Právní rádce č. 4

Výběr dotazů a odpovědí zveřejněných v Právním rádci

Otázka: Jsem společníkem ve společnosti s ručením omezeným a se svým partnerem jsem se neshodl v představách o dalším rozvoji společnosti. Naše rozdílné názory nám ztěžují komunikaci s obchodními partnery a navíc můj společník sebral veškeré dokumenty včetně účetnictví a netuším, kde jej hledat. Nemám již jinou možnost, než se snažit o zrušení společnosti, ale nejsem jednatelem a nedisponuji potřebnou většinou hlasů.



Odpověď: Zrušení společnosti s ručením omezeným je speciálně upraveno v ust. § 151 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v platném znění, resp. toto odkazuje na obecná ustanovení o obchodních společnostech, a to na § 68 obch. zák. 

Novela obchodního zákoníku pamatovala i na situaci, ve které jste se ocitl i Vy – nově může soud rozhodnout o zrušení společnosti a o její likvidaci, jestliže „zaniknou předpoklady vyžadované zákonem pro vznik společnosti anebo jestliže společnost nemůže vykonávat činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky“. Tento nový důvod je upraven právě v ust. § 68 odst. 6 písm c) obch. zák. Dalším možným předpokladem pro uvedený postup může být rovněž skutečnost, že dle téhož ustanovení písm. a) se „v uplynulých dvou letech nekonala valná hromada nebo v uplynulém roce nebyly zvoleny orgány společnosti, kterým skončilo nebo jejichž všem členům skončilo funkční období před více než jedním rokem… anebo společnost po dobu delší než dva roky neprovozuje žádnou činnost“.

Návrh na zrušení společnosti a její likvidaci rozhodnutím soudu je oprávněna podat osoba, která osvědčí právní zájem – takovou osobou bezpochyby bude společník nebo jednatel dotčené společnosti. Novelou občanského soudního řádu, rovněž s účinností od 1.1.2001, byla změněna věcná příslušnost pro rozhodování sporů mezi společníky a společností. Tato agenda zrušených krajských obchodních soudů byla převedena do působnosti krajských soudů, ve Vašem případě tedy z Krajského obchodního soudu na Městský soud (pracoviště Slezská). 

Rozhodnete-li se pro navrhovaný postup, budete navrhovatelem, společnost pak odpůrcem. V návrhu by jste měl vylíčit jak a kdy byla společnost založena a vznikla, jakým způsobem a od kdy se projevují neshody mezi vámi jako společníky v otázkách týkajících se vedení společnosti, že je Vám odpírán jednatelem přístup k dokumentům společnosti a jejímu účetnictví, zda a kdy naposledy se konala řádná valná hromada, která schválila řádnou roční účetní závěrku společnosti, zda a jakým způsobem a kdy jste žádal o nahlížení do takových dokumentů nebo žádal o svolání valné hromady, včetně reakcí Vašeho partnera a jednatele. K návrhu je potřebné připojit v opisu důkazy na podporu Vašich tvrzení (zejména výpis společnosti z obchodního rejstříku, společenskou smlouvu, usnesení o zapsání společnosti do obch. rejstříku, žádosti a odpovědi ve shora uvedených záležitostech), jakož i návrhy případných svědků, které si přejete vyslechnout (takovými osobami mohou být zejména věřitelé, obchodní partneři apod.). 

V každém případě Vám však doporučujeme vyhledat advokáta, který Vám v uvedené záležitosti poskytne právní pomoc, neboť nová procesní úprava Vás může zaskočit i zdánlivou drobností – včasným neuvedením důležitého důkazu.



~

Otázka: Od nového roku nabyla účinnosti novela obchodního zákoníku. Jako podnikatele – fyzickou osobu mě nejvíce zajímá změna ustanovení § 8 týkajícího se obchodní firmy. V odstavci druhém tohoto ustanovení je konstatováno, že pokud jsem podnikatel – fyzická osoba, nezapsaná do obchodního rejstříku, jsem povinen činit právní úkony pod svým jménem a příjmením. Co když mám však v živnostenském listě zapsáno obchodní jméno včetně dodatku? Co je směrodatné a co tedy musím používat? A co je vlastně dodatek? Musí se též zapisovat do obchodního rejstříku?



Odpověď: Váš dotaz týkající se označování podnikatelů podle nové právní úpravy není rozhodně ojedinělý. Ve zkratce lze změnu, ke které na základě novelizace účinné od 1.1. 2001 došlo, popsat tak, že dosavadní označování podnikatelů obchodním jménem je nyní nahrazeno novým institutem obchodní firmy, zkráceně firmy. Nejedná se však v žádném případě pouze o změnu nominální, neboť firmu budou moci mít na rozdíl od dřívějšího obecně používaného obchodního jména pouze podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku. Obchodní firma je tedy na rozdíl od obchodního jména vázána na zápis do obchodního rejstříku.

