost. Ze zásady, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, existují výjimky. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku. V takovém výjimečném případě bude spoluvlastnictví trvat dále. Důvody zvláštního zřetele hodné musí soud velmi pečlivě zkoumat a opatřit si o nich spolehlivé skutkové podklady. Takovými důvody může být podle povahy konkrétního případu např. skutečnost, že odpůrce prožil značnou část života v nemovitosti a bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby bylo návrhu vyhověno. Dalším důvodem může být vysoký věk odpůrce zejména v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Kromě toho může být důvodem hodným zvláštního zřetele i šikanostní jednání navrhovatele. Ve všech případech jde o tzv. rozhodnutí pro tentokrát, tj. pouze potud, pokud trvá původní skutkový stav, tedy zejména ty okolnosti a poměry, pro které k zamítnutí návrhu došlo. Ve všech případech, kdy byl návrh zamítnut, tedy není vyloučeno, aby v budoucnu, dojde-li k podstatné změně okolností případu, nemohlo být na nový návrh podílové spoluvlastnictví soudem zrušeno a vypořádáno.
Shrneme-li váš problém, v každém řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí příslušný soud zjistit okruh všech spoluvlastníků a velikost jejich podílu na společné věci. Není možné vyhovět návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, pokud účastníky řízení nebudou všichni spoluvlastníci. Požadavek určitosti návrhu je splněn, jestliže navrhovatel žádá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Pokud jde o způsob vypořádání, musí soud po prozkoumání podmínek jednotlivých způsobů vypořádání podle jejich zákonného pořadí rozhodnout i bez zřetele k tomu, že navrhovatel konkrétní způsob nenavrhl anebo že navrhl jiný způsob, než soud podle zjištěného skutkového stavu uznal za důvodný. Jedině v případě, že by před soudem došlo ke smíru (před zahájením řízení nebo i v jeho průběhu), mohou spoluvlastníci sami zvolit způsob vypořádání a projev jejich vůle, jestliže smír v dalších směrech není v rozporu s právními předpisy, není překážkou schválení smíru podle § 99 občanského soudního řádu. Pouhý souhlas účastníků řízení s navrhovaným vypořádáním však neodůvodňuje, aby soud v daném případě svým rozhodnutím vypořádal podílové spoluvlastnictví v rozporu se způsoby a pořadím uvedeným v zákoně.

~
Otázka: Zakládám se svými společníky společnost s ručením omezeným. Podali jsme návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku se všemi obvyklými přílohami včetně čestných prohlášení a výpisů z rejstříku trestů, které se týkají jednatelů společnosti. Krajský soud nás nyní vyzval, abychom návrh na zápis do obchodního rejstříku doplnili, pokud jde o jednatele, o doklady o tom, že tito nemají vůči územním finančním orgánům státu daňové nedoplatky. Je tento požadavek obchodního rejstříku oprávněný? Jestliže ano, na základě jakého právního předpisu je tento doklad vyžadován?

Odpověď: Požadavek obchodníku rejstříku je v tomto případě zcela oprávněný. Jak je vám jistě známo, dle obchodního zákoníku může být jednatelem společnosti s ručením omezeným (obdobně jako členem představenstva u akciové společnosti) pouze fyzická osoba, která splňuje všeobecné podmínky provozování živnosti podle zvláštního zákona a u níž není dána překážka provozování živnosti stanovená zvláštním zákonem bez ohledu na předmět (činnosti) podnikání.
Všeobecné podmínky provozování živnosti upravuje ustanovení § 6 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Dříve byly tyto podmínky tři: dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost.
Ke změně došlo zákonem č. 356/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tato novela, která nabyla účinnosti od 1. března 2000, přidala ke shora uvedeným všeobecným podmínkám provozování živnosti jednu další, a to právě předložení dokladu o tom, že fyzická osoba nemá vůči územním místně příslušným finančním orgánům státu daňové nedoplatky. Tento doklad vyhotoví na požádání místně příslušný finanční úřad. Místní příslušnost finančních úřadů lze zjistit v zákoně č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů.
Na závěr lze tedy konstatovat, že obchodní rejstřík v tomto případě postupoval správně a napříště je nezbytné vedle dalších dokladů, které jsou vyžadovány pro zápis dotčených osob do obchodního rejstříku, přikládat i doklad o neexistenci daňových nedoplatků.

~
Otázka: Naše obchodní společnost vstoupila do likvidace a statutární orgán společnosti jmenoval likvidátora. Jmenovaný likvidátor byl zapsán do obchodního rejstříku, po dvou měsících však oznámil, že z funkce likvidátora odstupuje. Následně valná hromada projednala jeho odstoupení a jmenovala nového likvidátora. Zajímalo by mne, k jakému okamžiku přešlo na likvidátora jednatelské oprávnění a zda jeho odstoupením a k jakému dni toto jednatelské oprávnění zaniklo? Hrozí společnosti nějaká sankce, pokud po vstupu do likvidace neužívá dodatek „v likvidaci“?

Odpověď: Likvidace je způsob mimosoudního vypořádání majetkových poměrů zrušené právnické osoby. Nejedná-li se o výjimečný případ, kdy společnost může zaniknout bez likvidace, je likvidace nezbytnou součástí procesu vedoucího k zániku společnosti. V období probíhají likvidace je zachována právní osobnost obchodní společnosti, ovšem tato osoba má už jenom omezenou právní subjektivitu. Obchodní zákoník nedává odpověď na otázku, kterým okamžikem vstup do likvidace nastává. Dle mého názoru nastává likvidace automaticky okamžikem zrušení společnosti.

Podle ustanovení § 70 odst. 3 obchodního zákoníku přechází zápisem likvidace společnosti do obchodního rejstříku působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti, pokud jde o úkony směřující k likvidaci společnosti, na likvidátora zapsaného v obchodním rejstříku. Dokud není likvidátor zapsán do obchodního rejstříku, jednatelské oprávnění na něj nepřechází a podle ust. § 68 odst. 5 obchodního zákoníku jedná jménem společnosti ve všech věcech její statutární orgán. Zápis likvidátora do obchodního rejstříku je tedy konstitutivní, tímto okamžikem tedy statutární orgán své jednatelské oprávnění ztrácí a likvidátor je nabývá. Jestliže je v průběhu likvidace likvidátor odvolán, vzdá se působnosti či tato působnost jinak zanikne, obnovuje se do té doby omezené jednatelské oprávnění statutárního orgánu na rozsah, v jakém je měl před zápisem do obchodního rejstříku, a to až do doby, než je do obchodního rejstříku zapsán nový likvidátor.

Pokud jde o okamžik zániku funkce likvidátora, obchodní zákoník v tom směru nemá výslovnou úpravu. Vzhledem k tomu, že likvidátor je orgánem obchodní společnosti, dopadá na určení okamžiku zániku výkonu jeho funkce ustanovení § 66 odst. 1 obchodního zákoníku. Pokud tedy valná hromada projednala odstoupení likvidátora z funkce, výkon jeho funkce tímto dnem skončil.

Vstup do likvidace patří mezi skutečnosti, jejichž publicita musí být zabezpečena v zájmu ochrany třetích osob, popř. i společníků. Proto je stanovena povinnost zapsat vstup do likvidace do obchodního rejstříku. Po celou dobu likvidace je obchodní společnost povinna užívat obchodní jméno s dodatkem „v likvidaci“. Tato povinnost se týká především uskutečňování právních úkonů jménem společnosti, avšak bylo by ji třeba chápat šíře, tedy i jako povinnost užívat na všech obchodních papírech obchodní jméno takto doplněné. Obchodní zákoník ukládá tuto povinnost, ale neupravuje sankce za její porušení. Jestliže tady společnost neuvede zmíněný dodatek u svého obchodního jména, je otázka, jaké právní následky s takovým jednáním spojovat. Neuvedení dodatku nebo nezapsání likvidace do obchodního rejstříku bude výhodné pro společnost v likvidaci, třetí osobě může vzniknout újma, protože neví o omezení právní subjektivity zrušené společnosti. V zhledem k principu publicity by třetí osobě nebylo možnost likvidaci namítnout, jestliže nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Právní úkon by byl platný.

V případě neuvedení povinného dodatku by bylo možno uplatnit jenom obecné sankce. Nepochybně by to bylo jednání odporující zákonu a z tohoto hlediska by bylo možno dovozovat i jeho neplatnost ve smyslu § 39 občanského zákoníku – i zde by vznikla otázka, zda jde o neplatnost relativní nebo absolutní a bylo by nutno aplikovat ustanovení § 268 obchodního zákoníku o povinnosti k náhradě škody toho, kdo neplatnost způsobil. Jedná se vždy jenom o řešení v rámci soukromoprávních sankcí. Pokud jde o veřejnoprávní sankce, je dosti problematická aplikace zákona o přestupcích, v úvahu přichází § 46 o tom, že přestupkem je i jiné jednání porušující zákonem stanovenou povinnost a možná je snad i aplikace § 125 trestního zákona upravující skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.

~
Dotaz: Při zavádění inženýrských sítí v obci jsme se dozvěděli, že část pozemku který je součástí námi oploceného pozemku užíváme neoprávněně, neboť tato část je součástí obecního pozemku. Hranice pozemku a plotu však již nebyla měněna nejméně po dobu padesáti let a o nesprávnosti hranic jsme neměli tušení. Lze v tomto případě aplikovat, a pokud ano, pak za jakých podmínek, vydržení?

Odpověď: Právní institut vydržení je upraven v ust. § 134 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění. K tomuto originálnímu nabytí vlastnického práva dochází za současného splnění tří podmínek, a to: 1) oprávněnosti držby, 2) držba musí trvat u nemovité věci nepřetržitě po dobu deseti let a 3) předmět vydržení musí být způsobilý k vydržení.
Vydržitel prokáže oprávněnost držby tím, že s předmětem vydržení nakládal po celou dobu trvání držby (a to včetně jeho právních předchůdců, ve Vašem případě např. rodičů, prarodičů, původních vlastníků) jako se svou věcí a byl se zřetelem ke všem okolnostem případu v dobré víře, že mu tato věc patří. Podmínkou desetileté nepřetržité držby se rozumí trvalý výkon držby vlastním užíváním věci a vzhledem ke skutečnosti, že předmětem vydržení je ve Vašem případě nemovitost, je splněna i třetí podmínka ust. § 134 o.z.
Ve svém dotazu se zmiňujete, že oplocení je postaveno na cizím pozemku, jehož část „neoprávněně“ užíváte. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.11.1999 (č.j. 22 Cdo 837/98) je způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva i pozemek, který je částí parcely. Tímto rozhodnutím byla významně judikována uvedená problematika, neboť do té doby existující právní názor (opřený o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30.3.1993 sp. zn. 3 Cdo 53/92) připouštěl pouze možnost vydržet celý pozemek.
Shledáte-li, že splňujete veškeré podmínky uvedené v ust. § 134 o.z., můžete požádat o sepsání osvědčení formou notářského zápisu ve smyslu ust. § 72 a násl. not. řádu z. č. 358/1992 Sb. nebo podat určovací žalobu, ve které se budete domáhat určení, že jste vlastníkem předmětné části nemovitosti (pozemku).

Otázka: V blízké budoucnosti prý bude možné ukládat peníze do zahraničních bank. Je toto tvrzení pravdivé?

Odpověď: Vláda skutečně přijala opatření, kterým umožňuje Vámi uváděný krok. Jedná se o nařízení vlády ze dne 31.5.2000 publikované ve sbírce zákonů pod č. 169/2000, kterým se mění nařízení vlády č. 129/1998 Sb., kterým se stanoví další případy, kdy se nevyžaduje devizové povolení.
Devizový zákon již dříve umožňoval tuzemci požádat v zahraničí o zřízení o vedení účtu v cizí nebo české měně nebo se smluvně zavazovat ke svěření nebo uložení svých peněžních prostředků v cizí nebo české měně na účet vedený v zahraničí, avšak pouze s devizovým povolením devizového orgánu.
Vláda svým krokem využila svého oprávnění obsaženého v ust. § 19 devizového zákona č. 219/1995 Sb. neboť s účinností od 1.1.2001 umožňuje zřizovat nebo vést účty v cizí nebo české měně v zahraničí nebo svěřit nebo uložit vlastní peněžní prostředky v cizí nebo české měně na účet vedený v zahraničí podle § 6 odst. 3 devizového zákona, již bez povolení příslušného devizového orgánu.

~
Otázka: Mám podnajaté pozemky, které jsou ve vlastnictví Pozemkového fondu ČR. Nájemce do smlouvy stanovil, že je jí možno vypovědět s výpovědní lhůtou jednoho měsíce a tvrdí, že toto ustanovení musí odpovídat smlouvě, kterou má uzavřenou s Pozemkovým fondem. Je takový argument oprávněný? Můžu se takové jeho výpovědi nějak bránit, když tato přichází pro mě v nejnevhodnější době?