Co tedy říká k označování podnikatelů současná právní úprava? Především obchodní zákoník rozlišuje podnikatele zapsané do obchodního rejstříku a podnikatele do obchodního rejstříku nezapsané. 

Co se týče podnikatelů zapsaných do obchodního rejstříku, obchodní zákoník konstatuje, že obchodní firma (zkráceně firma) je název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Podnikatel je povinen činit právní úkony pod svou firmou. Zejména se pod svou firmou musí podepisovat. Není však vyloučeno, aby např. v rámci reklamy nebo na hlavičkových papírech nadále používal označení, popř. dodatky, pod kterými je obecně znám. 

Obchodní zákoník dále stanoví, že firmou fyzické osoby musí být vždy její jméno a příjmení. Kromě toho však firma fyzické osoby může obsahovat dodatek, který odlišuje osobu podnikatele nebo druh podnikání a vztahuje se tedy zpravidla k této osobě nebo druhu podnikání (např. Jan Novák – houslařství). Lze tedy shrnout, že u podnikatele – fyzické osoby se do obchodního rejstříku jako firma zapisuje povinně jeho jméno a příjmení. Dodatek sloužící zejm. k odlišení podnikatele se do obchodního rejstříku u fyzické osoby zapisuje pouze tehdy, jestliže si jej tato jako součást firmy zvolí.

Jinak je tomu u obchodních společností a nebo družstev a dalších právnických osob, které vznikají zápisem do obchodního rejstříku. Jejich firmou je název, pod kterým jsou zapsány v obchodním rejstříku. Na rozdíl od podnikatelů – fyzických osob je však součástí firmy právnických osob též dodatek označující jejich právní formu (např. s.r.o., v.o.s. apod.).

A dostáváme se konečně k podnikatelům, kteří se do obchodního rejstříku nezapisují. O těch obchodní zákoník jasně říká, že se na ně ustanovení o firmě nevztahují. V další větě pak obchodní zákoník upřesňuje, že takový podnikatel, je-li fyzickou osobou, je povinen činit právní úkony pod svým jménem a příjmením, je-li právnickou osobou, pod svým názvem. Z obou těchto vět tedy naprosto jasně vyplývá, že podnikatel – fyzická osoba, jež není zapsán do obchodního rejstříku, nemůže činit právní úkony (např. se podepisovat) pod jiným označením než je jeho jméno a příjmení. Není tedy přípustné v těchto případech ani používání jakéhokoliv dodatku. 

Shora uvedené souvisí i s další otázkou. Není rozhodné, jak je podnikatel – fyzická osoba označen v živnostenském listě. V řadě případů je v živnostenském listě či koncesní listině skutečně uvedeno obchodní jméno obsahující různé dodatky či označení. Ovšem současná právní úprava týkající se podnikatelů, tedy obchodní zákoník, hovoří naprosto jasně. Tyto osoby mohou činit právní úkony jen pod svým jménem a příjmením.

To, co jsme nyní uvedli však neznamená, že každý z podnikatelů – fyzických osob, který není zapsaný v obchodním rejstříku, by nyní musel žádat na příslušném živnostenském úřadě o změnu např. živnostenského listu, protože v něm má uveden, kromě jména a příjmení, jako součást obchodního jména některý z dodatků označujících např. blíže druh jeho podnikání.

Na tento případ myslel obchodní zákoník ve svých přechodných ustanoveních, kde se konstatuje, že průkazy živnostenských nebo jiných podnikatelských oprávnění vydané ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1.1. 2001) ani jiná povolení, souhlasy, popřípadě obdobné dokumenty znějící na obchodní jméno fyzických osob nepozbývají platnosti a nemusí být uvedeny do souladu s § 8 a násl. obchodního zákoníku.

Tolik tedy stručně k problematice označování podnikatelů podle nové právní úpravy. K této otázce se po určité době vytvoří jistě též příslušná judikatura, která přispěje k větší transparentnosti této důležité oblasti obchodního práva.



~

Otázka: Hodláme pořídit dokument o jedné velice populární osobnosti. V některých otázkách nám vychází vstříc avšak o některých tématech nechce hovořit a nehodlá se tak na záznamu presentovat. Rádi bychom se zeptali na to, zda skutečnost, že jde o osobu mimořádně populární a známou, nemění zásadním způsobem situaci ve věci jejího souhlasu k různým natáčením. Jde rovněž o jednu konkrétní událost, které se má účastnit a právě na ní nechce být natáčena ani jinak zaznamenávána. Při takových příležitostech rovněž uvádí, že na to má exkluzivní smlouvu s jinou agenturou.



Odpověď: Skutečností, kterou je třeba objasnit je otázka, do jaké míry lze bez dalšího uskutečňovat záznamy projevů osobní povahy Vámi zmiňované mimořádně populární osobnosti při její jedné určité akci a obecně pak bez jejího souhlasu. 

Obecně platí, že každá osoba má právo na ochranu osobnosti a zaznamenat či užít záznamy projevů osobní povahy (v daném případě půjde zřejmě především o obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy) lze pouze s jejím svolením. Z tohoto zákonného pravidla přesně vyjádřeného v ust. § 11 a § 12 odst. 1 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) jsou vyčleněny výjimky. Jednou z nich, která je upravena v ust. § 12 odst. 3 občanského zákoníku, je i tzv. zpravodajská licence. Konkrétně se stanovuje, že „ … obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit a nebo použít přiměřeným způsobem též pro … tiskové, filmové a rozhlasové a televizní zpravodajství.“

Z tohoto ustanovení primárně vyplývají dvě základní skutečnosti. První z nich je, že uvedenou výjimku lze aplikovat (v našem případě) pouze v případě zpravodajství. To znamená, že nemůže jít o útvar přesahující svým rozsahem i způsobem zpracování zpravodajskou formu, avšak současně musí mít zřetelnou a srozumitelnou formu a dostatečnou informativní hodnotu. Druhou skutečností je fakt, že sám zákon připouští pořízení či užití záznamu pouze přiměřeným způsobem. Toto ustanovení slouží evidentně k ochraně osob, jejichž projevy nepodléhají z důvodu zpravodajské licence zákonné ochraně.

Shora uvedené objektivní pravidlo je však nutné, stejně jako všechny právní normy, vykládat se zřetelem ke konkrétním okolnostem. V této oblasti je takový výklad o to důležitější, že předmětné právní normy jsou velice jednoduché a vzhledem ke své povaze ani nemohou činit rozdílů mezi různými případy, chováními, osobnostmi či důležitostmi projevů a precizně se tak vypořádávat s intimní stránkou občana. Jedním z podstatných kriterií je tedy sama osoba, o jejíž projevy jde.

V daném případě lze zřejmě hovořit o tzv. absolutní osobě veřejného zájmu. Ve zkratce lze uvést, že veřejnost má zájem o informace ze všech oblastí života této osoby a jejich účast na veřejnosti je dokonce v obecném zájmu. Právě u těchto osob je ochrana osobnostních hodnot velice nízká. 

Současně lze uvést, že dle jiného kriteria dělení osob v této oblasti může jít o osobu, která se stala předmětem veřejného zájmu na základě vlastního volního rozhodnutí. I u těchto osob se předpokládá relativně nízká ochrana osobnostních hodnot, neboť svým jednáním dávají konkludentní souhlas s pořizováním a užitím projevů osobní povahy. V tomto ohledu jde z mé strany sice o spekulaci, avšak zřejmě vysoce pravděpodobnou.

Ze shora uvedených předpokladů lze pro tento účel uvést základní závěr v tomto smyslu:

Ve spojení faktu, že zmiňovaná osoba je osobou, kterou právní teorie označuje jako absolutní osobu veřejného zájmu a současně osobou, která je veřejně činná dle svého vlastního rozhodnutí, je nutno předpokládat nižší míru ochrany projevů osobní povahy, než v případě osob méně známých. Právě o tuto míru se logicky rozšiřuje zpravodajská licence a o takových osobách lze v rámci zpravodajství uvádět více informací, např. zveřejňovat více záznamů projevů osobní povahy. Z toho pak vyplývá další logický závěr, totiž ten, že nechráněné (v důsledku shora uvedeného) projevy osobní povahy uváděného subjektu nevyžadují např. k záznamu svolení a toto svolení proto nelze dát např. za úplatu či výhradně určité osobě: jde totiž o statek, se kterým daná osoba nedisponuje.

Samozřejmě i přes snahu učinit uvedeným stručným výkladem právní normu pro náš případ poněkud konkrétnější nelze předjímat veškeré možné situace a vytvořit tak neměnnou řadu pravidel týkajících se této osoby. Současně však lze z předaných informací předjímat některé situace, na které by bylo možno aplikovat zásady týkající se ochrany osobnosti.

Jako poslední poznámku si dovolím uvést, že ohledně svolení s pořízením a užitím záznamu projevů osobní povahy lze samozřejmě konstruovat různá smluvní ujednání menší či větší složitosti. Avšak v této oblasti více než ve které jiné je třeba dbát ustanovení o dobrých mravech a především pak nezcizitelnosti práv zaručovaných Listinnou základních práv a svobod.



~

Otázka: Rád bych věděl, zda je správce konkursní podstaty oprávněn k jednání za úpadce i ve věcech výkonu akcionářských práv, nebo zda je toto oprávněn činit statutární orgán úpadce. Účelem tohoto stanoviska je posouzení, zda akcionářská práva úpadce vykonává správce konkurzní podstaty nebo statutární orgán úpadce. Jakkoli jsem se dozvěděl, že nyní je tato otázka uspokojivě řešena, v situaci, kdy došlo ze strany statutárního orgánu úpadce k (dle našeho názoru) protiprávnímu jednání, (v polovině roku 1999) tomu prý tak nebylo. 