Odpověď: Ve Vašem případě jde zřejmě o situaci, kdy vlastníkem pozemků je Česká republika a Pozemkový fond České republiky (dále jen „pozemkový fond“)tyto pozemky spravuje, a to v souladu s ust. § 17 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). V souladu s ust. § 17 odst. 2 zákona o půdě je pak pozemkový fond skutečně oprávněn k tomu, aby spravované nemovitosti „dal do užívání“, čímž se bezesporu rozumí i uzavření nájemních smluv ohledně takových pozemků. Takový postup je pak explicitně předvídán i v ust. § 18 odst. 1 zákona o půdě. Pozemkový fond tedy zřejmě i ve Vašem případě uzavřel s určitou osobou nájemní smlouvu a předpokládáme, že jí nebyl zakázán podnájem, tak, jak to umožňuje ustanovení § 666 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Na okraj upozorňujeme, že tuto skutečnost byste měl mít postavenou najisto, neboť v případě, že by nájemce nebyl oprávněn k uzavření podnájemní smlouvy, byla by dána v souladu s ust. § 666 odst. 2 občanského zákoníku možnost odstoupení ze strany pozemkového fondu.
Ustanovení § 18 odst. 2 zákona o půdě pak dává pozemkovému fondu příkaz, jak se zachovat v případě, kdy uplatní k nemovitostem (pronajatým pozemkovým fondem) svá práva vlastník. Pozemkový fond v takovém případě „… vypoví smlouvu s nájemcem k 1. říjnu běžného roku s jednoroční výpovědní lhůtou, … “. Zákon tedy neříká, že nájemní smlouvy takto uzavírané jsou určitým způsobem vypověditelné a je pouze povinností pozemkového fondu, aby smlouvy sjednal tak, aby mohl shora zmíněné povinnosti dostát. Na druhou stranu je však třeba si uvědomit, že toto ustanovení vychází z ust. § 677 odst. 2 občanského zákoníku, které pro nájemní smlouvy sjednané na neurčitou dobu lze např. u pozemků patřících do zemědělského půdního fondu vypovědět právě s takovou výpovědní lhůtou. Pro účely smluv uzavřených na dobu neurčitou je tedy vše v pořádku, avšak do zdánlivé kontradikce se uvedená ustanovení dostávají tehdy, pokud pozemkový fond uzavřel s nájemcem nájemní smlouvu na dobu určitou. To by však bylo pouze na škodu pozemkového fondu, neboť uvedená ustanovení nepůsobí rozdílně proti shodným subjektům. Jinými slovy: pokud pozemkový fond sjedná nájemní smlouvu tak, že mu neumožní dostát splnění povinnosti stanovení v ust. § 18 odst. 2 zákona o půdě, nemění to nic na právním postavení nájemce takových pozemků, který může vycházet pouze ze znění smlouvy a případné jednostranné ukončení smlouvy tak s vysokou pravděpodobností úspěchu napadnout pro neplatnost.
Ze shora uvedeného pro náš případ mějme na paměti, že zásadní je skutečný obsah smlouvy mezi pozemkovým fondem a nájemcem. Uvedenou roční lhůtu můžeme použít pouze jako vodítko při úvahách, jak asi bude výpověď v nájemní smlouvě upravena. Praktické a ze strany nájemce (jako pronajímatele vůči podnájemci) akceptovatelné může být takové řešení, dle kterého by byla dána výpovědní lhůta podnájmu mírně kratší, tedy taková, která umožní nájemci po obdržení výpovědi ze strany vlastníka, resp. pozemkového fondu, vypovědět smlouvu i vůči podnájemci.
Je však důležité uvědomit si zásadní charakter podnájemní smlouvy, a totiž ten, že jde o smlouvu odvozenou od smlouvy nájemní. Vyplývá to jednoduše z faktu, že i práva nájemce nemovitosti užívat a poskytovat do užívání třetím osobám jsou odvozeny z pronajímatelova vlastnictví, které mu umožňuje s věcmi takto nakládat. Z toho pak můžeme dovodit, že pokud pozemkový fond platně vypoví nájemní smlouvu, uplynutím výpovědní lhůty tak jako tak zanikne i podnájem, a to bez toho, že by nájemce podnájemci například zasílal výpověď. Jde o jednu z nevýhod podnájemních smluv, které způsobují jejich relativně řídké užívání.

~
Otázka: Než jsem byl jmenován řídícím pracovníkem ústředního státního orgánu, stal jsem se společníkem společnosti s ručením omezeným. V současné době se hovoří o střetu zájmů a zajímalo by mě, co je pravdy na tom, že jako společník podnikám a tudíž se porušuji zákon.

Odpověď: Názor, který uvádíte v závěru svého dotazu se často vyskytuje mezi laickou veřejností a je namístě uvést jej na pravou míru. Odpověď na Váš problém přináší jednak praxe, avšak zejména ji zcela jednoznačně řeší právní teorie.
Ustanovení § 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v platném znění definuje podnikání jako „soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“. Na otázku kdo je podnikatelem nám odpovídá totéž ustanovení svým druhým odstavcem, podle kterého se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění nebo na základě jiného než živnostenského oprávnění, anebo osoba, která provozuje zemědělskou výrobu podle zvláštních předpisů.
Z uvedeného jasně vyplývá, že Vaše (fyzická) osoba nemůže být ve smyslu Vámi uváděných údajů považována za podnikatele. Podnikatelem ve Vašem případě je uvedená společnost s ručením omezeným, která je ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku právnickou osobou, subjektem obchodního práva. Společnost s ručením omezeným, stejně jako akciová společnost, jsou ryze kapitálovými společnostmi, jejichž základní jmění je tvořeno vklady společníků (akcionářů), kterým náleží obchodní podíly (resp. akcie u akciové společnosti). Skutečnost, že fyzická osoba (z právnických osob pak taková, která není založena za účelem podnikání) je společníkem ve společnosti s ručením omezeným (nebo akcionářem akc. spol.) nemůže znamenat, že takový společník podniká.
Dalším argumentem pro uvedený názor je nemožnost splnění dalšího pojmového znaku podnikání, a to činnost prováděnou vlastním jménem. Společník ani akcionář totiž nevystupují v záležitostech týkajících se společnosti vlastním jménem, dokonce podle platné právní úpravy ani nemohou přímo ovlivňovat právní úkony konané za společnost. Z ust. § 13 obch. zák. jasně vyplývá, že je-li podnikatelem právnická osoba (kterou obchodní společnost nepochybně je), jedná za ní statutární orgán nebo zástupce. Kdo je statutárním orgánem obchodních společností určuje zákon u každé z obchodních společností zvlášť (a tuto otázku ani netřeba vzhledem k povaze dotazu rozebírat – ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti to není ani společník ani akcionář). Společník nebo akcionář mají pouze práva, která mohou realizovat prostřednictvím orgánů těchto společností, typicky valných hromad. Avšak ani výkonem takových práv se uvedené osoby nedopouštějí činnosti, kterou by právo označovalo jako podnikání.
Rovněž skutečnost, že společník s.r.o. ručí pouze do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku a že akcionář neručí za závazky společnosti vůbec, podporuje shora uvedené skutečnosti.
Jinou otázkou je posouzení, zda se neporušujete konkurenční ujednání. Toho by jste se dopustil, pokud by závazný právní předpis upravující výkon Vaší činnost v uvedeném státním orgánu zařazoval držení obchodního podílu nebo akcií do skutkových podstat zákazu konkurence. S ohledem na platné právní předpisy a praxi je však velmi nepravděpodobné, že by tomu tak bylo. Převládající předpisy do zákazu konkurence zpravidla zahrnují výkon funkce člena statutárního orgánu, podnikání na základě živnostenského nebo jiného oprávnění (tedy podnikání fyzické osoby) a podnikání v rámci veřejné obchodní společnosti nebo komanditní společnosti (zde jako komplementář) – tedy jako společníka s neomezeným ručením.
Mimo právní rovinu Vašeho dotazu je pochopitelně případná etická stránka věci. Právní nejistotu a absenci obdobné úpravy měl již dávno vyřešit dosud nepřijatý zákon o státní službě.

~
Otázka: Jsem spolu s dalšími dvěma osobami spoluvlastníkem nemovitosti určené k rekreačnímu využití. Soužití však přináší značné problémy, a to zejména z toho důvodu, že zbývající dva spoluvlastníci sice nemovitost užívají k rekreaci, ale pokud jde o nezbytnou údržbu a opravy, nechtějí do nich zpravidla investovat a podílet se na jejich zajištění. Protože nemovitost se tím znehodnocuje, zařizuji tyto záležitosti téměř výlučně já. Z tohoto důvodu jsem jim nabízel, že od nich jejich spoluvlastnické podíly odkoupím, ale nepodařilo se nám dohodnout. Mohu tedy v tomto případě podat žalobu k soudu s tím, aby soud přikázal nemovitost do mého vlastnictví? Samozřejmě jsem ochoten a schopen oba spoluvlastníky vyplatit.

Odpověď: Náš právní řád vychází ze zásady, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen setrvávat ve spoluvlastnictví proti své vůli. Jeho rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je projevem soukromé autonomie jako jedné ze základních zásad, které ovládají oblast občanskoprávních vztahů Proto jestliže některý ze spoluvlastníků nechce nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu a nebylo dosaženo dohody o zrušení spoluvlastnictví, má kterýkoliv ze spoluvlastníků (nerozhoduje při tom ani výše spoluvlastnického podílu) právo podat návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudu. Zákon ani příkladmo neuvádí důvody, pro které lze podílové spoluvlastnictví zrušit.
Zákon zde vychází z pojetí, že soud nejprve podílové spoluvlastnictví jako celek zruší a poté v tom samém řízení provede jeho vypořádání. Proto není možné, aby soud svým rozhodnutím pouze zrušil spoluvlastnictví a jeho vypořádání nerealizoval. Pro vaši otázku je důležité, že soud není při vypořádání vázán návrhem – petitem žaloby, takže podle okolností případu může podle občanského právního řádu rozhodnout o vypořádání spoluvlastnictví i jiným způsobem, než který je spoluvlastníkem (tedy žalobcem) navrhován.
Vypořádání podílového spoluvlastnictví provádí soud podle § 142 odst. 1 jedním ze tří způsobů: 1) rozdělením věci 2) přikázáním věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu c) prodejem věci a rozdělením výtěžku podle výše podílů. Způsoby vypořádání mají v zákoně své stanovené pořadí, které musí soud při svém procesním postupu respektovat. To znamená, že druhý způsob vypořádání přichází v úvahu až poté, nelze-li uskutečnit první způsob, a třetí způsob vypořádání až poté, nelze-li uskutečnit ani první ani druhý způsob vypořádání. Soud při prvých dvou způsobech vypořádání přihlíží vždy jak k velikosti podílů, tak k účelnému využití věci.
Reálné rozdělení je považováno za nejvhodnější způsob vypořádání spoluvlastnických vztahů. Proto všude tam, kde to je dobře možné, je tento způsob vypořádání využíván jako primární. Reálnému rozdělení věci nesmí ovšem bránit jiné zřetele (např. u stavby stavebněprávní předpisy). Reálné rozdělení nemovitostí není možné tam, kde by jednotlivé části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi takovým způsobem, jaký odpovídá povaze věci. Reálné rozdělení budov se připouští v soudní praxi jen tehdy, jestliže na základě stavebních úprav vzniknou podle stavebněprávních předpisů samostatné budovy. Je samozřejmé, že při rozdělení věci mezi spoluvlastníky nemusí vzniknout díly, odpovídající hodnotou spoluvlastnickým podílům. Jak už bylo řečeno, soud při reálném rozdělení nemovitosti musí dbát o to, aby jednak rozdělením vznikly samostatné věci v právním smyslu, jednak aby části vzniklé rozdělením mohly sloužit přiměřeně svému účelu. To platí jak o pozemcích, tak o stavbách. Pozemky musí odpovídat zásadám územního plánování a co do tvaru a rozlohy jejich konkrétnímu účelu. Stavby je třeba dělit tak, aby nové samostatné stavby odpovídaly stavebním předpisům. Proto vzniklé rozdíly v hodnotě jednotlivých reálných dílů musí být vyrovnány přiměřenou peněžitou náhradou, o které soud při reálném rozdělení věci též rozhodne.
Při zrušení spoluvlastnictví a vypořádání rozdělením věci může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově vzniklé nemovitosti. Při dalších způsobech vypořádání soud toto oprávnění nemá.
Pokud reálné rozdělení společné věci není dobře možné nebo je-li společná věc dokonce vůbec nedělitelná, může soud přikázat společnou věc jednomu ze spoluvlastníků anebo více spoluvlastníkům. Přikázat společnou věc však lze pouze spoluvlastníkovi (nikoli tedy třetí osobě, např. manželovi spoluvlastníka). Tohoto způsobu vypořádání lze ovšem využít pouze tehdy, jestliže alespoň jeden ze spoluvlastníků projevuje o celou věc zájem. Nepřikazuje se pouze spoluvlastnický podíl spoluvlastníka, který nechce nadále ve spoluvlastnictví setrvávat, nýbrž vždy celá věc. Hledisko účelného využití věci při tomto způsobu vypořádání spoluvlastnictví (např. právě pro účel rekreační apod.) zákon znovu zvlášť zdůrazňuje. Toto hledisko se uplatní zejména při rovnosti spoluvlastnických podílů sporných stran.
Jestliže soud vypořádává spoluvlastnictví přikázáním věci, musí zároveň určit přiměřenou náhradu za podíly těch spoluvlastníků, kteří věc do samostatného vlastnictví nezískali. V praxi je sporné, jaká má být „přiměřená náhrada“. Proti použití tzv. odhadní ceny svědčí zájem na spravedlivém řešení věci a zamezení takového postupu některého ze spoluvlastníků, který zřejmě směřuje k získání jisté majetkové výhody na úkor ostatních. Proto se v praxi soudů začíná prosazovat zásada, že přiměřená náhrada by měla odpovídat obecné ceně, tj. ceně v místě obvyklé podle nabídky a poptávky.
Poslední způsob vypořádání se uplatní až tehdy, nebylo-li možné využít předcházejících způsobů. V takovém případě soud nařídí prodej věci a výtěžek rozdělí podle podílů.
V souvislosti s Vaší otázkou je třeba upozornit ještě na jednu skutečnost. Ze zásady, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, existují výjimky. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku. V takovém výjimečném případě bude spoluvlastnictví trvat dále. Důvody zvláštního zřetele hodné musí soud velmi pečlivě zkoumat a opatřit si o nich spolehlivé skutkové podklady. Takovými důvody může být podle povahy konkrétního případu např. skutečnost, že odpůrce prožil značnou část života v nemovitosti a bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby bylo návrhu vyhověno. Dalším důvodem může být vysoký věk odpůrce zejména v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Kromě toho může být důvodem hodným zvláštního zřetele i šikanostní jednání navrhovatele. Ve všech případech jde o tzv. rozhodnutí pro tentokrát, tj. pouze potud, pokud trvá původní skutkový stav, tedy zejména ty okolnosti a poměry, pro které k zamítnutí návrhu došlo. Ve všech případech, kdy byl návrh zamítnut, tedy není vyloučeno, aby v budoucnu, dojde-li k podstatné změně okolností případu, nemohlo být na nový návrh podílové spoluvlastnictví soudem zrušeno a vypořádáno.
Shrneme-li váš problém, v každém řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí příslušný soud zjistit okruh všech spoluvlastníků a velikost jejich podílu na společné věci. Není možné vyhovět návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, pokud účastníky řízení nebudou všichni spoluvlastníci. Požadavek určitosti návrhu je splněn, jestliže navrhovatel žádá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Pokud jde o způsob vypořádání, musí soud po prozkoumání podmínek jednotlivých způsobů vypořádání podle jejich zákonného pořadí rozhodnout i bez zřetele k tomu, že navrhovatel konkrétní způsob nenavrhl anebo že navrhl jiný způsob, než soud podle zjištěného skutkového stavu uznal za důvodný. Jedině v případě, že by před soudem došlo ke smíru (před zahájením řízení nebo i v jeho průběhu), mohou spoluvlastníci sami zvolit způsob vypořádání a projev jejich vůle, jestliže smír v dalších směrech není v rozporu s právními předpisy, není překážkou schválení smíru podle § 99 občanského soudního řádu. Pouhý souhlas účastníků řízení s navrhovaným vypořádáním však neodůvodňuje, aby soud v daném případě svým rozhodnutím vypořádal podílové spoluvlastnictví v rozporu se způsoby a pořadím uvedeným v zákoně.