Odpověď: Při posuzování této problematiky je nutno vzít v úvahu především ustanovení § 14 a 14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), a to ve znění relevantním v době, o které hovoříte.

Ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) stanoví, že: „oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce týkající se tohoto majetku jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné.“ Ustanovení § 14a odst. 1 pak zpřesňuje následovně: „Prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.“

Otázkou tedy je, zda výkon akcionářských práv spadá pod shora vymezený okruh jednání. Prohlášením konkursu na správce přechází (z čehož plyne, že úpadce pozbývá) oprávnění nakládat (tento pojem považujeme za klíčový a budeme se jím dále zabývat) s majetkem podstaty (kde vycházíme z předpokladu, že předmětné akcie do podstaty patří a jsou tedy i takovým majetkem). Druhé citované ustanovení okruh oprávnění rozšiřuje, resp. zpřesňuje tak, že na správce přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci (to je první podmínka, kterou výkon akcionářských práv bezpochyby splňuje), jestliže (a to je druhá podmínka platící kumulativně) souvisí s nakládáním (k tomuto termínu opět odkazujeme na další část rozboru dále) s majetkem patřícím do podstaty (k tomuto termínu shodně jako shora). Dle našeho názoru je tedy klíčové slovo „nakládání“ a dále pak termín „výkon práv a plnění povinností souvisejících s nakládáním.“

Je nutno rozdělit pro naše účely možná jednání akcionáře (úpadce) na taková, kdy nedochází k přímému vlivu na majetek akcionáře – úpadce (jako je např. hlasování o volbě členů představenstva) a taková, kdy přímý vliv na majetek úpadce nepochybně existuje (např. upsání akcií a tedy vznik povinnosti splatit emisní kurs akcií).

Právní teorie rozlišuje mezi nakládáním v širším smyslu, který zahrnuje celou vlastnickou triádu, jejíž součástí je i nakládání v užším smyslu, tedy i převod. Klíčové tedy je zjistit, jaký význam přiřazuje pojmu nakládání ZKV. 

Pokud jde o úkony, které mají přímé důsledky na majetek úpadce (jako je například úpis akcií a splacení emisního kurzu dceřiných společností), spadají tyto rozhodně pod obě možné definice pojmu nakládání, neboť spadají pod vymezení tohoto pojmu v užším smyslu. Zbývá tedy otázka, zda pod rozsah přecházivších oprávnění spadají i jednání, která nemají přímý vliv na majetek úpadce, jako jsou např. hlasování na valné hromadě, kterými se odvolává a volí nové představenstvo dceřiné společnosti.

Jako východisko spatřujeme text uvedený v ust. § 14a počínaje druhou větou. Ta totiž příkladmo vypočítává jednání (úkony), které zejména zahrnuje pod uvedené oprávnění. Zde se mimo jiné stanoví, že „správce je zejména oprávněn … rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku … .“ Z uvedeného demonstrativního výčtu je zřejmé, že se může jednat i o takové úkony, které nezakládají převod majetku patřícího do podstaty, avšak spadají pod rozhodnutí potřebná k provozování podniku a rozhodování o jeho obchodních záležitostech. Na otázku, zda se provozem podniku rozumí i realizace akcionářských práv v případě společnosti holdingového typu, je možná kladná odpověď, neboť provozem podniku se v takovém případě rozumí především ovládání dceřiných společností. U společností, které nejsou holdingy v pravém slova smyslu pak bude rozhodující odpověď na otázku, zda jsou akcie dceřiné společnosti součástí podniku a zda se tedy výkon akcionářských práv s takovými akciemi související zahrnuje pod pojem provozování podniku. Zde je možno vyjít z ust. § 5 z.č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“). Výklad zde uvedené definice by způsobil tautologii, jelikož však v závěru ustanovení citovaného § 5 ObchZ zákon stanovuje: „…nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit“, dojdeme k závěru, že i tehdy by se akcie dceřiné společnosti do podniku zahrnovaly.

Ze shora uvedeného tedy dle našeho názoru vyplývá, že k výkonu akcionářských práv úpadce je, resp. v daném období byl oprávněn správce konkurzní podstaty. 

Jakkoliv si nedovedu představit, jaké by mohly protiargumenty, lze například uvažovat o použití výkladu prostřednictvím tehdejšího znění zákona o cenných papírech č. 591/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a jak by bylo možno argumentovat v neprospěch našeho závěru. Tento zákon se rovněž zmiňuje o „nakládání s akciemi“. Ustanovení § 43 zákona o cenných papírech stanovuje: „při nakládání se zastaveným cenným papírem působí zástavní právo i vůči nabyvateli“. Z toho pak vyplývá, že nakládáním s cenným papírem se jednoznačně rozumí jeho převod, což by ve svém důsledku způsobilo závěr opačný našemu, který je uveden shora. (Při hlasování na valné hromadě totiž k převodu akcií nedochází.) Bylo by pak možné vysvětlit, že zákonodárce při užil tohoto termínu pouze z praktických důvodů jako pojmu nahrazujícího termín „převod“, resp. „přechod“. 