~
Otázka: Zakládám se svými společníky společnost s ručením omezeným. Podali jsme návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku se všemi obvyklými přílohami včetně čestných prohlášení a výpisů z rejstříku trestů, které se týkají jednatelů společnosti. Krajský soud nás nyní vyzval, abychom návrh na zápis do obchodního rejstříku doplnili, pokud jde o jednatele, o doklady o tom, že tito nemají vůči územním finančním orgánům státu daňové nedoplatky. Je tento požadavek obchodního rejstříku oprávněný? Jestliže ano, na základě jakého právního předpisu je tento doklad vyžadován?

Odpověď: Požadavek obchodníku rejstříku je v tomto případě zcela oprávněný. Jak je vám jistě známo, dle obchodního zákoníku může být jednatelem společnosti s ručením omezeným (obdobně jako členem představenstva u akciové společnosti) pouze fyzická osoba, která splňuje všeobecné podmínky provozování živnosti podle zvláštního zákona a u níž není dána překážka provozování živnosti stanovená zvláštním zákonem bez ohledu na předmět (činnosti) podnikání.
Všeobecné podmínky provozování živnosti upravuje ustanovení § 6 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Dříve byly tyto podmínky tři: dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost.
Ke změně došlo zákonem č. 356/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tato novela, která nabyla účinnosti od 1. března 2000, přidala ke shora uvedeným všeobecným podmínkám provozování živnosti jednu další, a to právě předložení dokladu o tom, že fyzická osoba nemá vůči územním místně příslušným finančním orgánům státu daňové nedoplatky. Tento doklad vyhotoví na požádání místně příslušný finanční úřad. Místní příslušnost finančních úřadů lze zjistit v zákoně č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů.
Na závěr lze tedy konstatovat, že obchodní rejstřík v tomto případě postupoval správně a napříště je nezbytné vedle dalších dokladů, které jsou vyžadovány pro zápis dotčených osob do obchodního rejstříku, přikládat i doklad o neexistenci daňových nedoplatků.

~
Dotaz: Na základě převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví jsem se stal majitelem bytu, který jsem vzápětí daroval svojí dceři. Katastrální úřad však náš návrh zamítl s odvoláním na nedostatky podle § 6 zákona o vlastnictví bytů. V čem tkví závada?

Odpověď: Ustanovení § 6 zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) taxativně vyjmenovává nezbytné náležitosti smluv, kterými se převádějí bytové jednotky (pochopitelně vyjma podstatných náležitostí uvedených v ustanoveních zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění).
Poměrně často se v praxi uvedené ustanovení zákona o vlastnictví bytu opomíjí a smlouvy, kterými se převádí vlastnické právo k bytovým jednotkám se vypracovávají obdobně jako jiné smlouvy, kterými se převádějí jiné nemovitosti. Z ust. § 6 zákona však vyplývá, že smlouva o převodu vlastnictví jednotky musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení budovy nebo domu údaji podle katastru nemovitostí, číslo jednotky včetně jejího pojmenování a umístění v budově, popis bytu nebo nebytového prostoru, jejich příslušenství, jejich podlahová plocha a popis vybavení bytu nebo nebytového prostoru, které jsou smlouvou převáděny, určení společných částí domu včetně určení, které části domu jsou společné vlastníkům jen některých jednotek, stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu včetně stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu, které jsou společné vlastníkům jen některých jednotek (ve smyslu ust. § 8 odst. 2 zákona), označení pozemku, který je předmětem převodu vlastnictví nebo předmětem jiných práv ve smyslu § 21, údaji podle katastru nemovitostí, práva a závazky týkající se domu, jeho společných částí a práva k pozemku, která přecházejí z dosavadního vlastníka budovy na vlastníka jednotky. Dále se ke smlouvě se přikládá půdorys všech podlaží, popřípadě jejich schemata, určující polohu jednotek a společných částí domu, s údaji o podlahových plochách jednotek a společných částí domu, jakož i písemný souhlas k převodu bytu uvedený v § 22 odst. 4, 5 a 7 zákona.
Z pochopitelných důvodů lze polemizovat o smysluplnosti uvedeného ustanovení zákona, neboť většina z citovaných údajů je zřejmá z tzv. prohlášení vlastníka budovy (dle § 4 zák.), které se vypracovává při převodu první bytové jednotky v domě. Domnívám se tedy, že kupříkladu uvádění podlahové plochy jednotlivých místností, jejich vybavení a zejména připojování schemat, jak je shora uvedeno, šikanuje občany při jejich úkonech. Uvádění dalšího údaje, a to práv a závazků týkajících se domu, jeho společných částí a práv k pozemku, pak zákon požaduje také zbytečně nad rámec fakticky podstatných náležitostí smluv. Na závěr však nelze konstatovat jinak, než že katastrální úřad postupoval v souladu se zákonem a návrh na vklad vlastnického práva podle smlouvy, která zřejmě neobsahovala údaje podle § 6 zákona, zamítla.

~
Otázka: Jaká práva mám v rámci dědictví po svém bývalém manželovi? Nemohu uvěřit tomu, že nejsem účastnicí řízení, když se jedná také o majetku, který jsme nabyli v době, kdy jsme byli manželé.

Odpověď: Z Vašeho dotazu je zřejmé, že Vaše manželství se zemřelým manželem zaniklo rozvodem před jeho úmrtím. Bohužel již z Vašeho dopisu nevyplývá, zda majetek patřící do společného jmění manželů – SJM - (dříve bezpodílové spoluvlastnictví manželů) bylo po rozvodu vypořádáno, případně jak dlouhá doba uplynula od rozvodu manželství do úmrtí zůstavitele. Z toho důvodu bude třeba zabývat se třemi variantami:
a) SJM bylo vypořádáno před úmrtím zůstavitele,
b) SJM nebylo vypořádáno před úmrtím a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství do úmrtí zůstavitele uplynuly tři roky,
c) SJM nebylo vypořádáno před úmrtím a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství do úmrtí zůstavitele neuplynuly tři roky,
přičemž budeme vycházet z předpokladu, že nejste dědičkou ze zákona (např. z titulu dědění osoby, která žila se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti) ani dědičkou ze závěti.
V prvním případě nemůžete být účastnicí dědického řízení, protože rozsah majetku zůstavitele je jednoznačný a kromě majetku, který je ve výlučném vlastnictvím (příp. spoluvlastnictví) zůstavitele se do aktiv dědictví zařadí rovněž majetek, který obdržel v rámci vypořádání společného jmění manželů, a to v rozsahu, který mu ke dni úmrtí náležel.
Při druhé i třetí variantě sice jste účastnicí dědického řízení, avšak pouze v té části, při níž bude vypořádáno společné jmění manželů, resp. zjišťován okruh majetku (a závazků) patřících do společného jmění manželů. V případě uvedeném v ust. písm. b) se pak uplatní zákonná domněnka podle ust. § 150 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění. Podle tohoto ustanovení, nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Ve třetím případě nelze uplatnit fikci jako v předcházejícím případě ani nelze při dědickém řízení vypořádat majetek a závazky v SJM. Zjistí se tedy opět rozsah takového majetku a závazků do aktiv dědictví se zařadí pouze nárok na stanovenou část majetku a závazků patřících do SJM v hodnotě takové části v poměru k celku (vypořádání SJM je třeba vždy realizovat v souladu s ust. § 149 odst. 2 obč. zák., tedy vychází se při něm vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné a každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.) Nepředpokládám, že by jste Vy nebo Váš manžel před úmrtím podali návrh na vypořádání společného jmění manželů soudem, ale pokud by se tak stalo, stávají se dědici zůstavitele jako jeho právní nástupci účastníky takového soudního řízení a soud může v rámci dědického řízení postupovat jak je uvedeno ve třetí variantě nebo (a to je podle mého názoru správnější postup) dědické řízení přeruší a vyčká výsledku soudního řízení. Pak do dědictví zařadí takový majetek a závazky, které zůstavitel obdržel v rámci soudního vypořádání SJM.

~
Otázka: Majitel domu ve kterém bydlíme se rozhodl získat většinu bytů, které chce po rekonstrukci prodat nebo pronajmout. V mém případě vyhrál soudní spor, ale naše rodina se odmítla vystěhovat. Nyní vyhrožuje trestním postihem a vyšetřováním. Je to opodstatněné?

Odpověď: Vlastník předmětných nemovitostí je především oprávněn domáhat se práva, které mu bylo přiznáno ve Vámi zmíněném občanském soudním řízení. Zejména může (nabylo-li rozhodnutí právní moci) podat návrh na výkon rozhodnutí (tzv. exekuci), a to vyklizením předmětného bytu.
Trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve svém ust. § 249a definuje trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru tak, že:
(1) Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, nebo peněžitým trestem. (2) Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Je nepochybné, že oprávněnou osobou v tomto smyslu může být i vlastník bytu či domu, protože součástí vlastnického práva podle § 123 obč. zák. je oprávnění vlastníka předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Užíváním se zde rozumí oprávnění vlastníka využít všech užitných vlastností věci za tím účelem, aby realizoval své zájmy a potřeby, ať již ve formě individuální spotřeby či podnikatelské spotřeby. Vlastník domu či bytu je chráněn ustanovením § 249a odst. 2 tr. zák. především tehdy, když dům nebo byt užívá tím způsobem, že v něm sám skutečně bydlí. To ovšem neznamená, že by snad v jiných případech nebylo citovaným ustanovením chráněno užívací právo vlastníka domu nebo bytu a že se jeho ochrana vyčerpává toliko v případě, jestliže v bytě či domě též bydlí, nebo zde má alespoň trvalý pobyt. Součástí oprávnění užívat dům nebo byt jsou nepochybně též aktivity vlastníka domu či bytu směřující k tomu, aby si svůj dům nebo byt předtím, než se do něj nastěhuje sám nebo někdo jiný, přizpůsobil vlastním potřebám, potřebám své domácnosti nebo potřebám nového nájemce, jemuž dům či byt hodlá pronajmout. Užíváním domu nebo bytu je třeba totiž rozumět i oprávnění vlastníka přenechat předmět svého vlastnictví (byt, dům) do pronájmu jiné osobě za úplatu (nájemné) a využít i tímto způsobem užitných vlastností domu nebo bytu. Za neoprávněné bránění v užívání domu nebo bytu je proto třeba považovat i případ, kdy jejich dosavadní nájemce po skončení nájmu tím, že se odmítne vystěhovat a dům či byt vyklidit, brání vlastníkovi domu nebo bytu v tom, aby vůbec mohl realizovat své právo k užívání předmětu vlastnictví v uvedeném smyslu. To platí bez ohledu na skutečnost, zda se chce vlastník domu nebo bytu do něj po skončení dosavadního nájmu sám (resp. se svou rodinou) nastěhovat, nebo zda dům či byt hodlá dále pronajmout novému nájemci. Jinak by nebyla dostatečně sankcionována povinnost ostatních osob umožnit vlastníkovi, pokud právo na bydlení ve svém domě nebo bytě dočasně převedl na jinou osobu, aby se mohl ujmout výkonu užívacího práva jako součásti vlastnického práva. Tolik z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. 5 Tz 29/99, který řešil velmi podobný případ Vašemu.
Jinou otázkou, která z Vašeho dotazu nepřímo vyplývá, je způsob, jakým způsobem se vlastník nemovitostí domáhá svých práv – jestliže by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání, vystavoval by se sám nebezpečí trestního stíhání na základě ust. § 235 tr. zák.

~
Otázka: Provozuji penzion v jehož objektu se nachází rovněž prodejna upomínkových předmětů a oblečení. Někteří turisté po obsluze požadují vyúčtování daně z přidané hodnoty a tvrdí, že mají právo na odpočet daně. Zatím vydáváme stvrzenky jen na požádání, ale bez uvedení DPH. Jak náš postup chybný?