Dále zřejmě i výklad pojmu „nakládání“ s použitím významu, jaký mu dává zákon o státním podniku č. 77/1997 Sb., by nehovořil v náš prospěch. V ust. § 2 rozlišuje mezi právem hospodaření a nakládáním. Jakkoliv lze o takovém vymezení diskutovat, z dikce zákona je zřejmé, že nakládáním se rozhodně nerozumí užívání majetku za účelem provozu podniku.

Jako poslední poznámku si dovolím uvést, že ve stávajícím znění ust. § 14a ZKV je uveden demonstrativní výčet, dle kterého je správce konkursní podstaty „zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, …“. Je otázkou, jak tento posun vykládat. Obecně lze připustit oba směry takového výkladu. Jeden z nich zjednodušeně říká, že pokud zákon něco dříve neupravoval, např. explicitně nedovolil, a nyní dovoluje, platí, že to dříve připuštěno nebylo. Druhá verze říká, že nový zákon pouze zpřesňuje a zřetelně říká to, co již platilo dříve a praxe pouze vyvolala potřebu jasného znění. Obecně nelze ani jeden z takových výkladů připustit a je třeba jej posuzovat jednotlivě. V tomto případě však můžeme připustit, že text zákona se v tomto ohledu změnil pouze tak, že uvádí příklad toho, co spadá pod určitý pojem a jelikož jde o příklad, nelze rozumně tvrdit, že to tam dříve nespadalo. Proto lze i fakt posunu – změny právní normy v našem případě vykládat tak, jak je shora uvedeno, tedy ve prospěch oprávnění správce konkursní podstaty.



~

Otázka: Mám podnajaté pozemky, které jsou ve vlastnictví Pozemkového fondu ČR. Nájemce do smlouvy stanovil, že je jí možno vypovědět s výpovědní lhůtou jednoho měsíce a tvrdí, že toto ustanovení musí odpovídat smlouvě, kterou má uzavřenou s Pozemkovým fondem. Je takový argument oprávněný? Můžu se takové jeho výpovědi nějak bránit, když tato přichází pro mě v nejnevhodnější době?



Odpověď: Ve Vašem případě jde zřejmě o situaci, kdy vlastníkem pozemků je Česká republika a Pozemkový fond České republiky (dále jen „pozemkový fond“)tyto pozemky spravuje, a to v souladu s ust. § 17 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). V souladu s ust. § 17 odst. 2 zákona o půdě je pak pozemkový fond skutečně oprávněn k tomu, aby spravované nemovitosti „dal do užívání“, čímž se bezesporu rozumí i uzavření nájemních smluv ohledně takových pozemků. Takový postup je pak explicitně předvídán i v ust. § 18 odst. 1 zákona o půdě. Pozemkový fond tedy zřejmě i ve Vašem případě uzavřel s určitou osobou nájemní smlouvu a předpokládáme, že jí nebyl zakázán podnájem, tak, jak to umožňuje ustanovení § 666 z.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Na okraj upozorňujeme, že tuto skutečnost byste měl mít postavenou najisto, neboť v případě, že by nájemce nebyl oprávněn k uzavření podnájemní smlouvy, byla by dána v souladu s ust. § 666 odst. 2 občanského zákoníku možnost odstoupení ze strany pozemkového fondu.

Ustanovení § 18 odst. 2 zákona o půdě pak dává pozemkovému fondu příkaz, jak se zachovat v případě, kdy uplatní k nemovitostem (pronajatým pozemkovým fondem) svá práva vlastník. Pozemkový fond v takovém případě „… vypoví smlouvu s nájemcem k 1. říjnu běžného roku s jednoroční výpovědní lhůtou, … “. Zákon tedy neříká, že nájemní smlouvy takto uzavírané jsou určitým způsobem vypověditelné a je pouze povinností pozemkového fondu, aby smlouvy sjednal tak, aby mohl shora zmíněné povinnosti dostát. Na druhou stranu je však třeba si uvědomit, že toto ustanovení vychází z ust. § 677 odst. 2 občanského zákoníku, které pro nájemní smlouvy sjednané na neurčitou dobu lze např. u pozemků patřících do zemědělského půdního fondu vypovědět právě s takovou výpovědní lhůtou. Pro účely smluv uzavřených na dobu neurčitou je tedy vše v pořádku, avšak do zdánlivé kontradikce se uvedená ustanovení dostávají tehdy, pokud pozemkový fond uzavřel s nájemcem nájemní smlouvu na dobu určitou. To by však bylo pouze na škodu pozemkového fondu, neboť uvedená ustanovení nepůsobí rozdílně proti shodným subjektům. Jinými slovy: pokud pozemkový fond sjedná nájemní smlouvu tak, že mu neumožní dostát splnění povinnosti stanovení v ust. § 18 odst. 2 zákona o půdě, nemění to nic na právním postavení nájemce takových pozemků, který může vycházet pouze ze znění smlouvy a případné jednostranné ukončení smlouvy tak s vysokou pravděpodobností úspěchu napadnout pro neplatnost.

Ze shora uvedeného pro náš případ mějme na paměti, že zásadní je skutečný obsah smlouvy mezi pozemkovým fondem a nájemcem. Uvedenou roční lhůtu můžeme použít pouze jako vodítko při úvahách, jak asi bude výpověď v nájemní smlouvě upravena. Praktické a ze strany nájemce (jako pronajímatele vůči podnájemci) akceptovatelné může být takové řešení, dle kterého by byla dána výpovědní lhůta podnájmu mírně kratší, tedy taková, která umožní nájemci po obdržení výpovědi ze strany vlastníka, resp. pozemkového fondu, vypovědět smlouvu i vůči podnájemci. 

Je však důležité uvědomit si zásadní charakter podnájemní smlouvy, a totiž ten, že jde o smlouvu odvozenou od smlouvy nájemní. Vyplývá to jednoduše z faktu, že i práva nájemce nemovitosti užívat a poskytovat do užívání třetím osobám jsou odvozeny z pronajímatelova vlastnictví, které mu umožňuje s věcmi takto nakládat. Z toho pak můžeme dovodit, že pokud pozemkový fond platně vypoví nájemní smlouvu, uplynutím výpovědní lhůty tak jako tak zanikne i podnájem, a to bez toho, že by nájemce podnájemci například zasílal výpověď. Jde o jednu z nevýhod podnájemních smluv, které způsobují jejich relativně řídké užívání.



~

V poslední době se v tisku často diskutuje otázka nového „mediálního“ zákona, který prý musí obsahovat povinnost provozovatelů televizního vysílání zařazovat do programu určité procento domácích děl či děl vyrobených v Evropě. Tento požadavek je prý jedním ze zásadních předpokladů pro přijetí České republiky do Evropské unie. Pojem „evropská produkce“ se mi zdá velmi vágní a navíc je dle mého soudu často dezinterpretován. Jaká je právní úprava Evropské unie týkající se kvót děl evropské produkce, které jsou televizní společnosti povinny zařazovat do televizního vysílání? 



V případech, kde to je uskutečnitelné, zajistí členské státy pomocí vhodných prostředků, aby televizní společnosti vyhradily pro evropská díla většinový podíl jejich vysílacího času, do kterého se nezahrnuje čas vyhrazený pro zprávy, sportovní události, hry, reklamu, teletextové služby a teleshopping. Evropskými díly jsou díla vzniklá v členských státech Evropské unie a díla vzniklá v evropských třetích stranách Evropské konvence televize bez hranic Rady Evropy a zároveň je vytvořili především autoři a pracovníci sídlící v jednom nebo více těchto státech a zároveň jsou vytvořena jedním nebo více producenty etablovanými v jednom nebo více těchto státech; nebo na produkci děl dohlížel a skutečně kontrolovala jedna nebo více produkčních společností založených v jednom nebo více těchto státech; nebo přínos koproducentů těchto států k celkovým koprodukčním nákladům je rozhodující a společná produkce není ovládána jedním nebo více producenty pocházejících z jiných států. Za evropská díla se považují též díla, která byla vytvořena výlučně nebo v koprodukci s produkčními společnostmi založenými v jednom nebo více členských státech Evropské unie a vytvořili je producenti pocházející z jedné nebo více evropských třetích zemí, se kterými má Evropská unie uzavřené smlouvy vztahující se k audiovizuálnímu sektoru, pokud jsou tato díla vytvořena z převážné části autory a pracovníky se sídlem v jednom nebo více evropských státech. Díla, která nejsou evropskými díly ve smyslu uvedeném výše, ale jsou produkována v rámci bilaterálních koprodukčních smluv uzavřených mezi členskými státy a třetími zeměmi, budou považována za evropská díla, pokud se koproducenti z Evropské unie podílejí majoritní částí na celkových produkčních nákladech a pokud produkce není ovládána jedním nebo více producenty pocházejícími z jiných než členských států. 



Členské státy zajistí v případech, kdy to je uskutečnitelné a pomocí vhodných prostředků, aby si televizní společnosti vyhradily alespoň 10% jejich vysílacího času (nezapočítává se čas vyhrazený na zprávy, sportovní události, hry, reklamu, teletextové služby a teleshopping) nebo alternativně, podle rozhodnutí členského státu, minimálně 10% jejich programového rozpočtu na Evropská díla vytvořená producenty, kteří jsou nezávislí na televizních společnostech.