Odpověď: Nejprve je třeba konstatovat, že daňový doklad – tedy doklad o nákupu určitého zboží a o uhrazení ceny – jste povinni vystavovat a vést záznamy o přijatých a uskutečněných
zdanitelných plněních a evidovat zvlášť přijaté a vystavené daňové doklady, zjednodušené daňové doklady atd.
Co se týká samotného problému, zřejmě máte na mysli nákupy zahraničních turistů a postup podle ust. § 45e zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění novely účinné ke dni 1.4.2000. Ve smyslu tohoto ustanovení může fyzická osoba, která nemá v České republice trvalý pobyt ani přechodné bydliště (zákon hovoří o zahraniční fyzické osobě) uplatnit nárok na vrácení zaplacené daně za nakoupené zboží, pokud cena nakoupeného zboží včetně daně zaplacená jednomu prodávajícímu v jednom dni je vyšší než 1000 Kč. Nárok na vrácení daně zahraniční fyzické osobě vznikne, jestliže nakoupené zboží vyveze nejpozději do 30 dnů ode dne jeho nákupu a výstup zboží z tuzemska je potvrzen pohraničním celním úřadem na tiskopisu vydaném Ministerstvem financí. Zahraniční fyzická osoba je povinna pro účely vydání potvrzení o vývozu zboží předložit pohraničnímu celnímu úřadu doklad o nákupu zboží vystavený plátcem. Na dokladu o nákupu zboží je plátce poskytující zdanitelné plnění povinen uvést údaje podle § 12 odst. 2 písm. a), b), f), h), j), k) zákona o DPH a cenu včetně daně celkem. Nárok na vrácení daně může uplatnit zahraniční fyzická osoba nebo jí zmocněná osoba pouze u plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění. Plátce je povinen daň vrátit, pokud zahraniční osoba nebo jí zmocněná osoba předloží doklad o nákupu a potvrzený tiskopis o vývozu zboží pohraničním celním úřadem. Vrácenou daň tento plátce uvede v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém se vrácení daně uskutečnilo. Potvrzený tiskopis o vývozu zboží je plátce povinen uchovávat po dobu stanovenou v § 12 odst. 4 zák. DPH (plátce si musí být vědom toho, že správci daně musí prokázat oprávněnost vrácené daně ve vztahu k původnímu dokladu o nákupu zboží, kde je uvedená turistou zaplacená daň).
K uvedenému ustanovení § 45e zák. DPH vydalo Ministerstvo financí České republiky výklad (sdělení k § 45e zákona o DPH čj: 392/27313/2000). Podle citovaného sdělení pak plátci vyhotovují doklad o prodeji, který musí obsahovat náležitosti: obchodní jméno, sídlo nebo místo podnikání, popř. bydliště nebo místo podnikání plátce, který prodal zboží, daňové identifikační číslo plátce, který prodal zboží, rozsah a název zboží, datum prodeje zboží, základní nebo sníženou sazbu daně vztahující se ke zboží, výši daně celkem zaokrouhlenou na desetihaléře nahoru, popřípadě uvedenou i v haléřích, cenu včetně daně celkem. Tiskopis Ministerstva financí lze získat na finančních a pohraničních celních úřadech. Lze použít jen tento tiskopis, který je jedinečný v důsledku svého identifikačního čísla. Tiskopis MF a doklad o nákupu zboží mají společnou úlohu. Prvotním dokladem je vždy doklad o nákupu zboží, ze kterého jsou přeneseny potřebné údaje na tiskopis MF, který potvrzuje vývoz konkrétního zboží. Nemusí vždy být vyváženo všechno zboží, které turista v tuzemsku nakoupil. Některé zboží spotřebuje turista ještě v tuzemsku (např. daruje, prodá) a bude obsahem dokladu o nákupu zboží, avšak na tiskopisu MF již nemůže být uváděno, neboť není již předmětem vývozu. V takovémto případě nevzniká turistovi nárok na vrácení daně. Takto bude posuzován nákup pohonných hmot do nádrže motorového vozidla, neboť nebude ani možné předložení tohoto druhu zboží pohraničnímu celnímu orgánu k prokázání jeho vývozu. Jeden tiskopis je možné použít nejvýše na 4 druhy zboží. Turista musí tiskopis MF podepsat, čímž stvrzuje pravdivost a správnost údajů v něm uvedených. Údaje uvedené na originálu tiskopisu se musí shodovat s údaji na kopii tiskopisu, jinak nebude tiskopis potvrzen pohraničním celním úřadem.

~
Otázka: Jsem vlastníkem pozemku přiléhajícího k rekreačnímu objektu v oblasti, kde vlastnické vztahy k pozemkům nebyly dlouhou dobu řádně vyjasněny. Vlastník sousedního pozemku si postavil chatu, přičemž později jsem zjistil, že tato stavba je umístěna právě na mém pozemku. Mohu se proti tomu nějakým způsobem bránit? Jaké mám v tomto směru možnosti?

Odpověď: Občanský zákoník pamatuje i na možnost vzniku situace, kterou popisujete ve svém dotazu. Úprava je obsažena v ustanovení § 135c (Stavba na cizím pozemku) občanského zákoníku.
Základním předpokladem ke stavbě je, že stavebník má oprávnění, tj. občanskoprávní titul na pozemku stavět. Je tomu tak především tehdy, je-li vlastníkem či spoluvlastníkem pozemku, nebo má-li na pozemku jiné právo, umožňující provést stavbu. Pokud tomu tak není, jde z občanskoprávního hlediska o tzv. neoprávněnou stavbu, která je sankcionována právě ustanovením § 135c občanského zákoníku. Neoprávněnou stavbu je třeba odlišovat od případu, kdy je stavba provedena v rozporu se stavebněprávními předpisy, i když třeba vlastníkem pozemku. Jedná se například o situaci, kdy stavba je postavena bez stavebního povolení. V takovém případě hovoříme o tzv. „černé stavbě“, která je sankcionována stavebními předpisy.
Ve vašem dotazu je tedy popisována neoprávněná stavba. Ustanovení § 135c občanského zákoníku připouští výslovně výčet specifických způsobů řešení neoprávněné stavby. Předně může soud na základě žalobního návrhu vlastníka pozemku (nikoliv tedy vlastníka stavby) nařídit odstranění stavby na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Podmínky odstranění stavby pak v souladu s ustanovením § 90 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, stanoví stavební úřad. Občanský zákoník vychází ze zásady, že stavba není součástí pozemku. Z toho vyplývá, že i neoprávněný, nebo tzv. „černý“ stavebník se zřízením stavby stal jejím vlastníkem. Povinnost odstranit stavbu je nejpřísnější sankcí, která může neoprávněného stavebníka postihnout. Soud zřejmě vysloví takovou povinnost zejména tehdy, jestliže stavebník jednal ve zlé víře a zvlášť hrubým způsobem porušil své povinnosti.
Podmínkou úspěšnosti žaloby požadující odstranění neoprávněné stavby je, aby odstranění stavby bylo – objektivně posuzováno – účelné. V rámci posuzování této účelnosti soud přihlédne k potřebám a zájmům vlastníka pozemku, k ekonomické újmě, která by odstraněním stavby vznikla, k možnosti další využitelnosti stavby apod. Pokud by odstranění stavby na vlastní náklad vlastníka stavby nebylo účelné, soud by nemohl vlastníku stavby uložit povinnost tuto stavbu odstranit. Takovou žalobu by proto soud musel zamítnout, ledaže by vlastník pozemku jako navrhovatel zvolil jiný zákonem stanovený a přípustný způsob řešení.
Nebude-li na místě odstranění stavby, protože převáží účelové hledisko zachování stavby podle okolností konkrétního případu, přikáže ji soud do vlastnictví vlastníku pozemku. Tento způsob řešení lze však uplatnit pouze za podmínky, že s ním vlastník pozemku souhlasí. Aby nedošlo na straně vlastníka pozemku k bezdůvodnému obohacení, musí soud současně rozhodnout o výši náhrady, kterou vlastník pozemku a na základě soudního rozhodnutí i nabyvatel stavby stavebníkovi zaplatí.
V těchto případech však zatím nepanuje zcela jednotný názor na to, zda o přikázání stavby do vlastnictví může žádat vlastník pozemku, aniž by před tím požadoval odstranění stavby, anebo zda se vlastník pozemku musí vždy nejprve domáhat odstranění stavby. Z pochopitelných důvodů zvýhodněné postavení vlastníka pozemku by se však dle našeho názoru mělo projevit i v jeho možnosti podat ihned žalobu na přikázání neoprávněné stavby do vlastnictví, aniž by se obligatorně musel ještě předtím (často jen formálně a velmi zdlouhavě) domáhat odstranění stavby. Podobně není zcela vyjasněno, zda soud, který rozhoduje k návrhu vlastníka pozemku o tom, je-li odstranění stavby účelné, může v negativním případě, tj. není-li odstranění stavby účelné, sám bez návrhu vlastníka pozemku přikázat stavbu do vlastnictví vlastníka pozemku za předpokladu, že vlastník pozemku s tímto způsobem řešení souhlasí.
Někdy ovšem není na místě ani odstranění stavby, ani není možné řešit věc přikázáním stavby vlastníku pozemku. V těchto případech může soud uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem i jinak. Zákon výslovně způsoby uspořádání neurčuje, pouze příkladmo uvádí, že soud může zejména zřídit za náhradu poskytnutou vlastníku pozemku věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. V praxi půjde např. o věcné břemeno cesty přes pozemek ke stavbě, umožňující její užívání. V tomto případě tedy zůstane i nadále jeden z účastníků vlastníkem pozemku a druhý vlastníkem stavby. Toto uspořádání přichází v úvahu proto, že pozemek i stavba jsou samostatnými předměty občanskoprávních vztahů. V tomto směru přiznává občanský zákoník v ustanovení § 135c odst. 3 soudu poměrně široké oprávnění rozhodovat.
V praxi vznikla další sporná otázka, zda nastane-li tato situace, může soud, který zamítl žalobu vlastníka pozemku na přikázání pozemku do jeho vlastnictví, v řízení sám dále pokračovat z úřední moci a bez žalobního návrhu vlastníka pozemku rozhodnout podle § 135c odst. 3, anebo tak učinit nemůže. Podle našeho názoru, jakmile soud zjistí, že nejsou dány důvody pro vyhovění žalobě vlastníka pozemku o přikázání vlastnického práva ke stavbě, nemělo by již bez dalšího žalobního návrhu vlastníka pozemku přicházet řešení podle § 135c odst. 3 občanského zákoníku v úvahu. Jinak by se totiž mohlo stát, že vlastník pozemku by vlastně na základě své vlastní žalobní iniciativy dosáhl nastolení horšího právního stavu, než který existoval ještě před podáním jeho žaloby na přikázání stavby do jeho vlastnictví, popř. na odstranění stavby. Jeho žalobní iniciativa by totiž mohla být „postižena“ tím, že by jej soud mohl zatížit věcným břemenem ve prospěch rušitele jeho vlastnického práva, které by spočívalo v užívání stavby a k přístupu k ní. Přitom řešení, které spočívá v zatížení vlastnického práva vlastníka pozemku již zmíněným věcným břemenem, může být ve svých důsledcích tíživější než ponechání stavu existujícího před zahájením celého řízení. Vlastník stavby by pak paradoxně na základě žaloby podané vlastníkem pozemku mohl dosáhnout více práv, než doposud měl. Újma takto vzniklá vlastníkovi pozemku podle našeho názoru nemůže být dostatečně vyvážena přiznanou náhradou za zřízení věcného břemene.
Tolik tedy ve stručnosti k vašemu problému. Nutno však opět zdůraznit, že záleží na konkrétních okolnostech a rozhodnutí soudu nelze bez důkladné znalosti věci předjímat.

~
Otázka: Občanský zákoník uvádí, že je možné smlouvou ve formě notářského zápisu zúžit rozsah společného jmění manželů stanovený zákonem. Můžeme tedy s manželkou stejným způsobem společné jmění manželů úplně vyloučit?

Odpověď: Na tuto vaši otázku je nutné odpovědět záporně. Je pravdou, že dle občanského zákoníku je možné, aby manželé rozšířili nebo zúžili zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů. Tento rozsah určuje ustanovení § 143 občanského zákoníku. Podle zákona se možnost rozšíření či zúžení týká nejen rozsahu majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří společné jmění manželů. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Pro jakékoliv změny zákon předepisuje, aby se tak stalo smlouvou uzavřenou ve formě notářského zápisu. Jakákoliv ujednání, i kdyby byla výrazem vůle partnerů a byla by třeba i uzavřena v písemné formě, nemohou být platným právním úkonem, pokud nebyla dodržena forma notářského zápisu.
K vaší otázce je nutno konstatovat, že ani po novele, která nabyla účinnosti dne 1.8. 1998, není možné, aby manželé, byť formálně platnou smlouvou, zcela vyloučili účast zákonného institutu společného jmění manželů.
Občanský zákoník též umožňuje uzavřít ohledně společného jmění manželů smlouvy o jiném obsahu, než jak jsme uváděli shora. Podle současného znění zákona mohou manželé smlouvou (opět ve formě notářského zápisu) vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství. Zákon ovšem i zde uvádí výslovně určité omezení, a to, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.
Protože zákon připustil odchylky od zákonné úpravy společného jmění manželů, pamatoval v této souvislosti i na ochranu třetích osob. Třetím osobám totiž dohody uzavřené mezi manželi nemusí být známy, a na rozdíl například od věcných práv k nemovitostem, nemají možnost zjistil aktuální stav nahlédnutím do veřejné knihy. Z tohoto důvodu je zajišťována ochrana třetích osob tím, že umožňuje manželům dovolávat se obsahu těchto dohod pouze v případě, jestliže třetím osobám byl obsah těchto dohod znám. Je to do jisté míry i obrana proti využití možností zákonné úpravy pro oslabení či omezení práv potencionálních věřitelů. A nejde jen o práva věřitelů, co se týče závazků z podnikatelských vztahů. Toto ustanovení občanského zákoníku ve stejné míře chrání i práva věřitelů ze vztahů občanskoprávních v užším slova smyslu, tj. ze vztahů, dosud upravených občanským zákoníkem.
To, co jsme uvedli o změnách rozsahu společného jmění manželů provedených dohodou mezi manželi, platí i pro změny provedené soudem. Také soud může ze závažných důvodů a na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů, ale opět až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Totéž platí v případě, že soud zúží na návrh některého z manželů společné jmění manželů proto, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.

~
Otázka: Podnikal jsem jako podnikatel – fyzická osoba v oblasti výroby nebezpečných jedů a žíravin. Při tomto podnikání mi různé subjekty poskytovaly služby, které jsem řádně platil. Nyní bych chtěl podnikat v rámci společnosti s ručením omezeným, ve které budu jediný společník. Mohu tyto služby vložit jako nepeněžitý vklad do základního jmění této společnosti? Mohu do základního jmění společnosti vložit též koncesi, kterou jsem získal jako podnikatel – fyzická osoba a která je spojena s určitými dovednostmi a kvalifikací?

Odpověď: Je nepochybné, že služby nejsou v žádném případě způsobilé být předmětem nepeněžitého vkladu. Dle ustanovení § 59 odst. 2) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů jsou vklady spočívající v poskytnutí služeb jsou zakázány. V našem případě jsou tyto služby ne způsobilé být předmětem nepeněžitého vkladu, i vzhledem k tomu, že nebyly poskytnuty společnosti, ale jejímu společníkovi. Tím by bylo porušeno ustanovení § 59 odst. 2) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého může být nepeněžitým vkladem pouze penězi ocenitelná hodnota, kterou může společnost hospodářsky využít.
Ani koncesní listina není způsobilá být předmětem nepeněžitého vkladu do základního jmění kapitálové společnosti Koncesní listina opravňuje jen osobu, které byla vydána, a opravňuje jej pouze k tomu, aby podnikal v určitém oboru. Jedná se o subjektivní veřejné právo, se kterým stejně jako v jiných obdobných případech oprávněná osoba nemůže žádným způsobem nakládat – zejména je nemůže převést na jiného. Toto oprávnění rovněž není majetkovou hodnotou, kterou by bylo možno vložit do obchodní společnosti. Koncesní listina je správní akt in personam a jako produkt subjektivního veřejného práva, kterým nemůže jeho držitel disponovat, je již svou podstatou nepřevoditelná. Charakter tohoto druhu správních aktů dále vylučuje mimo jiné jeho materializaci, tedy vyčíslování jeho imaginární hodnoty, neboť předmětný správní akt žádnou majetkovou hodnotu vyčíslitelnou v penězích nemá. Odhlédneme-li od skutečnosti, že předmětný správní akt nelze materializovat a tudíž jako ocenitelný nepeněžitý vklad do společnosti vkládat, představuje vklad do společnosti zákonem upravenou formu převodu práva ze společníka na společnost, tedy převod stejně jako v případě přímého prodeje, což v daném případě, jak je shora uvedeno, vylučuje právní teorie.

~
Otázka: Jsem jediným společníkem ve společnosti s ručením omezeným, přičemž hodlám celý svůj obchodní podíl prodat svému zaměstnanci. Ten se ale nechce stát společníkem této společnosti jako fyzická osoba, ale hodlá si pro tento účel založit akciovou společnost holdingového typu. Můžeme uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu ještě před založením jeho akciové společnosti, s tím, že by tato smlouvy vyvolala své účinky po zápisu této akciové společnosti do obchodního rejstříku?

Odpověď: Společnost, která ještě nevznikla a dokonce ani nebyla založena nemůže uzavírat smlouvy ani činit jiné právní úkony. Po založení společnosti mohou za společnost jednat její zakladatelé, avšak pouze ve věcech souvisejících se vznikem společnosti. Ze závazků, které převzali zakladatelé za společnost do dne jejího vzniku, jsou zavázáni zakladatelé společně a nerozdílně. Závazky učiněné zakladateli, které souvisejí se vznikem společnosti, přecházejí na společnost okamžikem jejího zápisu do obchodního rejstříku, pokud je společnost do tří měsíců neodmítne. Jakkoli je tedy myslitelné, aby zakladatelé společnosti za společnost uzavřeli pracovní smlouvu či smlouvu nájemní, není možné, aby za společnost činili úkony, které se vznikem společnosti nesouvisí. Nabytí obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným bezpochyby není takovým úkonem, který by souvisel se vznikem společnosti nabyvatele. Práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o převodu obchodního podílu by pak z tohoto důvodu nepřešly na nově založenou společnost.

~
Otázka: Naše obchodní společnost má zapsanou slovní ochrannou známku mj. pro výrobky a služby ve třídě 29, jmenovitě pro vejce, mléko a mléčné výrobky. Nedávno jsme zjistili, že jiná společnost podala přihlášku ochranné známky téměř stejného znění pro širokou škálu výrobků a služeb zařazených též do třídy 29. Domníváme se, že pokud je podobná ochranná známka přihlášena pro tutéž třídu výrobků a služeb, neměla by být do rejstříku bez dalšího zapsána. Je tento náš názor správný?

Odpověď: V tomto případě najdeme odpověď v zákoně č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, v platném znění. Předpokládáme, že o přihlášce jiné společnosti jste se dozvěděli tak, že označení, které má být pro tuto společnost zapsáno jako ochranná známka, bylo zveřejněno ve Věstníku Úřadu průmyslového vlastnictví. Zákon o ochranných známkách stanoví, že proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku může ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění podat u Úřadu průmyslového vlastnictví zdůvodněné námitky mj. majitel zaměnitelné ochranné známky, je-li tato ochranná známka zapsána pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby. Protože neznáme přesnou podobu a znění vaší ochranné známky, pouze upozorňujeme, že zaměnitelná ochranná známka je taková ochranná známka, která vnější úpravou i seznamem výrobků nebo služeb, pro něž je zapsána, se podobá jiné známce. Zaměnitelnost známek je třeba posuzovat z hlediska podobnosti fonetické, vizuální či významové. Rozhodující pro konstatování zaměnitelnosti však může být i podobnost v jediném aspektu. V našem případě tedy budeme předpokládat, že z hlediska podoby a znění ochranné známky zaměnitelné jsou a budeme se soustředit pouze na problém seznamu výrobků a služeb.
Za podobné výrobky či služby jsou pokládány takové, o nichž jejich spotřebitelé mohou předpokládat, že jsou rovněž produkovány majitelem starší ochranné známky (jestliže by jejich označování zaměnitelnou ochrannou známkou mělo za následek pravděpodobnost záměny výrobců). Přitom je opět třeba opět vzít v úvahu řadu aspektů, včetně povahy výrobků, jejich určení, obvyklého původu apod. Pokud jde o povahu výrobků, platí, že pokud jsou vyrobeny převážně ze stejné suroviny, považují se obvykle za podobné, i když se užívají k různým účelům. Suroviny a finální výrobky vyrobené z těchto surovin se obvykle za podobné nepovažují.
V každém případě je třeba si uvědomit, že výrobky a služby nelze považovat za podobné pouze na základě skutečnosti, že jsou zařazeny do stejné třídy, a naopak skutečnost, že výrobky či služby jsou uvedeny v různých třídách, neznamená, že by nemohly být podobné. Do tříd jsou výrobky a služby zařazeny pro potřeby zápisného řízení podle tzv. Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek. Třídy výrobků a služeb jsou součástí právního řádu, neboť byly vyhlášeny vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 118/1979 Sb., o Niceské dohodě o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, revidované ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Ženevě dne 13. května 1977. Toto třídění bylo však vytvořeno pouze pro administrativní účely, zatřídění výrobků a služeb má jen orientační charakter a nemá žádný význam při posuzování shodnosti či zaměnitelnosti ochranné známky. Pro posuzování se tedy nelze omezit na zařazení ve shodných známkových třídách, ale na posuzování shodnosti či zaměnitelnosti u výrobků téhož druhu. Někdy jsou naprosto odlišné výrobky uvedeny ve stejné třídě, zatímco podobné výrobky mohou být uvedeny v různých třídách.
Ve vašem případě tedy není rozhodující, že jiná společnost přihlásila své označení jako ochrannou známku pro třídu výrobků a služeb 29, ale je třeba zkoumat konkrétní seznam výrobků, pro které je označení přihlášeno, bez ohledu na skutečnost, v jaké jsou třídě. Teprve dojdete-li k závěru, že výrobky jsou skutečně podobné, je na místě podat proti zápisu takového označení do rejstříku u Úřadu průmyslového vlastnictví námitky, a to námitky s odůvodněním.
Na závěr připomínáme, že lhůta pro uplatnění námitek je lhůtou zákonnou a nepřichází v úvahu její prodloužení úředním výrokem. Při zmeškání lhůty k podání námitek se lze zásahu do práva účinně bránit návrhem na výmaz ochranné známky. Zápis ochranné známky je totiž jen formální a neznamená legalizaci porušování práv třetích osob.

~
Dotaz: Při zavádění inženýrských sítí v obci jsme se dozvěděli, že část pozemku který je součástí námi oploceného pozemku užíváme neoprávněně, neboť tato část je součástí obecního pozemku. Hranice pozemku a plotu však již nebyla měněna nejméně po dobu padesáti let a o nesprávnosti hranic jsme neměli tušení. Lze v tomto případě aplikovat, a pokud ano, pak za jakých podmínek, vydržení?

Odpověď: Právní institut vydržení je upraven v ust. § 134 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění. K tomuto originálnímu nabytí vlastnického práva dochází za současného splnění tří podmínek, a to: 1) oprávněnosti držby, 2) držba musí trvat u nemovité věci nepřetržitě po dobu deseti let a 3) předmět vydržení musí být způsobilý k vydržení.
Vydržitel prokáže oprávněnost držby tím, že s předmětem vydržení nakládal po celou dobu trvání držby (a to včetně jeho právních předchůdců, ve Vašem případě např. rodičů, prarodičů, původních vlastníků) jako se svou věcí a byl se zřetelem ke všem okolnostem případu v dobré víře, že mu tato věc patří. Podmínkou desetileté nepřetržité držby se rozumí trvalý výkon držby vlastním užíváním věci a vzhledem ke skutečnosti, že předmětem vydržení je ve Vašem případě nemovitost, je splněna i třetí podmínka ust. § 134 o.z.
Ve svém dotazu se zmiňujete, že oplocení je postaveno na cizím pozemku, jehož část „neoprávněně“ užíváte. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.11.1999 (č.j. 22 Cdo 837/98) je způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva i pozemek, který je částí parcely. Tímto rozhodnutím byla významně judikována uvedená problematika, neboť do té doby existující právní názor (opřený o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30.3.1993 sp. zn. 3 Cdo 53/92) připouštěl pouze možnost vydržet celý pozemek.
Shledáte-li, že splňujete veškeré podmínky uvedené v ust. § 134 o.z., můžete požádat o sepsání osvědčení formou notářského zápisu ve smyslu ust. § 72 a násl. not. řádu z. č. 358/1992 Sb. nebo podat určovací žalobu, ve které se budete domáhat určení, že jste vlastníkem předmětné části nemovitosti (pozemku).

~
Otázka: V blízké budoucnosti prý bude možné ukládat peníze do zahraničních bank. Je toto tvrzení pravdivé?

Odpověď: Vláda skutečně přijala opatření, kterým umožňuje Vámi uváděný krok. Jedná se o nařízení vlády ze dne 31.5.2000 publikované ve sbírce zákonů pod č. 169/2000, kterým se mění nařízení vlády č. 129/1998 Sb., kterým se stanoví další případy, kdy se nevyžaduje devizové povolení.
Devizový zákon již dříve umožňoval tuzemci požádat v zahraničí o zřízení o vedení účtu v cizí nebo české měně nebo se smluvně zavazovat ke svěření nebo uložení svých peněžních prostředků v cizí nebo české měně na účet vedený v zahraničí, avšak pouze s devizovým povolením devizového orgánu.
Vláda svým krokem využila svého oprávnění obsaženého v ust. § 19 devizového zákona č. 219/1995 Sb. neboť s účinností od 1.1.2001 umožňuje zřizovat nebo vést účty v cizí nebo české měně v zahraničí nebo svěřit nebo uložit vlastní peněžní prostředky v cizí nebo české měně na účet vedený v zahraničí podle § 6 odst. 3 devizového zákona, již bez povolení příslušného devizového orgánu.

~
Otázka: Věřitel naší společnosti má zájem kapitalizovat svojí pohledávku, kterou má vůči nám. Při přípravě dokumentů vyšel najevo názor rejstříkového soudu, že tzv. kapitalizace pohledávky není přípustná. Domníváme se, že obchodní zákoník připouští tento postup.

Odpověď: Vámi uváděné problematice byl na stránkách odborné literatury věnován velký prostor. Skutečností zůstává, že ustanovení § 59 odst. 7 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku připouští, aby do základního jmění společnosti byla vložena pohledávka, kterou má vkladatel (jako věřitel, postupitel) vůči společnosti (dlužníkovi), a která může být vložena do základního jmění rovněž v nominální hodnotě. Z předmětného ustanovení vyplývá, že vklad je splacen ke dni účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky a k témuž dni pohledávky a jí odpovídající dluh zanikají. Podle ust. § 59 odst. 5 obch. zák. se na vklad pohledávky nebo její části do základního jmění společnosti použijí přiměřeně ustanovení o postoupení pohledávky. Společník, který převedl na společnost jako vklad pohledávku, odpovídá za dobytnost této pohledávky do výše jejího ocenění.
Praxe rejstříkových soudů při rozhodování o vkladech pohledávek do základního jmění společnosti není jednotná a vzhledem k velmi stručné a zavádějící dikci zákona se neustále vyvíjí (mj. i v otázce okamžiku, kdy může být smlouva o postoupení pohledávky uzavřena). Diskutovanou otázkou je také možnost resp. nepřípustnost postoupení pohledávky, kterou má vkladatel přímo za společností. Přikláním se k názoru, že není možné „kapitalizovat“ takovou pohledávku, neboť ust. § 59 odst. 7 hovoří o postoupení pohledávky – při postupování pohledávky je na jedné straně postupitel, na druhé postupník, kterému pohledávku postupuje a vedle těchto účastníků stojí osoba dlužníka. Pokud bychom připustili možnost „postoupení“ pohledávky, kterou má postupitel za společností, splynula by osoba dlužníka a postupníka v jedné osobě – společnosti. Z ust. § 524 odst. 1 však vyplývá, že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (a contrario tedy v žádném případě dlužníkovi).
Kromě shora uvedené argumentace rejstříkové soudy v současné době jistě využívají i projednávanou novelu obchodního zákoníku. Novelizované ustanovení § 59 obchodního zákoníku totiž nepřipouští za vklad pohledávku vůči společnosti „(8) Nepeněžitým vkladem nemůže být pohledávka vůči společnosti. Tato pohledávka může být započtena proti pohledávce společnosti na splacení vkladu nebo emisního kursu, jen pokud to stanoví zákon.“

~
Otázka: Jsem společníkem společnosti s ručením omezeným, která má nedoplatek na daních z příjmů. Nyní jsem obdržel exekuční příkaz, kterým mně finanční úřad ukládá povinnost uhradit částku 20.000,- Kč, neboť jsem ručitelem. Domnívám se, že vzhledem ke skutečnosti, že svůj vklad do společnosti jsem splatil v plné výši, neexistuje důvod k takovému postupu.

Odpověď: Z ustanovení § 57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyplývá, že daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni.
Ručitelský závazek ve Vašem případě vyplývá z právní úpravy obsažené v ust. § 106 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v platném znění, podle kterého společník ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Jestliže si tedy jste jist, že máte svůj vklad na základní jmění společnosti splacen v plné výši (anebo sice nemáte vklad splacen v plné výši, ale ze zápisu v obchodním rejstříku vyplývá, že vklad splacen v plné výši je), můžete se proti výzvě správce daně odvolat. V odvolání můžete namítat pouze skutečnost, že nejste ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Ve smyslu ust. § 73 zák. o správě daní a poplatků pak můžete proti exekučnímu příkazu podat do patnácti dnů námitky.

~
Otázka: Naše bytové družstvo se při své činnosti setkává neustále s problémy, které se týkají převodu bytů. Není totiž zřejmé, zda členové družstva mají automaticky právo byt užívat a eventuelně s ním disponovat, či zda jim takové právo dává družstvo – představenstvo. Konkrétně se totiž často stává, že cizí osoby, ke kterým představenstvo ani nemá důvěru, se dožadují na základě převodních smluv užívání bytu a uzavření dohod o takovém užívání. Není proto možné, aby představenstvo, nebo dokonce určitá většina členské schůze družstva měla konečné rozhodnutí o majitelích bytu? Jak se bránit spekulacím s majetkem družstva? Jak dosáhnout toho, aby družstvo, které koupilo dům od města, mohlo se svým majetkem nakládat stejně jako restituenti činžovních domů?