Tohoto poměru s ohledem na závazky televizní společnosti z oblasti informační, výchovné, kulturní a zábavné vůči divákům má být dosaženo postupně, na základě vhodných kritérií. Dále pak musí být dosaženo označením adekvátního poměru pro současná díla, to je díla vysílaná během pěti let jejich produkce



Od roku 1991 poskytují členské státy Evropské unie Komisi každé dva roky zprávu o aplikaci těchto ustanovení. Tato zpráva obsahuje statistický výkaz o dosažení poměru evropských děl k celkovému času vysílaných pořadů pro každý televizní program spadající do jurisdikce příslušného členského státu, dále odůvodnění každého případu, kdy nebylo tohoto poměru dosaženo a opatření, která byla přijata nebo o kterých se uvažuje s cílem dosáhnout tohoto poměru. Komise informuje ostatní členské státy a Evropský parlament o zprávách a doplňuje je stanoviskem. 



~

Otázka: Jsem v rozvodovém řízení. Jednání u soudu již proběhlo, vyřešila se i otázka výchovy dětí, které byly svěřeny do mé péče. Rozsudek jsem poté obdržela. Protože jsem nebyla spokojena s některými jeho výroky, odvolala jsem se. Toto odvolání jsem však později na základě rady právníka stáhla. Rozhodnutí o rozvodu je podkladem pro řadu dalších záležitostí, mimo jiné i pro různé odpočty a daně. V účtárně mého zaměstnavatele tvrdí, že rozhodným dnem pro nabytí právní moci rozsudku bude doručení rozhodnutí soudu (zatím jsem jej neobdržela). Já se však domnívám, že když bylo odvolání staženo, nabude rozsudek právní moci zpětně, jakoby odvolání vůbec podáno nebylo. Ráda bych tedy věděla, zda tato otázka je v zákoně vyřešena. Nebo záleží na soudu, jak určí právní moc rozsudku?



Odpověď: V žádném případě není v pravomoci soudce nebo jakékoliv jiné osoby libovolně určovat, kdy nastane právní moc rozsudku. Co se týče nabytí právní moci, existují v zákoně přesně stanovená pravidla. Občanský soudní řád obsahuje ustanovení § 159, které se právní mocí a závazností rozsudku zabývá v první řadě. Právní moc je pak dále zmiňována v řadě dalších ustanovení.

K lepšímu pochopení významu právní moci je vhodné uvést, že u rozsudků se rozlišuje formální právní moc a materiální právní moc. Rozsudek nabývá formální právní moci, jestliže jej již nelze napadnout odvoláním, a jen za předpokladu, že byl doručen do vlastních rukou všem osobám, kterým měl být doručen. Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, která se projevuje jako překážka věci pravomocně rozhodnuté, tedy překážka bránící novému projednání věci. Pokud bylo rozsudkem rozhodnuto o osobním stavu, tedy i o rozvodu manželství, je tento rozsudek závazný pro každého. V ostatních případech je rozsudek závazný zásadně jen pro účastníky řízení a v tomto rozsahu též pro všechny státní orgány. Pro jiné osoby než pro účastníky může být rozsudek závazný jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném.

Shrneme tedy vaši situaci. Řízení o rozvod manželství skončilo vydáním rozsudku. Proti tomuto rozsudku jste podala odvolání, které jste později vzala zpět. Rozhodnutí odvolacího soudu vám dosud nebylo doručeno.

Občanský soudní řád připouští, aby odvolání bylo vzato zpět, a to v době, dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, tj. až do okamžiku, kdy odvolací soud přistoupil k vyhlášení (vydání) rozhodnutí. Zpětvzetí odvolání má pak za následek zastavení odvolacího řízení a rozhodnutí o nákladech řízení. A jak je to v tomto případě s právní mocí rozhodnutí soudu prvního stupně? 

Ustanovení § 222 občanského soudního řádu výslovně ve svém prvním odstavci stanoví, že jestliže odvolatel vezme odvolání zpět, právní moc napadeného rozhodnutí nastane, jako kdyby k podání odvolání nedošlo. Ale pozor, dále je v tomto ustanovení uvedeno, že předchozí zásada neplatí u rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že není. Tato výjimka se tedy vztahuje i na váš případ. A proč tomu tak je?

Podáním odvolání se zásadně odkládá právní moc napadeného rozhodnutí. Pokud odvolatel vezme odvolání zpět, odvolací soud zastaví odvolací řízení. Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá žádný vliv na účinky odvoláním napadeného rozhodnutí, vychází zákon z toho, že právní moc prvostupňového rozhodnutí nastane tak, jako kdyby se nikdo neodvolal.

Do konce roku 2000 neměla tato zásada v platné právní úpravě výjimky. To se však neosvědčilo, zejména právě v řízení o rozvod manželství, jeho neplatnost či o to, zda tu manželství je nebo není. Hmotné právo, například zákon o rodině, stanoví totiž od právní moci rozhodnutí vydaných v těchto řízeních běh některých lhůt. Stávalo se tedy, že taková lhůta mnohdy uplynula dříve, než měl účastník rozhodnutí v ruce a mohl své právo uplatnit.