Odpověď: Tato problematika je neustále velmi aktuální. Mnoho uživatelů bytů v rámci převodů vlastnictví domů, ve kterých se nacházejí, řeší otázku, jaká forma je ideální. Jakkoliv se primárně nejvíce favorizuje ze zřejmých důvodů vlastnictví k bytovým jednotkám, je dnes rovněž jasné, že i forma družstevních bytů má své výhody a proto se s ní zřejmě budeme nadále setkávat.
Je zvláštní, že tak široce společensky rozšířený jev, jako jsou družstevní byty, nemá v zákoně své zvláštní vymezení. Občanský zákoník sice v ust. § 685 odst. 2 tento pojem zmiňuje v úvodu ke zvláštním ustanovením ohledně nájmu bytu, ale pouze tak, že „Nájemní smlouvu o nájmu družstevního bytu lze uzavřít za podmínek upravených ve stanovách bytového družstva.“ Presumuje tedy existenci družstevních bytů a hovoří pouze o nájemním právu k nim. Jelikož ani obchodního zákoník v části týkající se družstev není výmluvnější (zmiňuje pouze specielní kategorii bytových družstev), je třeba odpověď hledat v právní praxi. Ta za družstevní byty považuje vždy byty, které se nacházejí v domech, které jsou ve vlastnictví družstev, jehož členy jsou současně nájemci takových bytů.
Lze zvažovat, zda bytovým družstvem ve smyslu uvedených zákonných ustanovení nemohou být i jiná družstva, která například budou spravovat nemovitost s byty a v rámci této činnosti budou oprávněna i k uzavírání nájemních smluv. Dále může být otázkou, zda by se režim bytových družstev či družstevních bytů neměl přiměřeně aplikovat i v případě společností s ručením omezeným, které mají ve svém vlastnictví např. domy koupené od obcí a společníky takových společností jsou nájemci bytů. Takové subjekty se totiž svým účelem a principem od bytových družstev neodlišují, jediným rozdílem je jen jiná právní forma a samozřejmě tedy i obchodní jméno. Vzhledem ke shora uvedenému lze předpokládat, že se rozsah doktrinální vymezení bytových družstev bude postupem doby měnit či zpřesňovat.
Nejčastějším omylem nejenom laické veřejnosti je, že k družstevnímu bytu existuje jakási jiná forma vlastnictví, resp. jde o vlastnictví k určité věci sui generis. Skutečnost je však taková, že k družstevním bytům mají jejich uživatelé typicky nájemní právo, jehož obsah je však oproti nájmu k nedružstevním bytům moderován. Jednou z „výhod“ práva nájmu k družstevnímu bytu je jeho faktická „převoditelnost“. Nejde sice o skutečný převod práv vyplývajících z nájemní smlouvy, avšak ve svém důsledek je obdobný. Převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu (kterýžto převod nepodléhá souhlasu představenstva ani jiného orgánu družstva) převede i právo na uzavření nájemní smlouvy k takovému bytu. Právě toto právo je z hlediska uživatele bytu nejpodstatnější a je součástí členských práv a povinností člena družstva. Podrobnější skutečnosti, tedy zejména obsah právního vztahu člena družstva a družstva samotného upravují stanovy.
Zjednodušeně lze tedy uzavřít tak, že v případě družstevních bytů a dispozice s nimi jsou předmětem právních vztahů členská práva a povinnosti, přičemž jedním z důsledků jejich převodu je i právo na uzavření nájmu k bytu. Člen družstva se tedy ocitá v situaci, kdy jeho právu odpovídá povinnost vlastníka nemovitosti (družstva) nájemní smlouvu uzavřít. Naproti tomu v případě nedružstevních bytů není takovým způsobem smluvní autonomie, resp. právo vlastníka nemovitosti s bytem nakládat, vůbec omezeno. Současně je třeba poukázat na ustanovení § 230 obchodního zákoníku, které v úvodu konstatuje, že „Převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu představenstva.“ Z kontextu tohoto ustanovení lze dovodit, že takový převod nelze omezit ani rozhodnutím jiného orgánu družstva, tedy ani členské schůze družstva. A právě zde je obsažena odpověď na Vaši otázku. Členové bytových družstev jsou oproti běžným nájemcům bytů zvýhodněni co do možnosti nakládání s členskými právy a povinnostmi, což se spolehlivě odrazilo i v praktickém životě, totiž v rozdílu cen při „převodech“ družstevních bytů a bytů s prostým nájmem.
Jakkoliv doufáme, že z odpovědi je zřetelné i pochybení tazatele v základních otázkách vlastnictví a majetku družstva, dodáváme a shrnujeme, že převody členských práv a povinností nespekulují členové družstva s majetkem družstva, ale s majetkem svým. Omezit práva členů družstva nakládat se svými členskými právy a povinnostmi nelze a ve věci nájemních vztahů k bytům je rozdíl ve volnosti při uzavírání nájemních smluv skutečně zásadní.

~
Otázka: V poslední době jsem několikrát slyšel o tzv. narovnání, kdy tím, že pachatel zaplatil oběti trestného činu škodu, byla celá věc uzavřena. Rád bych věděl, kdy se tento způsob řešení uplatňuje a existují-li pro jeho uplatnění kromě zaplacení škody další podmínky?

Odpověď: Institut narovnání není v našem trestním právu až tak úplnou novinkou, protože se stal součástí trestního řízení již novelou trestního řádu účinnou od 1.9. 1995. Je příkladem tzv. odklonu od standardního trestního řízení. Uplatní se zejména v případech, kdy je vedle veřejného zájmu trestným činem výrazněji dotčena také sféra soukromá, přičemž stát nemá na trestním postihu pachatele výrazný zájem, neboť trestný čin má spíše podobu sporu mezi obviněným a poškozeným.
Podmínka uhrazení škody poškozenému tak, jak uvádíte ve svém dotazu, však není jedinou podmínkou přípustnosti a možnosti uplatnění tohoto institutu. Trestní řád stanoví, že jestliže obviněný před soudem prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uhradí poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem, a složí na účet soudu peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a takové plnění není zřejmě nepřiměřené závažnosti trestného činu, může soud se souhlasem obviněného a poškozeného rozhodnout o schválení narovnání, nejsou-li o prohlášení obviněného důvodné pochybnosti a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující. Dalším důležitým předpokladem proto, aby soud mohl rozhodnout o schválení narovnání je skutečnost, že obvinění je stíhán pro trestný čin, na který náš zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje pět let.
Podstata narovnání tedy tkví v určité dohodě mezi státem a konkrétní obětí trestného činu na straně jedné a pachatelem na straně druhé. Obsahem takové dohody je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel splní zákonem stanovené podmínky, takže je možné upustit od vyřízení věci v řádném formálním veřejném procesu před soudem.
Účel narovnání však nelze zúžit jen na prostou náhradu majetkové škody způsobené oběti trestného činu a urychlení a zefektivnění trestního řízení. Jde totiž o celkové urovnání a vypořádání vzájemných vztahů obviněného a poškozeného, přičemž důležitým momentem je skutečnost, že oba se aktivně podílejí na hledání přijatelného řešení. Z hlediska prevence je narovnání často mnohem účinnější než přísné nepodmíněné tresty odnětí svobody.
Je však třeba zdůraznit, že narovnání je fakultativním způsobem vyřízení věci (podobně jako podmíněné zastavení trestního stíhání). Obviněný tedy nemá právní nárok na uvedený způsob vyřízení věci a soud není povinen zabývat se splněním podmínek pro schválení narovnání. Na druhé straně ani soud nemůže jakkoli nutit strany k vyřízení věci tímto alternativním způsobem. V případě, že soud neshledá podmínky pro uplatnění tohoto postupu, činí úkony pro rozhodnutí ve věci v řádném procesu a k jejímu projednání v hlavním líčení. Soud prvního stupně nevydává negativní rozhodnutí o návrhu (podnětu) ke schválení narovnání. Svůj další postup ani nemusí nijak formálně odůvodnit a strany nemají možnost docílit přezkumu jeho postupu soudem druhého stupně.
Nelze na tak malém prostoru, jaký máme k dispozici, detailně rozebrat všechny podmínky, jejichž splnění je potřebné pro schválení narovnání. Proto pouze v krátkosti, co se rozumí složením peněžní částky na účet soudu určené konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům. Nejedná se o trest, nýbrž jde o jakousi reparaci veřejného zájmu dotčeného spácháním trestného činu, protože každým trestným činem je veřejný zájem více či méně ohrožen nebo narušen. Z hlediska společnosti je složení peněžní částky chápáno jako kompenzace sloužící k naplnění účelu trestního řízení, totiž, aby důsledky činu pro pachatele byly obdobné, jako by soud rozhodoval o vině a trestu a též k vytvoření zdrojů pro poskytování peněžité pomoci obětem trestné činnosti podle zvláštního zákona. Konkrétní výši částky, kterou je nutno složit, by soud předem neměl z vlastní iniciativy určovat, bylo by však zřejmě praktické, kdyby k dotazu obviněného své stanovisko naznačil. Částka se skládá v hotovosti v pokladně soudu nebo je možno ji poukázat na účet soudu. Za peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům se dle trestního řádu považují částky pro obce a jiné právnické osoby se sídlem na území České republiky na financování vědy a vzdělání, kultury, školství, na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat, na účely sociální, zdravotnické a ekologické, humanitární, charitativní, náboženské pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní a částky odevzdané státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Z peněžní částky určené k obecně prospěšným účelům musí obviněný určit nejméně 50% státu právě na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti poskytovanou podle zvláštního zákona.
Tolik tedy alespoň základní informace k institutu narovnání, které se stává již běžnou součástí našeho trestního řízení.

~
Otázka: Jsme obchodní společností, která je ve svém oboru často nucena účastnit se obchodních veřejných soutěží. Zákon o veřejných zakázkách, dle kterého se v tomto případě postupuje, byl novelizován. Můžete shrnout alespoň základní změny, které tato novela přinesla?

Odpověď: Co se týče vašeho dotazu, domníváme se, že máte zřejmě na mysli novelu zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, která nabyla účinnosti prvním červnovým dnem tohoto roku. Jedná se v pořadí již o třetí novelu shora uvedeného zákona, která by se měla podstatným způsobem dotýkat života řady hospodářských subjektů.
Pokud se podíváme do minulosti, zákon o zadávání veřejných zakázek vznikl v roce 1994 s cílem odstranit neprůhlednost v případě hospodaření s veřejnými prostředky. Proto tento zákon upravil závazné postupy zadavatelů veřejných zakázek a stanovil nad jejich činností dohled. Záměr se však podařilo naplnit pouze částečně. Pokud máte s veřejnými zakázkami praktické zkušenosti, zřejmě jste se již setkali s některými případy obcházení zákona o zadávání veřejných zakázek. Za všechny uveďme pouze fiktivní rozdělování velkých zakázek na několik dílčích.
Poslední novela, ke které směřuje váš dotaz, a to novela poměrně rozsáhlá, se pokusila odstranit některé nepřesné zákonné formulace, které přispívaly právě k obcházení zákona, a dále se pokusila přiblížit naši zákonnou úpravu právu Evropské unie.
Co se týče jednotlivých změn, jako pozitivní krok pro praxi lze určitě hodnotit zvýšení finančních limitů pro zadání obchodní veřejné soutěže. Stejně tak je tomu i u limitů při jiném způsobu zadání veřejných zakázek. Tato změna je přínosná zejména v tom směru, že znamená odstranění zbytečné administrativy a prodlužování některých drobnějších akcí. Zásadní v tomto směru je posunutí hranice výše budoucího peněžitého závazku, neboť zadavatel nyní může poskytnout zakázku za cenu obvyklou v místě plnění bez toho, že by musel oslovovat více zájemců, pokud závazek nepřesáhne 500.000,- Kč, a to bez DPH. Přitom původní limit byl 100.000,- Kč.
Pozitivně lze určitě hodnotit i fakt, že podle novely se v případě vracení jistoty vracejí též případné připsané úroky, přičemž zadavatel není oprávněn jistotou disponovat, pokud mu tato nepřipadne.
Novela též přinesla četná zpřesnění nejrůznějších institutů, o kterých zákon o zadávání veřejných zakázek hovoří. Došlo například ke zpřesnění okruhu zakázek, skutečností týkajících se samotného průběhu obchodních veřejných soutěží, podrobné úpravě způsobu zadávání formou výzvy více zájemcům.
Novela přispívá též ke zvýšení informovanosti v oblasti veřejných zakázek. Ukládá totiž povinnost zveřejňování informací o veřejných zakázkách na internetu (zavedení „centrální adresy“) a též povinnost zveřejňovat rozhodnutí orgánů dohledu ve Sbírce rozhodnutí a taktéž na internetu. Méně příznivá je však skutečnost, že toto zveřejňování je podle novely zákona o zadávání veřejných zakázek úplatné. Tato úplata může zejména pro menší společnosti znamenat poměrně vysoký náklad.
Co se řady subjektů dotkne podstatným způsobem a nejen pozitivně je fakt, že novela přinesla značné rozšíření okruhu subjektů, které jsou povinny zadávat zakázky v souladu se zmiňovaným zákonem. Do tohoto okruhu nyní patří i výrobci, přepravci nebo distributoři pitné vody, elektrické energie, plynu a tepla, kteří jsou dodavateli do veřejných sítí, provozovatelé veřejných dopravních sítí a poskytovatelé služeb veřejnosti v oblasti železniční, tramvajové, trolejbusové nebo autobusové dopravy a lanových drah, provozovatelé telekomunikačních sítí a telekomunikačních služeb, provozovatelé kanalizačních sítí a čističek odpadních vod, pokud poskytují služby veřejnosti, obchodní společnosti provádějící průzkum nebo těžbu ropy, plynu, uhlí nebo jiných paliv, provozovatelé letišť a přístavů a také zdravotní pojišťovny. Právě toto rozšíření okruhu subjektů může přinést v praxi nemalé problémy, neboť řada těchto subjektů nemá s postupem podle zákona o zadávání veřejných zakázek zkušenosti a v počátečním období pro ně tento postup může znamenat velké administrativní zatížení a v důsledku chyb možná i prodražení zakázek.
Pokusili jsme se obecně naznačit jen některé ze změn, jimiž novela zákona o zadávání veřejných zakázek zasahuje do praktického života a jež považujeme za nejdůležitější. Jestliže se v oblasti veřejných zakázek pohybujete, je samozřejmě nezbytné se s novelizovaným zákonem seznámit podrobněji.
Na závěr ještě jedna poznámka týkající se budoucího vývoje. Již při předkládání shora zmiňované novely bylo konstatováno, že v poměrně krátké době je nezbytné přijmout zcela nový a komplexní zákon o zadávání veřejných zakázek, který bude především plně kompatibilní s normami Evropské unie.