Tyto nepříznivé důsledky novela občanského soudního řádu odstranila právě tím způsobem, že stanovila, že rozsudek o rozvodu manželství, o neplatnosti manželství nebo o tom, zda tu manželství je či není, za předpokladu, že odvolání proti němu bylo vzato zpět, nabývá právní moci až dnem doručení usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení. V tomto případě měli tedy v podstatě pravdu pracovníci účtárny vašeho zaměstnavatele.



~

Otázka: Může být ochromena činnost dozorčí rady nebo dokonce společnosti, pokud jeden ze tří členů rady přestane vykonávat svojí funkci? Kdy zaniká výkon funkce člena orgánu akciové společnosti: uplynutím funkčního období nebo až jmenováním nového člena, bylo-li by to upraveno ve stanovách? 



Odpověď: Obecně stanoví obchodní zákoník ve svém ust. § 200 odst. 1, že dozorčí rada musí mít nejméně tři členy. Dále z ust. § 200 odst. 3 vyplývá, že pro členy dozorčí rady platí obdobně ust. § 194 odst. 2, 4 až 7 a § 196 obch. zák. Z Vašeho dotazu je pak zřejmé, že stanovy Vaší akciové společnosti upravují funkční období na dobu pěti let. 

K Vašemu prvnímu dotazu: podíváme-li se na ust. § 201 odst. 3 obch. zák., vidíme, že „dozorčí rada rozhoduje na základě souhlasu většiny hlasů svých členů, neurčují-li stanovy vyšší počet.“. Neupravují-li tedy stanovy konkrétní akciové společnosti usnášeníschopnost dozorčí rady odlišně, je dostačující, pokud se zasedání dozorčí rady účastní více než polovina jejích členů. 

Odstoupení člena dozorčí rady (a obdobně i člena představenstva společnosti), jeho úmrtí či ukončení nebo přerušení výkonu jeho funkce z jiných důvodu nemůže z právního hlediska ohrozit schopnost takového orgánu společnosti řádně plnit svoje povinnosti.

Na odpověď týkající se ke druhé části Vašeho dotazu, se vztahuje již zmíněné ust. § 194 odst. 2, zejména však obecné ustanovení § 66 odst. 1. Citovaný § 66 odst. 1 stanoví, že „Výkon funkce končí dnem, kdy odstoupení projednal nebo měl projednat orgán, který ji zvolil nebo jmenoval, …“. Při úmrtí člena orgánu společnosti končí výkon jeho funkce pochopitelně dnem jeho úmrtí. Podmiňují-li tedy stanovy Vaší společnosti skončení funkce jmenováním nového člena, je takové ustanovení neplatné pro rozpor s kogentními ustanoveními platného obchodního zákoníku. 

Citované názory pochopitelně nezbavují společnost povinnosti, v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě, zvolit na uvolněné místo nového člena takového orgánu. Zákon však také výslovně upravuje tak zvaný institut kooptace. Stanovy totiž mohou určit, že představenstvo (dozorčí rada), jehož počet členů zvolených valnou hromadou neklesl pod polovinu, může jmenovat náhradní členy do příštího zasedání valné hromady. 

K dalším problémům, které obsahuje Vás dotaz bych ještě zejména uvedl, že zůstane-li kterýkoli orgán akciové společnosti usnášeníschopný (přestože méně než polovina jeho členů z jakéhokoli důvodu nevykonává svojí funkci), nemůže soud na návrh oprávněné osoby jmenovat jeho chybějící členy. Takový postup, upravený v ust. § 194 odst. 2, je přípustný pouze pokud by představenstvo nebo dozorčí rada společnosti nebyly schopny plnit svoje funkce, to znamená, nebyly-li by usnášeníschopné.



~

Otázka: Podle ust. § 61 odst. 2 obchodního zákoníku při zániku účasti společníka ve společnosti za jejího trvání, vzniká takovému společníkovi právo na vypořádání (vypořádací podíl). Jak se řeší situace, pokud společnost má dluhy větší než svůj majetek?



Odpověď: Váš dotaz se týká vypořádání účasti ve společnosti s ručením omezeným. Na uvedený případ se tedy vztahuje jednak speciální ustanovení § 150 obch. zák., jednak obecné ustanovení obsažené v § 61 odst. 2 obch. zák.

Obě ustanovení zřetelně určují způsob i lhůty pro vypořádání uvedeného nároku. Zejména z ust. § 61 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že vypořádací podíl se vypočte z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti (nestanoví-li společenská smlouva, že se má zjistit z čistého obchodního majetku) a vyplácí se v penězích (opět neurčuje-li společenská smlouva jinak).

Ze samotného účelu a z gramatického i logického výkladu uvedeného ustanovení, avšak zejména s poukazem na kogentní ust. § 106 odst. 2 („Společníci ručí společně a nerozdílně za závazky společnosti do výše souhrnu nesplacených částí vkladů všech společníků podle stavu zápisu v obchodním rejstříku.“) je vyloučeno, aby společníkovi, jehož účast ve společnosti zanikla, vznikla povinnost k úhradě závazku převyšujícího obchodního majetek.