~
Otázka: Naše firma se zabývá prodejem zboží prostřednictvím teleshoppingu. Doslechli jsme se, že tento způsob prodeje má být novým způsobem regulován. Existuje nějaká zvláštní úprava tohoto prodeje?

Odpověď: Zřejmě jste se zaslechli informaci o plánované novele občanského zákoníku. Jedná se o zákon č. 367/2000 Sb. ze dne 14.9.2000, kterým se mění zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Uvedená novela občanského zákoníku nově zařazuje do obecných ustanovení hlavu pátou, která se nazývá spotřebitelské smlouvy. Ustanovení § 52 pak uvádí výčet takových spotřebitelských smluv, kterými jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé občanského zákoníku, a to za předpokladu, že na jedné straně takových právních vztahů vystupuje spotřebitel a na straně druhé figuruje dodavatel. Dodavatelem však musí být osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Ustanovení § 53 odst. 1 pak zařazuje mezi způsoby uzavírání spotřebitelských smluv rovněž Vámi zmiňovaný televizní nákup – teleshopping.
Novela, která nabývá účinnosti 1. lednem 2001, ukládá, že při použití televize (tedy komunikace mezi dodavatelem a spotřebitelem na dálku):
a) musí být informace nutné k uzavření smlouvy a podstatné náležitosti k uzavření smlouvy poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob (spotřebitelů a nezletilých zejména),
b) je nutné poskytnout s dostatečným předstihem zejména tyto informace: obchodní jméno, sídlo a identifikační sídlo dodavatele, název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb, cena zboží nebo služeb včetně všech poplatků, náklady na dodání, způsob platby, dodání nebo plnění, poučení o právu na odstoupení, náklady na použití komunikačních prostředků na dálku a doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti,
c) a po uzavření smlouvy musí být dále poskytnuty informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, o službách po prodeji a o zárukách, podmínkách pro zrušení smlouvy (není-li určena doba platnosti smlouvy nebo platnost je delší než jeden rok).
Z ust. § 53 odst. 6 dále vyplývá právo spotřebitele od uzavřené smlouvy odstoupit do 14 dnů od převzetí plnění a poruší-li dodavatel povinnost spočívající v poskytnutí informací uložených zákonem, pak se uvedená lhůta prodlužuje na tři měsíce. Další možnost odstoupení od smlouvy je upravena v ust. § 57, a to pokud k uzavření smlouvy došlo mimo podnikatelské prostory dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stále místo podnikání – v takovém případě je spotřebitel oprávněn od smlouvy odstoupit ve lhůtě sedmi dnů od uzavření smlouvy (nebylo-li dosud zahájeno poskytování plnění podle smlouvy). Nedostojí-li dodavatel povinnosti upozornit spotřebitele na možnost odstoupení (a to dokonce písemně), dochází opět k prodloužení lhůty, tentokrát až na jeden rok od uzavření smlouvy.
Zákon dále vypočítává případy, na které se ustanovení o spotřebitelských smlouvách nevztahují (např. smlouvy uzavírané na výstavbu či prodej nemovitosti, uzavírané na základě služeb nebo na dodávku potravin, nápojů, o ubytování, dopravě apod.). Zákonodárce také nepřipustil možnost, že by se spotřebitel mohl vzdát svých práv a zakázal taková ujednání, která by byla v rozporu s požadavky dobré víry, a která v dnešní době jednoznačně znevýhodňují postavení spotřebitele vůči postavení dodavatelů (příkladný výčet takových dohod je uveden v ust. § 56 odst. 3 předpisu). Významné je také ust. § 55 odst. 3, podle kterého „v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější“.

~
Otázka: Slyšeli jsme, že od nového roku má být upraven zákoník práce a v souvislosti s tím mají být změněny i pracovní smlouvy. Můžete nám prosím sdělit, zda je to pravda a jak máme postupovat jako zaměstnavatelé? Současně nám prosím sdělte, jak se mohou takových změn, pokud mají nastat, zaměstnanci.

Odpověď: Zřejmě narážíte na zákon č. 155/2000 Sb. kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tento zákon vnáší skutečně poměrně podstatné změny do pracovněprávních předpisů a zde není prostor pro jejich podrobný výčet. Avšak vzhledem k Vašemu dotazu bychom chtěli upozornit pouze na takové podstatné změny, které se mohou či musí projevit v právním vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Předně si rozdělíme dopad novely podle toho, zda tato sama o sobě s účinností od 1. ledna 2000 zakládá nová práva a povinnosti účastníků pracovně právních vztahů, či zda tato ukládá povinnost k úkonům či dokonce změnám pracovněprávních vztahů ze strany jedné či obou účastníků. Konkrétně k Vašemu dotazu, tedy jak máte postupovat jako zaměstnavatelé, lze doporučit podrobné seznámení se se všemi ustanoveními novely. Konkrétně je nutno postupovat v návaznosti na novelizované ustanovení § 32 zákoníku práce, který v odst. 3 – 5 obsahuje úpravu z civilistického hlediska sice podivnou, ale z hlediska zákoníku práce spíše tradiční. Text zmíněného ustanovení totiž stanovuje, že pokud pracovní smlouva neobsahuje informace o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, musí o nich zaměstnavatel zaměstnance informovat v určité lhůtě a v určitém rozsahu. Znamená to, že zaměstnavatel vystupuje jako osoba lépe znalá práva než zaměstnanec a musí zaměstnanci sdělit, jaký je obsah jejich závazkového právního vztahu. Zatímco standardně platí v soukromém práva zásada rovnosti postavení účastníků, zde dochází k průlomu v neprospěch zaměstnavatele. Totéž platí i o změnách údajů pracovní smlouvy. Pokud tedy zaměstnanec prokáže, že mu zaměstnavatel určitá práva a povinnosti neobsažená přímo v pracovní smlouvě neoznámil, lze si snadno představit zproštění se odpovědnosti za jejich porušení. Například pokud zaměstnanec nedodrží stanovenou týdenní pracovní dobu, postižen za to nebude, pokud mu zaměstnavatel její rozsah neoznámí.
Ať již bude náš názor na novelu či celkovou koncepci zákoníku práce jakýkoliv, je nutno si připomenou zásadu „lex dura sed lex“ a předejít možným komplikacím. Neboť k zmiňovanému ustanovení novela neobsahuje zvláštní přechodné ustanovení, je lépe k datu její účinnosti zaměstnance v uvedeném smyslu informovat, tedy sdělit mu: jméno zaměstnance a název a sídlo zaměstnavatele, je-li právnickou osobou, nebo jméno a adresu zaměstnavatele, je-li fyzickou osobou, bližší označení druhu a místa výkonu práce, nárok na délku dovolené na zotavenou, popřípadě uvedení způsobu, určování nároku na dovolenou, údaj o výpovědních dobách, údaj o mzdě a způsobu odměňování, splatnosti mzdy, termínu, výplaty mzdy, místu a způsobu vyplácení mzdy, stanovení týdenní pracovní doby a rozvržení pracovní doby. Informace ohledně dovolené, výpovědní době a týdenní pracovní době mohou být nahrazeny odkazem na příslušný pracovněprávní předpis nebo na kolektivní smlouvu nebo vnitřní předpis. Zvláštní je rovněž tato povinnost v případech výkonu práce na území jiného státu. Konečně dodáváme, že tato povinnost se nevztahuje na pracovní poměry sjednané na dobu kratší než jeden měsíc.
Pokud jde o ostatní změny, které je zapotřebí pouze vést v patrnosti, upozorňujeme na to, že zákonodárce zareagoval na praxi týkající se tzv. konkurenčních doložek a v určitém rozsahu je výslovně dovolil sjednávat. Podobně je upraven i v praxi známý institut „zlatého padáku.“ Znovu však upozorňujeme na to, že tyto úpravy mohou (ale nemusí) být ve smlouvě obsaženy, tedy mohou být např. předmětem dodatku k pracovní smlouvě. Dále je nově upraven i institut tzv. hromadného propouštění, tedy případ, kde se u propouštění více zaměstnanců současně stanovují zaměstnavateli další povinnosti zejména vůči orgánům státní správy.
Jak již bylo zmíněno, novela je poměrně rozsáhlá a proto by ve Vašem případě bylo vhodné zjistit skutečný stav pracovněprávních vztahů s Vašimi zaměstnanci a podle toho pak zvolit vhodný postup.

~
Otázka: Na valné hromadě naší akciové společnosti došlo ke sporu, zda postačí zaslat pozvánku na valnou hromadu známým akcionářům doporučeně a uveřejněním v jednom deníku. Stanovy určují vyvěšení oznámení v sídle společnosti a zaslání pozvánky, na vůli představenstva je pak ponecháno, zda navíc nezveřejní právě inzerát v celostátně distribuovaném deníku. Společnost vydala akcie na majitele. Jaký je správný způsob oznámení o konání valné hromady?

Odpověď: S ohledem na kogentní ustanovení § 184 odst. 4 in fine obchodního zákoníku platí, že společnost, která vydala akcie na majitele, má uveřejnit oznámení o svolání valné hromady vhodným způsobem určeným stanovami, jinak nejméně ve dvou celostátně distribuovaných denících. Pokud jde o oznámení prostřednictvím zaslání pozvánky poštou, je nutno konstatovat, že je nepřípustné, aby se o konání valné hromady dozvěděli pouze akcionáři, kteří jsou společnosti známi. Akcionáři – majitelé akcií na majitele – nemohou navíc být společnosti nikdy spolehlivě známi, a to vzhledem k povaze akcií na majitele převoditelných předáním. K vyvěšení oznámení o konání valné hromady v sídle společnosti se domníváme, že nejde o uveřejnění a vybočuje tak z ust. § 184 odst. 4 obchodního zákoníku, které sice ponechává na stanovách způsob, jakým k uveřejnění dojde, avšak na tom, že se musí jednat o uveřejnění, nelze nic změnit. Stranou samozřejmě ponecháváme otázku míry veřejného prvku ve vyvěšení pozvánky, záležející v okolnosti, zda jde například o vyvěšení v sídle společnosti, kam třetí osoby nemají přístup či zda jde o vyvěšení např. před budovou společnosti, kde půjde o veřejné prostranství.
Uvedené ustanovení stanov upravující u Vaší společnosti způsob svolání valné hromady je tedy dle našeho názoru neplatné, neboť nerespektuje právo akcionáře účastnit se valné hromady vyplývající z ust. § 180 obchodního zákoníku a dále obchází ustanovení § 184 odst. 4 obchodního zákoníku vyžadující uveřejnění oznámení. Ta část stanov společnosti, která ponechává na úvaze představenstva, zda toto uveřejní pozvánku v deníku či nikoliv, je dle našeho názoru rovněž irelevantní, neboť ponechává způsob svolání na rozhodnutí představenstva, když naproti tomu zákon jednoznačně stanoví, že tento musí být určen stanovami.
S ohledem ke shora uvedeným skutečnostem se domníváme, že jste správně měli postupovat podle ustanovení § 184 odst. 9 obchodního zákoníku a zveřejňovat oznámení o konání valné hromady ve dvou celostátně distribuovaných denících. Samozřejmě se uvedené skutečnosti mohou pozměnit v závislosti na podrobném prozkoumání konkrétního případu, tedy konkrétního způsobu svolání valné hromady a znění stanov Vaší společnosti.

~
Dotaz: Byla na mě podána žaloba pro neuhrazený dluh, který mám údajně vůči osobě, která mně prodala automobil. Ve skutečnosti jsem neuhradila doplatek za koupi auta, ovšem z důvodu vad, na které mě prodávající neupozornil a o kterých jsem neměla tušení. Domnívám se, že nelze jednostranně rozhodnout v můj neprospěch, ovšem nevím jak správně postupovat.

Odpověď: Z ostatních skutečností, které vyplývají z Vašeho dopisu je zřejmé, že právní vztahy vzniklé mezi Vámi jako kupující a prodávajícím se řídí ust. § 588 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění (tedy ustanoveními upravujícími typ kupní smlouvy).
Vaše situace je typickým příkladem, o kterém hovoří ust. § 597 obč. zák. „Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit. Právo odstoupit od smlouvy má kupující i tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým.“ Jistě tedy tušíte, že Váš postup nelze označit jako správný – bezprostředně poté, co jste zmiňované vady zjistila, měla jste podle jejich povahy buď požádat prodávajícího o poskytnutí slevy ze sjednané kupní ceny, anebo písemně od kupní smlouvy odstoupit.
Nicméně, pokud na Vás prodávající podal žalobu o uhrazení doplatku sjednané kupní ceny, můžete ještě stále od kupní smlouvy odstoupit – v takovém případě doporučuji vzhledem k právní jistotě učinit tak písemným oznámením adresovaným doporučeně prodávajícímu. Nemají-li však zjištěné vady takovou povahu, že automobil je v jejich důsledku neupotřebitelný nebo nesdělil-li Vám prodávající výslovně při prodeji, že vůz takové vady nemá, pak je na místě využít institutu obrany proti žalobě, a to ve smyslu ust. §§ 97 a 98 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění. Postup podle uvedeného ustanovení znamená podání návrhu, který má náležitosti obvyklého podání (dle ust. § 42 odst. 4 o.s.ř.), a který je adresován soudu u něhož je vedeno řízení zahájené prodávajícím k jeho spisové značce. Tímto podáním by jste uplatnila vůči prodávajícímu své právo z odpovědnosti za vady podle §§ 597 a 599 obč. zák. (neuplynula-li šestiměsíční lhůta od převzetí vozu), v opačném případě by jste mohla pouze uplatnit právo na náhradu škody (dle ust. § 420 a násl. obč. zák.).
Ve svém dopise uvádíte, že uhrazená záloha i doplatek na kupní cenu byly totožné, tedy tvořily polovinu kupní ceny. Je tedy třeba zjistit, kolik by měla činit „přiměřená sleva“ z uvedené kupní ceny. Převyšovala-li by takto zjištěná sleva doplatek kupní ceny, jednalo by se o tzv. vzájemný návrh (se kterým jsou spojeny veškeré účinky jako s každým jiným návrhem včetně povinnosti uhradit soudní poplatek, a který podléhá zkoumání soudu, zda jsou dány podmínky pro spojení řízení vedeného proti Vám jako žalované a Vámi uplatněného nároku). Nebyla-li by však sleva vyšší než doplatek, pak by byl Váš nárok posuzován ve smyslu ust. § 98 o.s.ř. in fine „pouze“ jako obrana proti návrhu prodávajícího, tzn. jako návrh na započtení Vaší pohledávky, kterou uplatňujete vůči žalobci (prodávajícímu) proti jeho pohledávce vyplývající z povinnosti uhradit doplatek kupní ceny. Ve druhém zmíněném případě nemůže být Vaše podání posuzováno jako samostatný návrh a ex lege jsou zde dány podmínky pro projednání v rámci jednoho řízení (a dále tento návrh nepodléhá povinnosti k uhrazení soudního poplatku).
Instituty vzájemného návrhu a obrany proti návrhu jsou podrobně zmíněny v řadě judikátů, mezi nimiž upozorňuji zejména na Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96 a na Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27.10.1994, sp. zn. 5 Cmo 76/94.

~
Otázka: Jsme obchodní společnost, která aktivně provozuje podnikatelskou činnost, a proto se nás s největší pravděpodobností dotknou změny, které přinese novela obchodního zákoníku. Dle našich informací zavádí obchodní zákoník řadu nových pojmů, přináší změny týkající se povinné výše základního jmění a řadu dalších změn, např. co se týče údajů na obchodních listinách používaných podnikateli. Zajímalo by nás, v jakém časovém horizontu je nutné se těmto změnám přizpůsobit, zda je nutné splnit v souvislosti s novelou obchodního zákoníku nějaké povinnosti vůči obchodnímu rejstříku a zda se tyto změny vůbec týkají subjektů, které vznikly na základě obchodního zákoníku, jež platí v současnosti?

Odpověď: Od 1. ledna 2001 nabývají účinnosti poměrně rozsáhlé změny obchodního zákoníku, které se týkají zejména první a druhé části obchodního zákoníku, tj. obecných ustanovení a úpravy obchodních společností a družstev. Již v menším rozsahu je změnami „postižena“ část třetí obchodního zákoníku upravující obchodní závazkové vztahy.
Nová úprava je natolik rozsáhlá, že bude vyžadovat podrobnější prostudování a náležitou pozornost zejm. ze strany podnikatelů, pro které je obchodní zákoník součástí běžného života. Pozornosti by neměla uniknout v žádném případě ani tzv. přechodná ustanovení zákona, která právě přinášejí odpovědi na shora uvedené otázky a zjednodušeně řečeno řeší problémy týkající se toho, jak a kdy postupovat podle nové úpravy. Protože přechodných ustanovení je celá řada a my nemáme dostatečný prostor všem se věnovat, uvedeme příkladmo pouze některá.
V dotazu bylo zcela správně uvedeno, že nová úprava obchodního zákoníku zavádí řadu nových pojmů – např. základní kapitál, obchodní firma apod. Je tedy nezbytné, pokud se změny pojmů týkají údajů již zapsaných v obchodním rejstříku, aby příslušný subjekt podal návrh na zápis těchto změn? Z přechodných ustanovení zjistíme, že nikoliv. Změny pojmů, které se týkají údajů zapsaných v obchodním rejstříku, provede rejstříkový soud v obchodním rejstříku i bez návrhu a bez řízení nejpozději do dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jinak je tomu však v případě, kdy nový zákon ukládá povinnost provést v obchodním rejstříku zápis skutečnosti, jež se dosud nezapisovala, nebo do sbírky listin uložit listinu, jež se dosud neukládala. Potom musí ten, komu taková povinnost svědčí, podat návrh na zápis do obchodního rejstříku nebo uložit listinu do sbírky listin do jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona, tj. od 1.1. 2001, pokud zákon nestanoví přímo u příslušného ustanovení jinak. Toto přechodné ustanovení však zároveň stanoví, že tyto povinnosti neplatí ohledně zápisů a listin týkajících se přeměn právnických osob, k nimž došlo podle dosavadních předpisů.
Důležité je též přechodné ustanovení vztahující se k používání obchodních listin. Nová úprava obchodního zákoníku totiž v ustanovení § 13a stanoví každému podnikateli povinnost uvádět na všech objednávkách, obchodních dopisech a fakturách údaj o své firmě, jménu nebo názvu, sídle nebo místu podnikání a identifikačním čísle. Osoby zapsané v obchodním rejstříku nebo jiné evidenci musí též uvést údaj o tomto zápisu včetně spisové značky. Příslušné přechodné ustanovení týkající se obchodních listin pak uvádí, že dosavadní předtištěné obchodní listiny, jež nemají náležitosti stanovené novou úpravou zákona, lze používat nejdéle po dobu šesti měsíců od účinnosti této nové úpravy zákona.
Řada přechodných ustanovení se týká obchodních společností. Zjistíme z nich např., že byla-li společnost založena přede dnem nabytí účinnosti nového zákona, postupuje se až do jejího vzniku podle dosavadních právních předpisů, pokud se zakladatelé nedohodnou na postupu podle nového zákona. Dále přechodná ustanovení upřesňují, že ustanovení nové úpravy obchodního zákoníku o formě společenské smlouvy, zakladatelské smlouvy, stanov a jejich změn se nevztahují na tyto dokumenty, které byly dohodnuty nebo usneseny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Důležité pro postup v praktickém životě je i přechodné ustanovení, které stanoví, že společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, jež vznikly podle dosavadních předpisů, nejsou povinny zvýšit základní kapitál (dříve základní jmění) do výše stanovené novou úpravou obchodního zákoníku. Na druhé straně však nemohou rozhodnout o snížení základního kapitálu pod částku stanovenou novým zákonem.
Shora jsme uvedli pouze několik přechodných ustanovení, která řeší problémy, jichž se týkal náš dotaz. Obecně lze říci, že ani přechodná ustanovení k novému zákonu nelze opomíjet, neboť nám pomohou zjistit, jak a kdy je třeba podle nového obchodního zákoníku postupovat, jaké povinnosti a v jakém časovém horizontu je třeba splnit, a kdy se ještě řídit dosavadními předpisy.

~
Otázka: Jsem provozovatelem nestátního zdravotnického zařízení. Pro rozvoj svého podnikání však potřebuji bankovní úvěr. Na získání oprávnění k provozování nestátního zdravotnického zařízení jsem investoval značné prostředky do technického vybavení tohoto zařízení. Banka mi ale sdělila, že jako zástava jí nestačí movité a nemovité věci související s mým podnikání. Může banka přijmout jako zajištění úvěru též ručení oprávněním k provozování nestátního zdravotnického zařízení, které v případě potřeby může výhodně zpeněžit?

Odpověď: Oprávnění k provozování nestátního zdravotnického zařízení opravňuje jen provozovatele, kterému bylo vydáno, a opravňuje jej pouze k tomu, aby sám zdravotnické zařízení provozoval. Jedná se o subjektivní veřejné právo, se kterým stejně jako v jiných obdobných případech oprávněná osoba nemůže žádným způsobem nakládat – zejména je nemůže převést na jiného či zastavit ve prospěch třetí osoby, stejně jako to nemůže udělat např. držitel řidičského průkazu. Toto oprávnění rovněž není majetkovou hodnotou, kterou by bylo možno použít pro zajištění závazku. Takový úkon by byl zcela jednoznačně neplatný v souladu s ust. § 39 občanského zákoníku, a to z důvodů uvedených výše, a proto by se na něj hledělo, jako by k němu vůbec nedošlo. Oprávnění k provozování nestátního zdravotnického zařízení je správní akt in personam a jako produkt subjektivního veřejného práva, kterým nemůže jeho držitel disponovat, je již svou podstatou nepřevoditelný, resp. nezpůsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. Charakter tohoto druhu správních aktů dále vylučuje mimo jiné jeho materializaci, tedy vyčíslování jeho imaginární hodnoty, neboť předmětný správní akt žádnou majetkovou hodnotu vyčíslitelnou v penězích nemá, nemůže tudíž již z povahy věci sloužit k zajištění závazků.
Na závěr je pak možno pouze uvést, že i při odhlédnutí od výše uvedených argumentů, nemůže mít institut ručení naprosto žádnou souvislost s oprávněním k provozování nestátního zdravotnického zařízení, neboť „ručení“ je osobní zárukou obligačního právního vztahu a z tohoto důvodu se per se nevztahuje k žádné majetkové hodnotě.

~
Otázka: Jsem 90% majitelem společnosti s ručením omezeným. Vzhledem k tomu, že naše společnost potřebovala získat nový kapitál, zvýšila společnost své základní jmění, přičemž já jsem se navýšení neúčastnil, závazky k novým vkladům převzal z 10% minoritní společník a ze zbytku zahraniční investor. Poté, co společnost začala prosperovat, předložil minoritní společník obchodnímu rejstříku návrh na zápis skutečnosti, že je majoritním společníkem, neboť při navýšení byl ochoten převzít všechny nepřevzaté závazky k novým vkladům, o čemž prý učinil prohlášení. Má jeho podání nějakou šanci?

Odpověď: Váš minoritní společník byl při zvýšení základního jmění oprávněn převzít závazek k novému vkladu pouze ve výši 10% všech nových vkladů. Dle ustanovení § 143 odst. 1) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platí, že „(z)ávazek k novým vkladům jsou oprávněni převzít přednostně dosavadní společníci, a to v poměru podle velikosti jejich podílu …“. Vzhledem k tomu, že obchodní podíl Vašeho minoritního společníka činil v době zvýšení základního jmění 10%, byl Váš společník oprávněn převzít přednostně závazek k novému vkladu ve výši 10% z částky, o kterou se základní jmění zvyšovalo, což také zřejmě učinil. Váš minoritní společník nebyl bez souhlasu valné hromady oprávněn převzít závazek k novému vkladu, který by byl větší než 10% z částky, o kterou se základní jmění zvyšovalo. Dle ustanovení § 143 odst. 3) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platí, že „(z)ávazek k novému vkladu se přebírá písemným prohlášením, ve kterém zájemce musí prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě, pokud není společníkem; podpis zájemce musí být úředně ověřen.“ Je tedy nutno konstatovat, že ani z formálního hlediska „prohlášení“, které učinil Váš minoritní společník nesplňuje požadavky kladené zákonem.

~
Otázka: Uzavřel jsem nájemní smlouvu na nebytové prostory, která je na dobu určitou. Ve smlouvě je uvedeno, že pokud nejpozději jeden měsíc před uplynutím doby, na kterou se smlouva sjednává, pronajímatel či nájemce neprohlásí, že trvají na ukončení smlouvy, prodlužuje se doba nájmu o další rok. Nejsem si jist, zda je toto ujednání platné. Pokud ano, chtěl bych vědět, zda by bylo takové ujednání platné i tehdy, kdy by bylo sjednáno ve prospěch pouze jedné smluvní strany, tj. například nájemce by musel prohlásit, že na ukončení trvá a jinak by se smlouva vždy prodlužovala.

Odpověď: Nejprve je třeba vyjasnit, zda je smlouva, o které hovoříte, skutečně smlouvou uzavřenou na určitou dobu. Z uvedeného dotazu plyne, že vůlí stran bylo uzavřít takovou dohodu, dle které po určitou dobu půjde o smlouvu na dobu určitou, tj. bude ji možno vypovědět pouze ze zákonem stanovených důvodů (ust. § 9 odst. 2 resp. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů). Po uplynutí této jste zřejmě zamýšleli obnovovat trvání nájmu pouze na jeden rok. O tom, co bylo skutečným záměrem smluvních stran je dle našeho názoru na tomto místě nutné hovořit proto, že při formálně právním hodnocení Vámi předloženého ujednání nutně narazíme na otázku, zda je smlouva uzavřena na dobu určitou tehdy, pokud si smluvní strany nesjednají (určitou) dobu, na kterou má být smlouva uzavřena, ale ponechají ji na svém pozdějším svobodném rozhodnutí. Takový postup při výkladu právního úkonu je v souladu s ust. § 35 odst. 2 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odpovědí na zmíněnou otázku dle našeho názoru musí být, že se nejedná o určitou dobu, ale spíše o dobu neurčitou s možností výpovědi, byť jinak pojmenované. Domníváme se však současně, že smlouva tak, jak o ní píšete, je z části smlouvou uzavřenou i na dobu určitou, a to pro úvodní období, tj. do uplynutí doby, která je ve smlouvě uvedena. Je totiž jasné, že po určitou dobu smluvní strany neměly jinou možnost výpovědi než tu, která je uvedena v zákoně o nájmu a podnájmu nebytových prostor a zjednodušeně lze uvést, že bez porušení smlouvy či nemožnosti naplnit její účel by práva a povinnosti ze smlouvy trvala. Po uplynutí určité doby se však dle projevu vůle stran smlouva „změnila“ na smlouvu na dobu neurčitou, a to s možností výpovědi s měsíční výpovědní lhůtou, která začíná až jeden měsíc před koncem zmíněného ročního období. Právě výpovědi považujeme za vhodné věnovat další poznámku. Za výpověď je považován projev vůle směřující k zániku závazku, který má určité, zákonem vymezené znaky. Tyto znaky jsou v daném případě splněny, a to i přesto, že tradičně je v praxi výpověď pojmenována jako výpověď, explicitně se sjednává výpovědní lhůta a podobně. Avšak pokud budeme hodnotit uvedené ujednání podle jeho obsahu a nikoliv názvu, dojdeme nutně k závěru, že o ustanovení o výpovědi jde.
K Vaší závěrečné otázce uvádíme, že ve smyslu shora uvedeného by šlo o takovou nájemní smlouvu, kterou by mohla ukončit pouze jedna ze smluvních stran, a to bez udání důvodu, kdežto druhá smluvní strana zřejmě pouze ze zákonem vymezených důvodů. Takové ujednání je však tak extrémně favorizující a činí smlouvu natolik asynalagmatickou, že by bylo možno zvažovat její neplatnost hned z několika důvodů, zejména pro rozpor s ust. § 39 občanského zákoníku, eventuelně by bylo možno zvažovat oprávněnost odstoupení ve smyslu ust. § 49 občanského zákoníku. Na konkrétním znění smlouvy by však záleželo, zda by se smlouva nakonec nehodnotila jako smlouva uzavřená na určitou dobu či na dobu neurčitou, tedy že by neplatnost určitých ujednání nezpůsobila neplatnost smlouvy jako celku.